Ráda bych se tímto podělila o mé osobní zážitky z Psychiatrické nemocnice, dříve Psychiatrické léčebny v Brně – Černovicích. Hlavní část mého vyprávění pochází z doby před více než 7 lety, kdy jsem byla studentkou 3. ročníku Vyšší odborné školy zdravotnické v Brně, oboru Diplomovaná všeobecná sestra. I přesto, že uplynula takto dlouhá doba, čas vzpomínky rozhodně nesmazal, a po přečtení všech příběhů z těchto stránek jsem se rozhodla taktéž přispět se svou „hrstkou do mlýna“.

Jakožto studentky jsme tehdy chodily na praxi ve výše zmíněné instituci na oddělení Gerontopsychiatrické mužské, tj. stanice č. 10 (která je dnes již zrekonstruovaná). Účastnily jsme se po dvojicích bez pedagogického pracovníka a vystřídalo se nás tu vícero dvojic z naší třídy. Pamatuju si, jak jsem trávila každý večer i desítky minut na telefonu s mými spolužačkami, které si již tímto oddělením prošly, sdělujíce si jednotlivé tragické zážitky. Tudíž tento typ zážitků nemám jen já. Byly jsme vyděšené a zhnusené všechny, jež jsme měly tu čest si tímto projít. Co neznám, jsou jména zaměstnanců, s nimiž jsme ale většinou ani neměli tu čest se seznámit.

Ranní hygiena

Každé ráno na tomto oddělení bylo doprovázeno opravdu silným zápachem, linoucím se až na chodbu. Kromě jednoho dne v týdnu, kdy se prováděla „velká koupel“ v koupelně, probíhala toaleta pacientů na lůžku, na čemž by nebylo nic až tak neobvyklého oproti jiným zdravotnickým zařízením. Co ale bylo děsivé, byla skutečnost, že pacienti leželi v proležených matracích s jakýmsi důlkem uprostřed, a v téměř každém tomto důlku stála přímo kaluž, hladina moče. O promočenosti pacientských plen tedy považuji za zcela zbytečné mluvit. V horších případech samozřejmě doprovázeno rozmáčenou stolicí. (Omlouvám se čtenářům, kterým způsobuji nevolnost při čtení.)

Krmení

Během dne se pokoje pacientů zamykaly. Chodící pacienti bloumali bezprizorně chodbou, nechodící byli vysazováni do křesel podél chodby, do nichž byli přivazováni prostěradlem či jiným kusem nemocničního textilu.

Strava nesoběstačných pacientů probíhala prostřednictvím jakýchsi mixů. Bylo rozmixováno společně vše, co na dané jídlo přišlo. Na snídani např. rohlík, máslo, paštika a bílá káva. To vše dohromady. Na oběd se smíchala polévka s „druhým“, a to bylo taktéž společně rozmixováno. U večeří jsme nebyly přítomny, chodily jsem jen na ranní služby, ale obávám se, že to nebylo lepší.

Následovalo to, že ošetřovatel vzal stříkačku o objemu 100ml a šel krmit pacienta. S mou spolužačkou jsme byly svědkyněmi toho, jak ošetřovatel prudce vstříknul obsah stříkačky jednomu pacientovi až do krku, načež se tento nebožák začal pochopitelně dávit. Reakce zaměstnance byla následující: „Dobrý, tak tady už se jíst nebude.“ A stravu zase odnesl vyhodit.

Hydratace

Tak jako snad každá studentka tohoto oboru, i my jsme byly navyklé na jedno pravidlo z úst našich vyučujících, jímž je: „Když máš chvilku volna, běž hydratovat staré pacienty.“ A daným pravidlem jsme se řídily. Načež jsme byly seřvány jednou zdejší sestrou, ať laskavě přestaneme plýtvat tím čajem, že prý „kdo ho má pořád vařit, a kdo má pak pořád přebalovat ty prochcaný plíny“. A tak jsme v hydrataci pokračovaly tajně a vodou z kohoutku.

Přebalování

Okolo druhé hodiny odpolední probíhalo přebalování plen, které měli pacienti na sobě od rána bez ohledu na stupni jejich promočení. Chodící pacienti byli postaveni čelem ke zdi, podél chodby. Takto jim byly jednomu po druhém staženy kalhoty a strhány pleny, dokud tam nestáli všichni od pasu dolů nazí. Pleny se házely na jednu hromadu na zem. Následně byly nasazeny pleny čisté.

Protože se nám, studentkám, nezdálo, jak moc jsou po ránu promočeny pacientské postele, provedly jsme jeden jednoduchý test, jež taky mívají „žákyně“ v záloze, a tím je udělat na pleny (či na podložky u ležících pacientů) v nestřežený okamžik malou tečku lihovou fixou – ideálně někam do záhybu či z rubové strany, kde není na první pohled patrná (v našem případě v oněch 14h odpoledne po přebalení). Druhý den ráno jsme pleny nenápadně zkontrolovaly na přítomnost teček a stále tam byly.

Slepý pacient

V tomto období zde byl hospitalizován i jeden nevidomý muž, který během dne chodíval tam a zpět podél chodby, přidržujíc se madla na ní umístěné. Jednou se však nejspíš nechtěně pustil, díky čemuž ztratil orientaci v prostoru a začal se zmateně motat. Sestry, které to měly v tomto okamžiku k danému pacientovi ze sesterny nejblíže, však jen jako obvykle seděly ve svých křeslech a smály se jeho počínání. V tom tento letitý, značně zchřadlý pacient narazil do zdi, poté zavrávoral, načež spadl na zem a ošklivě se udeřil do hlavy. Následoval výbuch smíchu oněch sester, které nás, dvě studentky, opět jen klidně pozorovaly ze svých míst, jak se snažíme pána postavit zpět na nohy a zjistit, zda se mu nic vážného nestalo. Podotýkám, že každý pád klienta ve zdravotnickém zařízení rovná se nežádoucí událost, o které musí být proveden zápis. Zde však silně pochybuji, že něco takového bylo učiněno. Soudě podle nezájmu sester o incident.

Kuřárna

Zdravotnický personál (koneckonců ani pacienti, kteří chodili kouřit na WC) zde neměli žádnou kuřárnu, což byl docela problém, protože téměř všichni zaměstnanci na směně kouřili opravdu často a ve velkém. Chodili tedy kouřit do pacientské koupelny, aby nemuseli chodit ven a opouštět tak oddělení. Do koupelny se však také umisťovala těla zesnulých, která zde musela dvě hodiny setrvat před převezením do márnice (což je však běžné nařízení, že těla musí po dobu dvou hodin od smrti zůstat na oddělení; zde chci upozornit na něco jiného). A tak se také stávalo, že zatímco v koupelně ležel nebožtík zabalený v
prostěradle, hned vedle něj seděli v kroužku zaměstnanci a pokuřovali jednu za druhou, vtipkovali, smáli se… zkrátka jako by se absolutně nechumelilo.

Pokoj JIPP

Na tomto oddělení byl jeden zvláštní pokoj s oknem do sesterny, nazývající se Jednotka intenzivní psychiatrické péče. Za doby naší praxe zde byl umístěn jeden ležící pacient s proleženinou v oblasti kosti křížové, o hloubce zasahující až na kost. Za celý čas našeho „studijního působení“ si nepamatujeme, že by za ním na onen „intenzivní“ pokoj někdo z personálu někdy přišel, natož aby ho třeba snad napolohoval, aby se mu ulevilo od bolesti, či se dekubit mohl hojit. Až na jednu jedinou sestru, která se opravdu jako jediná o pacienty skutečně starala a zajímala. Velmi ráda bych jí zde vyzdvihla, avšak nepamatuji si její
jméno. Vím jen, že říkala, že před tímto pracovala v brněnské Úrazové nemocnici. Ta nás, holky žákyně, vždycky vzala za oním pánem a strávily jsme tam třeba i necelou třičtvrtě hodinu, než jsme měly pocit, že jsme se mu společnými silami dostatečně pověnovaly.

Tento muž také často naříkal bolestmi z výše zmíněného dekubitu, tak jsme to při první příležitosti nahlásili ošetřující lékařce, která se na oddělení vyskytovala jen velmi sporadicky. Načež ona na to: „Tak dobře, dejte mu jeden Paralen. Já to tam napíšu.“ Co říct, jednoduše nám spadly brady. Myslím, že každý trochu normální zdravotník, který není ve výkonu své profese první den, musí uznat, že 1 Paralen na takto rozsáhlou proleženinu nerovná se ničemu jinému, než je výsměch trpícímu. Vím, tady lze říct, že paní doktorka je přece jenom vystudovanou paní doktorkou, a my jsme oproti ní jen „blbé sestry“…ale nepřála bych paní doktorce zažívat bolesti z něčeho takového a dostat na to 1 Paralen. I když aspoň by potom
třeba pochopila.

Hluchoněmý pacient

Bylo ráno a byl den koupání pacientů v koupelně. Klienti byli buzeni, ti chodící z nich ještě na pokojích svlékání do naha a takto „vyhnáni“ do fronty na koupelnu, kde byli celí ostříkáni vodou, osušeni a poslání zpět na chodbu, kde vyfasovali čisté oblečení. Ten, kdo nebyl schopen se sám správně a dostatečně rychle obléci, byl samozřejmě (tak jako v mnoha jiných situacích) náležitě nevybíravým způsobem seřván ošetřujícím personálem. Zde mě ještě napadá, že vlastně všichni zaměstnanci pacientům pouze tykali a oslovovali je zásadně „dědku“ (opět vyjma té jediné zmiňované sestry, která ve zdejším systému „péče“ působila, jako by byla z jiného světa).

Problém pak nastal na jednom pokoji, kde ležel a spal neslyšící muž, jež zcela logicky nereagoval (a pochopitelně ani nemohl reagovat) na buzení oslovením. Tak tedy přišel k jeho lůžku jeden ošetřovatel, chytil ho za ruku, a prudkým trhnutím za onu končetinu ho „vyhodil“ z postele. Pacient se (dle mého názoru taktéž zcela pochopitelně) silně ulekl, v úleku se rozmáchl volnou rukou, kterou shodil (jsem přesvědčená, že nechtěně) onomu ošetřovateli brýle z nosu. Ty padly na zem. Po zvednutí nepoškozených brýlí a jejich vrácení na původní místo ošetřovatel sevřel ruku v pěst a nejméně desetkrát pána uhodil vší silou do žeber. I dnes si vybavím ten děsivý, dunivě – křupavý zvuk, který ony údery doprovázel.
Divím se, že pacient nevyvázl se zlomeninami. Ale řekla bych, že i kdyby ano, tak to zde téměř nikoho příliš zajímat nebude.

Koupelna a WC

Následující událost se taktéž stala při „velkém koupání“ o němž jsem hovořila výše. Došlo k tomu, že jeden dosti starý pacient na mokré podlaze v koupelně uklouzl a za zvuku značné rány upadl. Načež k němu přistoupil jeden z ošetřovatelů (avšak jiný, než o němž píšu v předchozím zážitku) a začal do bezbranného a slabého pána silou kopat, řvouc u toho na něj: „Co se tady válíš ty lemro líná? Koukej se rychle zvednout ty z*urvenej z*rde. Nikdo tu na tvý válení není zvědavej. Pohni kostrou, nebo ti to udělám ještě horší!“ O tom, že nikdo nepřišel ani zkontrolovat, zda dotyčný při pádu třeba neutrpěl nějaké zlomeniny, je asi naprosto zbytečné psát, jakož i o tom, že by někdo přispěchal pomoct dotyčnému zpátky na nohy.

Mimo jiné jsme byly svědkyněmi i toho, jak jedna sestra povídá druhé, jakoby nic (volně napsáno): „Tak jsem zase na záchodcích přistihla pacienta „X“, jak píchá pacienta „Y“ do zadku.“ Druhá na to něco ve smyslu: „Fakt? To jsou ale blbý hovada.“ Načež se tomu obě zasmály a šlo se dál. Jako by se bavily o tom, jak šly do krámu pro rohlíky.

Snaha o řešení

Celkově musím říct, že bylo patrné, jak je asi veškerému zdejšímu personálu těžce ukradené, že je při jejich počínání i při tom, co vypouštějí z úst, pozoruje někdo další. Že je u toho „monitorují“ jakési studentky, kterým se, řekla bych zcela oprávněně, nemusí líbit, co vidí a slyší. I podle reakcí mých spolužaček soudím, že nejen mě se vařila krev v žilách. A to zdaleka nejen při představě, že by na takovém místě nedej Bože skončil jako pacient někdo,
kdo mi není úplně lhostejný.

Samozřejmě, že jsme tomu chtěly udělat patřičnou přítrž. Pár z nás se i obrátilo na různé „vyšší instance“. Všude nám však bylo prakticky totožně odpovězeno: „Pokud nebudete mít patřičné důkazy, tj. vizuální nebo alespoň zvukový záznam z činů, nedá se s tím nic dělat. Přineste videozáznam, fotky nebo audiozáznam, a my to začneme prošetřovat. Avšak ani tak nic neslibujeme.“

Vlastní zkušenost pacientky

Pro případné zájemce o další střípky událostí z PN v Černovicích přidávám ještě zážitky z opačného pohledu – z pohledu pacienta, jímž jsem se nedávno taky stala jakožto majitelka diagnózy deprese (středně těžká až těžká, částečně dědičně podmíněná), která se mi navzdory léčbě po letech vrátila. Tyto události již zdaleka nejsou tak závažného rázu jako ty z mých studentských let, avšak myslím, že pro ilustraci „života“ z této instituce mohou taky malinko posloužit. Najdou se zde příspěvky neutrálního ladění, avšak i ty negativně zabarvené.

Ještě jenom dodám, že chápu reakci každého, kdo se zděsí nad tím, že „zdravotní sestra a duševně nemocná“. Ano, vím a rozumím. Dobře rozumím těmto reakcím. Nicméně pokud statistiky nelžou, tak každý čtvrtý obyvatel ČR alespoň 1x za život navštíví psychiatra. Další je taková, že valná většina skutečně duševně nemocných zůstane po celý svůj život nediagnostikována, tj. nikdy v životě se nedostane do péče psychiatrie, a to jakékoliv. Jak mi mj. prozradila jedna sestřička z nejmenovaného pražského stacionáře, „velká část pacientů, co k nám dochází, jsou právě oni zdravotníci“.

Jak mi jednou řekl můj psycholog a psychoterapeut, který na poli české psychiatrie působí bezmála již 40 let: „Víte kolik má lůžek už jenom brněnský šaškec? (myšleno právě PN Černovice) Přes 800. A to je prakticky pořád plný. Dokážete si jen představit, kolik lidí ročně se jen zde otočí? To asi těžko kdo z nás. Každopádně, kdyby každý, který tak alespoň 1x za život učiní, měl být skutečný „blázen“, tak je bláznem téměř každý obyvatel Brna a okolí. To bych musel prohlásit, že Brno je město bláznů. A Praha se všemi svými zařízeními na tom nebude jinak.

Stanice č. 6

Tato stanice pro ženy se nazývá také „psychoterapeutická“, což mi přijde minimálně zajímavé, protože za ty zhruba 3 týdny, které jsem zde strávila, jsem žádnou psychoterapii nezažila, vyjma ergoterapie (léčba prací), jež probíhala 1x týdně po dobu necelé hodiny, přímo na oddělení, tudíž jsme se musely spokojit s tím, co se zrovna paní ergoterapeutce vešlo do tašky. Veškerá léčba tedy spočívala v podávání léků a prostým sezením či ležením na posteli, nebo sezením na lavičkách v oplocené zahrádce. O čemž pochybuji, že někomu kdy pomohlo, tím spíš, když vnitřní prostory černovických pavilonů jsou hodně zastaralé až zchátralé (včetně vybavení, jež někdy vypadalo, jako by ho snad vyhrabali někde na
smetišti), zanedbané a celkově samy o sobě působí značně depresivně.

Za povšimnutí dle mého názoru stojí, že za tu výše zmíněnou dobu jsem ani jednou neměla možnost mluvit s psychologem. Také bylo nepříjemné (a to zdaleka ne jen pro mě, ale pro všechny pacientky, kterých jsem se na to zeptala), že při vizitách nebylo žádné soukromí. Lékař buď přišel na denní místnost, kde vás sedělo kolem stolu 10, nebo v lepším případě na pokoj, kde jste zrovna byly 4, a tam se Vás třeba zeptal na Vaše sebevražedné myšlenky, jiného zase na to, jestli si uvědomuje závažnost své závislosti na alkoholu apod. Naštěstí se tento systém na některých místech již nepraktikuje. Sestry zde většinu své směny proseděly u počítače (a když jste přistoupili blíže, měli jste možnost zjistit, že surfují na internetu) a sesternu prakticky neopouštěly, pouze když šly rozdávat léky nebo ven kouřit (to častěji).

Teď odstavec, jež poslouží pro pobavení především případným čtenářům – zdravotníkům. Hned po první noci, v pět hodin ráno, pro mě přišel zdravotní bratr s tím, ať s ním jdu na ošetřovnu, kde mi provede odběry krve. Poté mě ještě požádal, ať se vymočím do kelímku a donesu mu to. Říkám mu, že se mi teď opravdu nechce. Na to on, že to nevadí, že mám čas až do 7h. A tak se stalo, že jsem mu moč přinesla těsně před sedmou, a ty krve (včetně koagulací) tam o ty dvě hodiny později pořád ještě stály.

Po oněch třech týdnech jsem naznala, že prášky můžu polykat i doma, že kvůli tomu nemusím být hospitalizována, a tak jsem požádala o propuštění. A jelikož můj pobyt zde byl dobrovolný, bylo mi vyhověno. Celkově ale o této stanici nemůžu říct nic vyloženě špatného, za což jsem ráda. Bylo to taky jediné z těch tří uvedených pracovišť, kde se mi před propuštěním dostal do rukou dotazník spokojenosti pacientů.

Stanice č. 12

Alias „ženské příjmové“ nebo taky „ženské akutní“. Zde jsem pobyla jeden týden, než mě přeložili na č. 13. Taktéž si odsud neodnáším ryze špatný zážitek „spáchaný“ na mé osobě, dokonce bych řekla, že některé sestry i ošetřovatelé byli milí a profesionální. „Jen“ jedenkrát jsem byla svědkem toho, že někdo z ošetřovatelského personálu křičel na pacientku.

Vadilo mi, že zde byly k vidění tzv. „zpráškované zombie“, či chcete-li pacientky, z nichž se podařilo udělat „zeleninu“. (Omlouvám se za ten dehonestující psychiatrický slang, nedá mi to však jej zde nepoužít, protože bych řekla, že je více než výstižný, a bohužel asi dost pacientů, kteří si kdy prošli lůžkovou psychiatrickou péčí v ČR budou naneštěstí dobře vědět, o čem píšu)… zkrátka ženy, které byly očividně přehnaně medikovány psychofarmaky s utlumujícím efektem, tudíž už jen velmi málo připomínaly živou a svéprávnou lidskou bytost. Spíš vypadaly jako tzv. „Crash test dummies“, čili gumoví nebo umělohmotní panáci, kteří se používají na testování bezpečnosti aut při různých nárazech. Asi to mělo co do činění s tou „akutní“ péčí, či co.

Ale pravda, nejsem doktor, takže mi lze ihned vytknout, že tomu prostě třeba jen nerozumím, kéž by. Nicméně odehrálo se zde například i to, že jedna taková paní byla absolutně neschopná samu sebe nakrmit, a protože se nenašel nikdo z personálu, kdo by tak zrovna učinil, ujaly jsme se toho my, „použitelnější“ spolupacientky.

Bohužel ani na tomto oddělení nebyl vůbec žádný program, mimo možnost jít se v přijatelném počasí „vyvětrat“ na obezděnou zahrádku. Taktéž zde nebyla možnost mluvit s psychologem, ale budiž, byla jsem zde pouze týden. Nemohu říct, jak by to bylo při delší hospitalizaci.

Stanice č. 13

… čili „ženské otevřené“. Odsud mám asi nejvíce zážitků z oněch zmiňovaných, tudíž se bohužel značně rozepisuji. Jedna z prvních věcí, se kterými jsem se zde seznámila, byla skutečnost, že ošetřovatelskému personálu se zde napříč pacientkami neříkalo prostě „sestry“ či „ošetřovatelky“, nýbrž jedním souhrnným názvem, a to nijak jinak, než „gestapo“.

Velmi brzy jsem měla tu možnost pocítit, proč tomu právě tak je. Křik, slovní ponižování, zesměšňování, infantilizace, shazování před ostatními spolupacientkami, výhrůžky různými represivními opatřeními…to a ještě mnohé jiné bylo na denním pořádku. Nadávat inkontinentní pacientce, že se zase p*srala? Řvát na ni před celým oddělením? Proč ne. Vše je možné, hned a na počkání. „Padejte z té postele. Co se tady válíte.“ znělo denně na adresu každého, kdo se byť jen na chvilinku během dne dopustil onoho prohřešku.

Někdy byly pokoje zamykány, abychom ten čas musely trávit na chodbě nebo venku. Co na tom, že jedním z příznaků depresivního onemocnění je právě neschopnost „vyhrabat“ se z postele. Že by pacient strašně rád, ale prostě mu to ten stav nedovolí. Nemá sílu. Nemá vůli. To tu však nikoho nezajímá, pro ně jste prostě jen „lemra líná“, nic víc. A taky Vám to dají patřičně pocítit, za co Vás mají, jak Vámi jako člověkem opovrhují. Sem se hodí jeden citát, jež zní: „Je mnohem snazší odsoudit, nežli se zamyslet.“ Můžu prohlásit asi jen o jedné zdejší sestře, že se zamýšlela, ne že rovnou odsuzovala. Bohužel nevím, jak se jmenovala, ráda bych jí tu vzpomněla.

Další úryvky z práce oněch „gestapaček“… Při každém jídle stálý podél zdi a dohlížely na nás, jak se „krmíme“. A pokaždé, přísahám, opravdu pokaždé si vyhlédly někoho, koho musely prostě zpražit svým zvýšeným hlasem za to, že „jedl moc pomalu, nebo naopak moc rychle, případně se v tom moc vrtal, nebo naopak příliš hltal“. Vybíraly si k tomuto zejména starší, hůře soběstačné ženy, u nichž se nějaký ten „deficit“ přece ale dal čekat. Kolikrát jsem měla co dělat (a co vím, nejen já), abych už jim něco neřekla, minimálně abych si neušetřila poznámku, že by nebylo od věci přijmout fakt, že psychiatrický pacient je taky jenom člověk. Tak pro ně asi ne, no. Musely jsme se smířit s tím, že pro ně prostě nejsme nic jiného, než otravná verbež, anebo, a to snad ještě častěji, prostředkem na vybití vlastních frustrací, pošramoceného ega, či snad dokonce projevů poruchy osobnosti.

Další zážitek. Byla jsem na pokoji s jednou pacientkou, která se zde léčila s úzkostmi, a stávalo se, že se i několikrát během dne rozbrečela. Jednoho dne však do pokoje vrazila chvilinku za onou ženou i jistá sestra, jež za sebou mocně třískla dveřmi a začala povyk, ať se dotyčná laskavě ihned uklidní a neopovažuje se tady zase řvát jak malej fracek, že tu na to není nikdo zvědavej, kdo to má jako pořád poslouchat, a že beztak nemá žádný důvod. Nevím, co přesně se mezi danou sestrou a pacientkou před tím přesně odehrálo a bylo mi hloupé se na to ptát. Nicméně, opravdu zajímavé zjištění, že na psychiatrii si nesmíte dovolit pláč.

Avšak co se divím. Zde zřejmě platí pořekadlo, že ryba smrdí od hlavy, jíž v tomto případě byla staniční sestra, jistá paní Zita Neubauerová, jež se sice na první pohled tvářila velmi mile, avšak při hlubším poznání jste měli tu čest setkat se s jejím značným cynismem, když veřejně zesměšňovala problémy pacientek, shazovala jejich potřeby a vyhrožovala různými opatřeními, například týdenním zamčením kuřárny, pokud se ještě někdy někdo zpozdí na komunitu. To vše s úsměvem na tváři. (Naštěstí pro mě, zdejší paní primářka onu staniční hned ve dvou případech, kdy jsem něco potřebovala, uzemnila a vyhověla mé osobě.

Poprvé, když jsem prosila o vycházku, podruhé při žádosti o revers. Staniční mi, ač do toho neměla co mluvit, oboje zamítla, kdežto primářka dovolila.) Jejím jménem, jakožto jediným, jsem si zcela jista, jelikož na stanici sice byla nástěnka, kam byla umísťována jména ošetřujícího personálu, avšak nikdo ji neaktualizoval. Nikdo si nedal práci je měnit, což je samozřejmě úplná prkotina, i když pacient má právo znát jména těch, kdož se o něj starají (a vrchní sestry své podřízené, jakož i profesorky své studentky také dost často kárají, když někdo např. nemá vizitku. A je úplně jedno, že se třeba staráte o pacienty v umělém spánku či kómatu, jež si asi těžko přečtou vaše jméno). Zde jsem však chtěla říct, že bych zde klidně napsala všechna, na něž bych si jen vzpomněla. Nedělalo by mi to sebemenší problém, kdybych si byla jistá, že tím neuškodím někomu, komu nechci.

Jednou jsem takhle stála ve frontě na měření tlaku, načež jedna sedící a přihlížející mladá ošetřovatelka (s dlouhými blond vlasy a s ne zrovna povedeným tetováním přes celé předloktí) prohlásila přede všemi na mou adresu: „Podívejte se na sebe, vždyť máte mastný vlasy.“ A následovalo: „Vy jako nemáte nic na převlečení?“ Odpovídám jí: „Ano, mám.“ Na to ona: „Tak co jste to za prase, že chodíte celej týden v tom samým.“

Ne, opravdu mě nebaví rozepisovat se o tom, v jakém stavu jsem tehdy byla (a ani netoužím po něčí lítosti). Pokud to někoho nezajímá, pak doporučuji prostě přeskočit na další odstavec, i když by případné přečtení dle mého názoru mohlo pomoci třeba k vytvoření obrazu, jak se taky může manifestovat depresivní onemocnění, a tudíž k lepšímu pochopení nemocných. Zde mám zkrátka pocit, že je třeba to uvést, aby bylo případným čtenářům přiblíženo, proč jsem skutečně byla takové prase, že jsem chodila s mastnými vlasy, propoceným oblečením a nedbajíc ničehož na svém zevnějšku, byť mé „zdravé já“ dříve jen těžko kdy překročilo práh bytu bez make-upu a pečlivě vybraného parfému. Pochopím každého, kdo mnou bude po přečtení následujících řádků znechucen. Je jasné, že musím působit jako absolutní exot pro ty, jež si něčím podobným neprošli.

Tak tedy… po odchodu na reverz z této stanice jsem na tom nebyla ani o chlup lépe, než při pobytu na ní, přesto jsem však byla odhodlaná bojovat nadále už sama, „jen“ s mou ambulantní paní psychiatričkou, protože podle mě léčba na oddělení č. 13 opravdu nepřinášela nic pozitivního, k čemuž se ještě dostanu při popisu práce zdejší paní doktorky. První tři týdny po propuštění jsem doslova a do písmene proležela v posteli, než mi začaly zabírat nová antidepresiva, jimiž mě ambulantní lékařka konečně vysvobodila ze
začarovaného kruhu „ne-léčby“ v Černovicích.

Tři týdny jsem dokázala vstát z postele pouze pokud jsem musela na WC, napít se, případně nakrmit nebohé zanedbávané kočky. A i to mi činilo setsakramentské obtíže. Tři týdny jsem jedla pouze 1 jogurt denně (a to z donucení), anebo taky vůbec nic. Tři týdny jsem se prakticky vůbec nevyspala, když nepočítám drobné útržky povrchního „kómatu“. Tři týdny jsem vůbec neuklízela a nevybírala výkaly z kočičích záchodků, tudíž si jistě dovedete představit, jaký to musel být bordel (jinak se to ani nedá nazvat) a neskutečný smrad. A ano, tři týdny jsem si nečistila zuby a nekoupala se.

Prostě jsem to nezvládala, ať se to zdá normálnímu člověku jakkoli prakticky neuvěřitelné a nepředstavitelné. Jediné, co se mi tou dobou honilo v hlavě, a to pořád dokola, bylo následující: jak moc umřít bych si přála, jak nemá vůbec nic na světě smysl, jak jsem nemožná, zlá, ošklivá, zkrátka k ničemu, jak jsem všechno ve svém životě jen podělala, jak všem jenom překážím a škodím a jak by se všem jen ulevilo, kdybych z tohoto světa odešla. V podobném stavu jsem se tedy vyskytovala i na oné stanici. Toť vše k vysvětlování a zpět k sestrám.

Dostala jsem tedy „po pérkách“ od ošetřovatelky, načež se do mě pustila i sestra měřící tlaky (starší, s černým mikádem a brýlemi), jež se, nevím jak, dozvěděla, že jsem taky sestra, a aniž by o mě cokoli víc věděla, začala mi, dodnes nevím proč, nadávat, že „jako sestra musím stát za úplný h*vno, že by mě nechtěla vidět v práci, když jsem tak zdechlá, a tudíž, že by se ke mě do péče teda fakt dostat nechtěla“. Načež dodala: „Tak a teď půjdete do té sprchy, a tam se vymydlíte až na p*deli. Já Vás za 5 minut přijdu zkontrolovat!“

Jednou se mi taky stalo, že jsem si přišla na sesternu pro prášek na spaní ve 21:05 a ne přesně ve 21:00, protože jsem byla na WC, a za což jsem taky dostala náležitě vyhubováno, až jsem si připadala jak malý fracek.


Horší pak bylo, když jsem se jednou nezvládla převléct do pyžama a usnula jsem v denním oblečení. Toho si všimla jedna ošetřovatelka, která to pak poreferovala svým kolegyním. Od té doby jsem si každý večer od někoho preventivně vyslechla něco v tom smyslu, ať se laskavě zas nezapomenu převléct.

Naštěstí jsem si v té době a situaci z nenávistných projevů sester na mou osobu příliš nedělala. Kdybych však měla zdejší ošetřovatelský personál popsat jednou jedinou větou, bylo by to: „chodící reklama na syndrom vyhoření“ (to stejné a ještě mnohem horší o zaměstnancích oné mužské gerontopsychiatrie – zde však nemohu hodnotit staniční sestru, protože vyjma drobných formalit jsme ji prakticky nespatřovaly). Chápu, že práce na psychiatrii musí být sama o sobě psychicky dost náročná, nicméně mi to nedá, abych zde neutrousila poznámku, že „když na něco nemám, tak to prostě nedělám“. Řekla bych, že v setrvání zaměstnanců (a možná už i v samotném výběru onoho jinak ne příliš populárního oboru v českých luzích a hájích) hraje nejspíš značnou roli fakt, že na psychiatriích jsou, pokud si dobře pamatuji, speciální příplatky, jakož snad i více dovolené oproti jiným oborům.

Paní psycholožka. Ta se na oddělení vyskytovala na ranní komunitě a poté na relaxaci, kterou vedla. Avšak neměla jsem ani jednou tu možnost s ní mluvit osobně, a co vím, tak ani žádné jiné pacientce se za „mých časů“ nepoštěstilo. Tudíž, sečteno podtrženo, za veškerého svého pobytu v PN Černovice jsem nikdy nikde nemluvila s žádným psychologem. Pro někoho možná banalita, pro mě je to však fakt, který sám o sobě o něčem vypovídá a taky další důvod, proč jsem poněkud pospíchala domů, když „tam venku“ mám psychologa díky Bohu třeba i 2x, minimálně však 1x týdně, a při případném vynechání následuje náhradní sezení.

Paní doktorka psychiatrička, MUDr. Lucia Mazúchová, jež zde už nepracuje. Dovolím si říci, že to byla kapitola sama o sobě ve zdejším koloritu. Jednak působila tak mladince, že mě občas napadlo, jestli má vůbec hotovou atestaci v oboru, ale nerada bych jí křivdila. Nicméně, nepočítaje paní primářku, zde ona působila jakožto jeden jediný lékař (a to prý ještě chodila sloužit i na jiné oddělení zdejší instituce), a tedy vizity byly jen v některé dny, kdy paní (či slečna) doktorka zrovna mohla, probíhaly na pokojích před ostatními pacienty a byly velmi rychlé, řekla bych pětiminutové (myšleno 5 minut na celý pokoj o 4 přítomných). Když s námi lékařka hovořila, používala k vysvětlování např. příznaků či účinků léčiv latinské názvy, čemuž moje spolupacientky pochopitelně nerozuměly, a tak jsem jim sloužila jako jakýsi překladač poté, co se za lékařkou zavřely dveře.

Já osobně jsem při každé vizitě, po celou tu dobu pobytu, říkala jednu a též věc pořád dokola, což však nemělo pražádný efekt. Tím bylo, že bych si přála jiný lék, neboť antidepresiva, jež mi zde byla předepsána, jsem již dříve užívala na Psychiatrické klinice v Bohunicích, a po několika týdnech se nedočkala žádného účinku, tudíž mi musely být vyměněny za jiné. Můj požadavek se však nikdy nesetkal s řešením, celou tu hospitalizaci mi byl podáván tentýž, pro mě neúčinný lék, tj. to vycházelo úplně na stejno, jako bych byla zcela bez léčby. Také mi byl při propouštění předepsán i na doma. Naštěstí moje ambulantní psychiatrička vyslyšela mé naléhání, a dala mi termín na hned následující den, což při
běžném vytížení psychiatrů v ČR (jak by mi jistě potvrdili i jiní pacienti) považuji za takový malý zázrak.

A jako poslední zde zmíním zážitek s nemožností podepsání reverzu. První týden jsem tomu tady dávala šanci, ty zbylé dva jsem o každé vizitě snažně prosila paní doktorku, zda by mi neumožnila odchod na reverz (že mám přece „dobrovolný vstup“, tudíž mám na něj plné právo). A po celé ty dva týdny jsem slýchala z jejích úst jediné, a to: „Dnes to ještě nepůjde. Musím to nejdřív probrat s paní primářkou. Tak to zkuste příště.“ Tak jsem to zkoušela a čekala. Po dvou týdnech mi však již došla trpělivost, a musela jsem si doslova vydupat rozhovor s primářkou, která mi, světě div se, reverz hned na místě odsouhlasila a o pár hodin později už jsem stála na zastávce míříc domů.

Tolik k Černovicím. Jestli dovolíte, ráda bych se zde ještě zmínila o zbývajících dvou lůžkových psychiatrických zařízeních v Brně, jimiž je Psychiatrické oddělení ve Vojenské nemocnici a Psychiatrická klinika při Fakultní nemocnici v Bohunicích, a to i když je mi jasné, že to každý pacient může vidět úplně jinak, než já.


VN Brno

Plusy: velmi profesionální a lidský personál (ošetřovatelský i lékaři, vyjma paní doktorky Dvořákové, zástupkyně primářky, se kterou jsem ale neměla problém zdaleka jen já, ale jakožto jediná jsem se v té době na velké vizitě jednou i ozvala; jinak si na ni pacienti stěžovali pouze mezi sebou, a to hlavně, že umí pouze předepisovat hory léků, kdežto vůbec neumí naslouchat nebo s Vámi mluvit. Pro zajímavost jsem ale jednou zaslechla i jinou lékařku, kterak, netušíc že ji slyší pacient, utrousila poznámku: „no jo, je pátek, to se zase Dvořákové nebude chtít celý den vůbec pracovat“).

Taky bylo moc fajn, že vizity probíhaly denně, individuálně (byli jste s lékařkou vždy sami v jedné místnosti) a trvaly tak dlouho, jak jste potřebovali.
Celkově útulné a „rodinné“ prostředí.

Mínusy: Jediným programem zde byla dopolední arte/ergoterapie, která netrvala ani dvě hodiny. Tudíž sdělení o bohatém terapeutickém programu, jímž se oddělení honosí na svých webových stránkách, je podle mě kapku zavádějící. Opět dodávám, že nejen mě vadilo, že zde není moc co dělat.

Další mínus: za těch, už ani nevím kolik týdnů, co jsem zde pobyla, jsem měla pouze jednou tu možnost mluvit s paní psycholožkou, a to až téměř na samém konci hospitalizace. To však byla pouze taková „úvodní třičtvrtěhodinka“, kdy jsme si jen popovídaly o tom, co mě sem vlastně přivedlo a vyjmenovaly jsme si, na co bude potřeba se „příště“ zaměřit. O žádné hlubší práci se nedá mluvit, jelikož ani žádné příště nebylo, a ani nemohlo být.

Psychiatrická klinika při FN Bohunice

Jsem moc ráda, že taky můžu někde chválit. I před deseti lety, kdy jsem se na tomto místě ocitla prvně, a to jsem si tehdy prošla Krizovým centrem, uzavřeným ženským i otevřeným psychoterapeutickým oddělením. (Tehdy zde měli pacienti ryze negativní zkušenosti pouze s jistým PhDr. Lubomírem Pilařem, který zásadně shazoval a bagatelizoval problémy všech pacientů; a s jednou arteterapeutkou sídlící v suterénu budovy, jež si na každé terapii vyhlédla buďto jednoho pacienta, anebo třeba i studenta psychologie, kterého musela slovně ponížit. Ani jeden z nich už však zde nepracuje.)

Teď bych však konkrétně zmínila uzavřené oddělení pro neurózy, odkud pochází novější zkušenosti. Lidskost a profesionalita od Á až do Zet. Program, rozličné dílny. Individuální vizity; na velkých vizitách např. nechybí ani sám přednosta kliniky. Dostatek lékařů. Psycholog si na Vás udělal čas. I sestry se s Vámi bavily. (Plus takové detaily, že se jedná o nově zrekonstruovanou, moderní budovu, a že např. máte možnost výběru ze dvou jídel.) Bohužel, jsou zde dost „výběroví“, a přijímají pouze pro ně perspektivní pacienty. V opačném případě Vás prostě jen odkážou na Černovice.

Taky se mi zde stalo, že jsem našla svou spolunocležnici podřezanou na pokoji; tady lze samozřejmě vyčíst personálu, že při příjmu, kdy pacient, jako ostatně na každé jiné psychiatrii (vyjma snad jen psychiatrie ve VN Brno) projde dost podrobnou vstupní kontrolou, nenašel ukrytou žiletku, což je bezpochyby značně závažná věc, ale asi není možné uhlídat úplně všechno, vynalézavost oné pacientky zde asi prostě byla větší než prozřetelnost personálu (a to podotýkám, že nikoho neomlouvám, jen se snažím být realista. A třeba ve Vojenské na psychiatrii fasují pacienti keramické hrnky a termosky se skleněným vnitřkem, které může klient klidně rozbít a podřezat se, a nikdo to neřeší; taky zde pacienti mohou bez dohledu používat holítka, či si zapůjčit od sester nůžky).

Celkově bych ale asi ráda vyjádřila pocit, že vyjma mých ambulantních lékařů (a to paní MUDr. Aleny Palčíkové, a pana PhDr. M. S. Ženčáka, na něž jsem měla obrovské štěstí a kteří jsou naprosto skvělí profesionálové) je tato klinika místem, které dokazuje, že i v české psychiatrii to „jde, když se chce“.

Dodatek

Jak jsem zmiňovala v úvodu, přečetla jsem všechny zdejší příběhy, i další jiné z různých zákoutí internetu, a snad každý z nich se mě nějakým způsobem dotkl, vytočil či rozesmutnil. Vrátím se však pouze k příběhu paní, jejíž příbuzný, jistý muž, byl hospitalizován v Černovicích a byl kurtován takovým způsobem, že měl tělo poseto podlitinami. Tato paní to měla nafoceno a zmínka o případu prolétla brněnskými webovými novinami. Zde bylo k přečtení vyjádření (dnes již bývalého) ředitele PN Černovice, pana Radimského, jež zde tvrdil, že k přehnanému kurtován nedocházelo. On v médiích koneckonců tvrdil vícero různých obhajujících „pohádek“ o „jeho“ zařízení, jež bych mu já (a nejen já) byla schopna z fleku vyvrátit, kdybych si jen byla pořídila nějaké fotky či nahrávky. A fakticky mě mrzí, že žádné důkazní materiály nemám, jelikož bych tyto „smutné trumfy“ vůči němu (jakož i vůči současnému řediteli, pokud by bylo záhodno) ráda vytáhla všude tam, kde by jen bylo potřeba.

Kdybych však bývalému panu řediteli mohla něco z očí do očí sdělit, jedna z prvních věcí by byla následující: „Vážený pane Radimský, vy jste snad byl přítomen tomu, když na onom oddělení docházelo k „ne-kurtování“? Vy jste snad byl u toho, když onen pán, jak tvrdíte, nebyl přivazován? O tom opravdu velmi silně pochybuji! Že nebyl? Tak na základě čeho tak tvrdíte? Jak je tedy možné, že to tak dobře víte? Že jste se byl zeptat personálu daného oddělení? A myslíte si, že by se snad někdo z nich dobrovolně přiznal k nadměrnému či neopodstatněnému kurtování? Buďte tak laskav a uvědomte si, že Vaše prohlášení je tedy zcela nepodložené. A že dokumentace hovoří ve Váš prospěch? A kde berete tu jistotu, že je zde uváděna pravda a nic než pravda? Také opravdu těžce pochybuji, že by si někdo jen tak z plezíru vymýšlel takové zážitky, jako ona paní (a k tomu si to ještě fotil, že?). Kéž by současný pan ředitel byl oproti Vám více „použitelný“ a měl oči dokořán otevřené.“

Děkuji každému za přečtení (byť jen části) mého obšírného „zpravodajství“, jakož i za jeho případné sdílení.

Také velice děkuji autorovi a správci těchto stránek, panu Michalu Štinglovi za jeho iniciativu, ale i všem přispěvatelům, jež se (nejen) zde podělili o to „své“.

Iva K., Brno