1. 3. 2020 Od Neklid.net 0

Na Karlově jsem většinou viděla jen hrubé zacházení

Na psychiatrické klinice Ke Karlovu jsem byla opakovaně a při posledním pobytu v roce 2020 jsem se stala svědkem zacházení, které mě donutilo promluvit. První noc kurtovali k posteli mladou hezkou slečnu. V noci chtěla jít na záchod, ale řekli jí, že nikam chodit nebude a dostane plenu. Další večer ji jiná směna nechala volně. V noci se vzbudila a chodila po místnosti. Přišel nějaký chlápek z personálu, který ji za vlasy táhnul přes celý pokoj na záchod. Tam křičela, že na záchod nepůjde a nakonec se nejspíš počůrala strachem. Pak jí osprchovali, dali jí pleny a opět ji přikurtovali na postel. Po tomto incidentu byla přeložena na izolaci.

Jeden lékař mi vyhrožoval, že mě tam nechá nedobrovolně. Slušně jsem se snažila domluvit, že do hospitalizace jsem se dostala kvůli zkratovitému jednání, ale nyní jsem už v pořádku. Nato jsem si vyslechla, že se moje práva mohou změnit. Tak jsem vysvětlila, že svoje práva znám. To už se rozlítil a křičel, že tam můžu být třeba půl roku. Neshoda nastala kvůli tomu, že mi slibovali snížení medikace, ale dávali mi pětkrát denně 1 mg rivotrilu. Při této dávce můžete jen pořád spát nebo chodit jako zombie.

Potom vám na vizitě řeknou, že pořád spíte a tak nesmíte jít třeba na arteterapii. Nikdo tam s vámi nechce řešit váš problém a sedativa tam cpou téměř do všech, protože to je nejjednodušší. Když po lécích nemáte už ani sílu dojít si vyčistit zuby, tak ztrácíte body za aktivitu a tím možnost volnějšího režimu. Vyhrožuje se tu převozem do Bohnic. Na vlastní uši jsem slyšela větu: „Seš zlej, tak půjdeš do Bohnic, tam si s tebou poraděj, tam se s tebou nebudou srát.“ Nikdo mi nebyl nápomocný v době menstruace a nedal mi tampon nebo vložku. Nesměla jsem se umýt, když jsem to potřebovala. Dalo se mluvit s pár sestrami, ale většinou jsem viděla hrubé zacházení.

Do propouštěcí zprávy mi napsali, že neberu vážně svůj pokus o sebevraždu. Nikdo už nepopsal moje pokroky v terapii, zvládání paniky, nebo vliv stresu. Jediná pomoc byla, že mě zfetovali rivotrilem a nechali mě ležet. Za dva týdny jsem viděla terapeuta pouze jednou. S jakoukoliv věcí jsem byla nucena být naléhavá, abych třeba jen mohla krátce mluvit s lékařem. V podstatě si nevzpomínám na jediný projev empatie. U některých lékařů to vypadalo, že mě ani nevnímají. Většina z nich jsou lidé po studiích a chtějí získat atestaci.

Na prvním oddělení je velký pokoj, kde je asi dvanáct lidí v nejrůznějším stavu. Vedle je takzvaný neklid, oddělená místnost pro dva pacienty. Z akutního oddělení 1 je možné být přeložen na smíšené oddělení 5 s volnějším režimem. Jediná kamera je namířena na výdej léků, kde sestra po každém jídle dává prášky frontě pacientů. Je tam hodně lidé, kteří dostávají elektrošoky a mně také jednou nabízeli „resetování“. Slyšela jsem sice asi o dvou lidech, kterým to pomohlo, ale odmítla jsem. Je to nebezpečný zásah do osobnosti a sami doktoři mu nerozumějí. Ti, kterým elektrošoky ublížili, o tom stěží mohou mluvit.

Byla s námi na pokoji holka, které zavolali sanitku na kolej, protože měla panickou ataku. Shodly jsme se na tom, že je potřeba o prostředí psychiatrie víc mluvit a to o dobrých i špatných zážitcích. Také ji dopovali rivotrilem čtyřikrát až pětkrát denně, ale takhle se panická porucha nevyřeší. Sama to nejlépe vím, protože s pomocí terapeuta se mi podařilo panickou poruchu výrazně zlepšit.

Zásadní problém v tomto zařízení je nadužívání léčiv. I z předchozích pobytů můžu potvrdit, že všechno se řeší spoustou léků a kurtováním. Nenechají lidi volně provádět hygienu a hlavně aby nikdo nic nechtěl. Pacienti se jen chlácholí tím, že mohou odejít na revers. Nedobrovolným pacientem se můžete stát okamžitě a klidně s lhůtou na dva měsíce až půl roku.

Ali