18. 3. 2020 Od Neklid.net 0

Jako kus hadru – (Ne)dobrovolná hospitalizace na Psychiatrické klinice VFN

Tento příběh bude možná některým z vás připadat mnohem méně drsný než ty, které obvykle o pobytu na uzavřených psychiatrických odděleních slýcháte. Přesto v něm můžete najít něco, co všechny podobné příběhy spojuje.

Moje partnerka Renata se deset let léčí s periodickou depresivní poruchou, která je u ní farmakorezistentní, a má za sebou četné hospitalizace v různých psychiatrických nemocnicích. S lékaři vždy plně spolupracuje, není žádná kverulantka. V prosinci minulého roku ji hospitalizovali na Psychiatrické klinice VFN Ke Karlovu, oddělení č.5. Na tomto oddělení se Renaty ujal MUDr. Jozef Buday, mladý, neatestovaný lékař. Renata byla na tomto oddělení spokojená, její stav se však nelepšil, spíše naopak. MUDr. Buday ji ujišťoval, že vše zvládnou. Dokonce jí nabídl, že by mohla po propuštění docházet k němu do ambulance – byla by jeho jediná pacientka (!). Není divu, že depresivní Renata v tomto svém spasiteli spatřovala naději…

Zvrat nastal 20.1., kdy Renata při ranní vizitě s MUDr. Budayem ještě probírala další léčbu, jenže už ve 13 h téhož dne vedoucí lékař doc. MUDr. Ilja Žukov, Csc. rozhodl o jejím přeložení na uzavřené oddělení. Následoval zhruba hodinový rozhovor Renaty s ošetřujícím lékařem; Renata svůj stav hodnotila jako středně těžkou depresi, uzavřené oddělení znala a byla přesvědčená, že se tam její stav zhorší, protože se nevyspí, nebude tam mít soukromí, atd. MUDr. Buday trval na tom, že je nutné Renatu přeložit, argumentoval tím, že je v těžké depresi a je nebezpečná sobě a okolí, přičemž o takto závažném stavu toho dne na vizitě, ani kdykoli před tím nepadlo ani slovo. Když Renata požádala o negativní revers, řekl jí, že ji domu nepustí. Její hospitalizace přitom byla od začátku až do konce dobrovolná. Lékař také dodal, že pokud bude Renata naléhat na propuštění, uvalí na ni detenci. Na její přímý dotaz jí potvrdil, že nemá jinou možnost než jít na uzavřené oddělení.

Uzavřené ženské oddělení č.1 tvoří obrovský pokoj s patnácti postelemi, kurty a kamerami. Pacientkám jsou odebrány všechny osobní věci – mobily, sluchátka, krémy, zkrátka všechno až na knížky. V noci zde často mívají příjem, kdy pacientky různě vyvádějí a musejí být drsně pacifikovány, nebo stávající pacientky zpívají, pláčou, ventilují své halucinace a bludy. Sestry lze oslovit výhradně v celou hodinu, jsou zde však různé aktivity, také oběd, střídání směn sester, atd., takže nakonec pacientkám v případě, že chtějí mluvit se sestrou, zbývají přes den tak čtyři možnosti.

Renata, která podle mého názoru, názoru rodičů i terapeutky, která ji zná deset let, ani zdaleka nebyla v tak vážném stavu, jak lékaři tvrdili, se v tomto prostředí rapidně zhoršovala. Opakovaně prosila o přeložení zpět na oddělení 5 nebo o revers, ale vždy byla odmítnuta. Několikrát jí bylo opět vyhrožováno detencí, tedy nedobrovolnou hospitalizací. 23. 1. měla povolenou vycházku, během které jsme se ona, její otec a já shodli, že musí podepsat revers, jinak už to prostě nevydrží. Vrátili jsme se na oddělení, kde Renata sestru o revers požádala. Sestra prohlásila, že když bude příliš naléhat, paní doktorka by na ni taky mohla uvalit detenci. Revers ji zase podepsat nenechali a navíc ji s námi už nepustili ani na vycházku s tím, že je má od teď zakázané. Renata plakala a my jsme nemohli nic dělat. Když jsme protestovali a říkali, že má právo podepsat revers, bylo nám řečeno, že nás vyvedou. Cítila jsem, že pokud řeknu něco, co se jim nelíbí, Renatu to ohrozí, potrestají ji. Po našem odchodu hlídali partnerku na každém kroku (přestože už sebe neměla vůbec nic) a zřízenec s ní chodil i na záchod.

24.1. poté, co Renatě lékařka ráno neumožnila podepsat revers, jsem zavolala primářce. Vysvětlila jsem jí situaci a řekla jsem jí, že se domnívám, že tam mou partnerku zadržují protiprávně. A ona mi to potvrdila a zařídila, aby ji propustili. Ještě než k tomu konečně došlo, stálo nad partnerkou pět lidí – tři lékaři a dvě sestry a vyhrožovali jí, že po podepsání reversu bude mít velké problémy a slibovali jí, že jí tedy povolí nějaké ty vycházky, ať zůstane…

Doma se partnerka během tří dnů viditelně zlepšila. Po celou dobu na „jedničce“ se cítila pod neskutečným tlakem a připadalo jí, že ji snad chtějí opravdu zničit. Nechápaly jsme, proč se takto chovali. V propouštěcí zprávě bylo uvedeno, že Renata trpí paranoidně-perzekučními bludy vůči lékařům, což měl zřejmě dokládat fakt, že požádala o přeložení do Národního ústavu duševního zdraví. O tom jsme my dvě však spolu mluvily a shodly se na tom. MUDr. Jakub Albrecht do dekurzu zaznamenal: Požádala o přeložení z paranoidní motivace. Z kompletní dokumentace vyplývá, že „bludy“ v její anamnéze přibyly až den před mým telefonátem s primářkou. Přestože lékaři Renatě opakovaně tvrdili, že má otevřeně suicidiální tendence a je nebezpečná sobě i okolí, v dokumentaci o tom není ani čárka. Nejenže zde nenajdeme jediné místo, kde by byly zaznamenány sebevražedné tendence, dokonce i u sebevražedných myšlenek je všude „0“. Zatímco méně závažné události jsou v dekurzu popisovány poměrně detailně, o hodinovém rozhovoru, kdy pacientka odmítala přeložení na uzavřené oddělení, tam není ani čárka. Den po přeložení na uzavřené oddělení jsem telefonicky hovořila s MUDr. Budayem z oddělení č. 5 a ten mi líčil, že Renata chodí po chodbách a říká, že skočí z okna. Věděla jsem hned, že je to nesmysl; jednak jsem byla s partnerkou v každodenním kontaktu a věděla jsem, že její stav není takto vážný, jednak se u ní ani v nejtěžší depresi sebevražedné tendence takto „divadelně“ nikdy nemanifestují. Byla jsem si zcela jistá, že lékař z nějakého důvodu lže. A dokumentace to jen potvrzuje. Pokud se toto dělo, jak by bylo možné, že to není nikde zaznamenáno?

Tento příběh je o to smutnější, že Renata lékařům ve VFN velmi důvěřovala, stala se dokonce tváří nemocničního webu, kde se podělila o své zkušenosti s duševní nemocí. MUDr. Buday ji v podstatě hodil přes palubu. A na uzavřeném oddělení, kde jí – opět to jasně vyplývá z dekurzu – na základě jejích požadavků o přeložení „přiklepli“ paranoiu a bludy byla pro všechny jen kus hadru – navíc paranoidní kus hadru, neposlouchali ji. Všechno, co řekla, bylo skutečně použito proti ní. Z chování personálu „na jedničce“ jsem získala neodbytný dojem, že takto jednají běžně. Zcela běžně vyhrožují detencí, zastrašují a tvrdí pacientům, že nemají právo odejít. Trošku jsem zapátrala a narazila jsem na příběhy několika lidí, kteří zde byli hospitalizování v různých letech. Jedna věc je osobní křivda, druhá věc je, že se to dělo, děje a asi i dít bude jiným lidem – nějak se s tím nedokážu srovnat. Chtěla bych ochránit ty, kteří přijdou po Renatě.

Magda Wdowyczynová