Byl chladný podzimní den, 9.11.2017, bylo mi 19 let a nastoupila jsem do Denního stacionáře pro Poruchy příjmu potravy Ke Karlovu (DS). Dovolte mi Vám o tom povědět víc…

Zažívala jsem hodně stresu ze školy, známek, atd., a tak jsem z nervozity moc nejedla, na nic jsem neměla chuť. A pak mi bylo ze všeho tak špatně, že jsem z každého jídla zvracela. Trvalo to několik měsíců. Byla jsem objednaná na gastroenterologii, ale objednací doba byla příliš dlouhá. Byla jsem nezdravě hubená, viděla jsem to na sobě, a chtěla jsem pomoct. Protože jsem se již léčila na psychiatrii s úzkostně-depresivní poruchou, všichni mi říkali, že to je psychosomatické, a tak jsem souhlasila s léčbou na DS. Dodnes se slzami v očích vzpomínám na tu radost, naději, že mi konečně někde pomůžou.

Dočkala jsem se všeho, jen ne pomoci. Stacionář byl velmi tmavý, personál neempatický a neprofesionální. Nikdo mi nevěřil, že jsem zvracela a hubla neúmyslně. Musela jsem jíst velké porce nedobré nemocniční kuchyně, i když mi bylo pořád špatně.

Byla jsem zoufalá. Každý den v tom tmavém prostředí, mezi anorektičkami co řešily, že se viděly jako tlusté, což já jsem absolutně nechápala. Nechápala jsem, proč se pořád baví jenom o kaloriích. Byla jsem na tom fyzicky tak špatně, že jsem se bála, že umřu, ale pomoc stále nepřicházela.

Vlivem toho všeho se u mě rozjela silná deprese – začala jsem věřit, že jsem špatný člověk, a nezasloužím si žít a proto se moje tělo brání jídlu. Nezasloužím si jídlo (což byl u mne znak deprese, ne anorexie), do toho velmi závažná forma OCD, a začala jsem i slýchat hlasy.

Když jsem o tom mluvila na komunitách, lékař se mi před celým oddělením vysmál do obličeje. Bagatelizovali to a dělali si z mé formy OCD srandu. Ptali se mě, proč utíkám k jiné diagnoze, říkali, že si to vymýšlím a je mi špatně jen z toho, že se cítím tlustá a nechci přibrat. To nebyla pravda a opakovaně jsem jim to říkala s naivní nadějí, že mne uzdraví. Personálu to říkaly i ostatní pacientky, že jsem „jiná“, ale oni si stejně jeli svou písničku.

Jednoho dne jsem jim řekla, že mě to na DS ničí, a chci odejít. Sestra se na mě podívala, a řekla „Co blázníte? Zůstanete tady a pěkně s chutí sníte oběd“. Když jsem se zmínila o sebevražedných myšlenkách, místo pomoci mi jen řekli, že jestli nechci skončit na uzavřeném oddělení, ať to již neříkám.

Takhle to šlo den za dnem a já stále ještě věřila tomu, že doktoři léčí.

Když jsem tohle všechno řekla později své ambulantní psychiatričce na kontrole, s její pomocí jsem ze stacionáře odešla.

V lékařské zprávě bylo, že jsem měla typickou mentální anorexii (neměla, neviděla jsem se tlustě, chtěla jsem pomoci), že jsem se bránila, když mi navýšili porce (nebránila, bylo mi z toho tak zle, že jsem jedla a do toho mi po tvářích tekly slzy), že jsem každý den byla na skupinové terapii (to, že nejedna skupina proběhla bez terapeutky a my jsme jen samy seděly v kruhu a bavily se o Vánocích, už nezmínili), že jsem dostala individuální terapii kdykoliv jsem o ni zažádala (tím mysleli že se mnou psycholožka mluvila cca 7 minut a nevěřila mi ani slovo). A na závěr, že odcházím, protože nechci jíst a žádné jiné problémy nemám.

Mně se v době „léčby“ rozjela silná OCD a silné depresivní a psychotické stavy, které je na stacionáři absolutně nezajímaly. Nerozeznávala jsem halucinace od reality, měla jsem nonstop úzkosti, bála jsem se každého dalšího dne a jiskra v mých očích na dlouho vyhasla. To ve zprávě nebylo.

Následující cca měsíc jsem strávila na hospitalizaci v NÚDZ, kde mi po rozsáhlých vyšetřeních potvrdili, co jsem tušila. OCD a silná deprese s psychotickými příznaky. Proč? Obranný mechanismus na „léčbu“ na Karláku. S jídlem jsem problém sice měla, nikoli však typickou mentální anorexii. Šla jsem v době hospitalizace na gastroenterologii a brala jsem ještě asi půl roku 4 prášky na žaludek denně, což mě asi zachránilo. Za cca rok jsem přibrala 11 kilo a konečně jsem se začala cítit ve svém těle zdravá a spokojená. Antidepresiva i antipsychotika musím brát dodnes. Po pobytu v NÚDZ jsem musela být ještě měsíc v Bohnicích, protože jsem se pokusila o sebevraždu. Byla jsem zničená nejen já, ale i moje rodina.

Neříkám, že to na stacionáři bylo jen špatné a můj příběh je jistě velmi subjektivně zabarven, ale je pravdivý. Jsou holky, kterým oddělení pro PPP na Karláku třeba i zachránilo život! a pomohlo jim, a já nechci tímto nikoho odrazovat od léčby! Ta ale má zřejmě smysl jen, když je správná…

Co mě nejvíc mrzí je to, že zničená depresí a vším ostatním jsem se ve svých devatenácti letech neuměla ubránit. Tomu, že mi nevěřili. Že mi ublížili. Že se mi smáli. Že mi nepomohli. Že mi do propouštěcí zprávy uvedli lži. Že zničili mou důvěru v lidi. Kdo? „Lékaři“ ze Stacionáře Ke Karlovu. Nikdy si neodpustím, že jsem té nespravedlnosti nedokázala zabránit.