Od konce února 2023 jsem začala trpět strašlivou nespavostí, buzením se a nechutenstvím. Přežívala jsem. Pořád jsem si myslela, že všechno nějak zvládnu sama. Na konci května jsem se subjektivně dostala do stavu, kdy mi přišlo, že melu z posledního. Vzpomněla jsem si na doporučení na Riaps (Praha), které jsem dostala kdysi v minulosti. Na první návštěvě jsem hovořila s psycholožkou. Psychiatr mi řekl, že mě objedná, protože ten den už nemá dost času.

Když jsem přišla za pár dní na objednání, čekala jsem přes hodinu. V prázdné čekárně jsem si lehla na lavici, protože jsem už neměla sílu sedět. V té době jsem téměř nespala a většinu dne nebyla schopna fungovat, po každé hodině fungování jsem musela 2-3h ležet. Do pár vteřin na mě vystartovaly dvě zdravotní sestry, jestli mi není špatně. Jedna mi alespoň odemkla dveře ven, abych mohla jít čekat na sluníčko. Druhá, černovlasá, mě ostentativně přestala poslouchat hned po položení otázky a místo mé odpovědi začala rádoby řešit s kolegyní, jestli nemá doplnit kelímky. Po hodině a půl přišel doktor. Nemohl najít žádnou volnou místnost, běhal sem a tam a následně vyšetření proběhlo v té samé prázdné čekárně, kde se nesmí ležet. Celkem jsme spolu mluvili asi 15 minut, neptal se ani na anamnézu. Řekl mi, že mi může dát dva léky a jeden, že je fakt dobrý na spaní. Tak jsem řekla, že tedy chci ten. Prý mě zklidní a srovná mi myšlenky. Po vyzvednutí v lékárně koukám, že jsem dostala antipsychotika a na co jsou. Říkám si, no, ještě že to nemám a snad tomu doktor rozumí a měla bych to brát, abych se do psychózy nedostala. Konkrétně šlo o Risperdal 2 mg.

Po 6 dnech jsem z ničeho nic dostala velice silnou úzkost /panickou ataku/ trvající v nejhorším 6 hodin, celkově dobíhala ještě 2 dny. Ze začátku jsem nebyla schopna ani nikam zavolat. Když jsem po 3 hodinách zavolala do Riapsu, řekla mi sestra, že mohu přijít druhý den. V minulosti jsem nic podobného nezažila. Šla jsem spát v tak dezorientovaném a vyděšeném stavu, že jsem si ani nevyndala kontaktní čočky a druhý den jsem měla silně rozmazané vidění, edém rohovky. Druhý den v Riapsu se ptám sestry, jestli ta úzkost nemůže být nežádoucí účinek léku. Prý mi měl doktor říct, že tenhle lék zabírá až tak za 14 dní a mám vydržet. Doktor mi řekl, že jsem prodělala panickou ataku a že je to z toho, že se pozoruji a bojím se, že mě odvezou do nemocnice. Vykládal mi, jak mám emoce uzemňovat do nohou, nemyslet a soustředit se na manuální práci, když mi hlava nefunguje. Přírodní národy duševní nemoci nemají, protože žijí v kontaktu se zemí. Přednášel si sám pro sebe se sebejistotou, že mi vidí do hlavy, já mezitím nechápala, co se se mnou děje, myslela jsem si, že jsem se už zbláznila. Prý jsem se usmála, tak už je to dobré. Dostala jsem Rivotril, který téměř k ničemu nebyl. Zeptala jsem se, jestli si nemám Risperdal zvýšit, doktor mi odsouhlasil 3 mg. Nevěděla jsem, že panika byl následek léku.

Pokračovala jsem v braní Risperdalu a v následujících dnech se propadala postupně do nepopsatelného stavu, který byl směsicí snad všech psychických problémů, které existují. Myslela jsem si, že jsou to projevy psychózy. Zhoršilo se mi usínání a musela jsem nasadit Stilnox denně. (Ten mám z černého trhu a pouze díky němu jsem přežívala.) Trpěla jsem jakousí zfetovaností, vše mi bylo jedno. Zapomínala jsem i sebemenší praktické záležitosti, nechávala všude rozsvíceno, otevřeno, třeba napůl vyložený nákup z auta do domu, auto i barák otevřené a já tupě ležela vzadu na pohovce, protože jsem přestávala mít sílu se hýbat a zapomněla, co zrovna dělám. Nevnímala jsem, na co se dívám, vždy jsem pochopila jednu, dvě věci. Myšlenky nebyly sice obsahově mimo, ale dělaly si, co chtěly, nešly uchopit. Měla jsem za to, že jsem vážně zbláznila. Neustálé úzkosti a obrovský strach z ničeho, všeobjímající hrůza. Úplně se mi změnilo vnímání reality, všechno otupělé, nepoznávala jsem okolí, mlha, oddělení od myšlenek.

Žila jsem ve strachu, že za chvíli zemřu, neměla jsem sílu dál žít. Z vteřiny na vteřinu mi v hlavě přeskakovaly jakési nálady nebo co, děsilo mě to, nešlo to ovládnout. Vypěstovala jsem si strach z vlastních myšlenek. Byla jsem vyčerpaná, otupělá, vyděšená, dezorientovaná, nechápala jsem, jak vůbec ještě můžu nějak existovat. Vnitřní neklid, netrpělivost, chvíli jsem nevydržela na místě. Neustálé výpadky pozornosti, okna. Pořád jsem se bála toho, že to musí být na mě vidět. Pár dní jsem nenáviděla všechny lidi úplně bez důvodu a byla vzteklá a agresivní. Infekce horních cest dýchacích a už mi to šlo na průdušky. Teklo mi mléko z prsů a slinila jsem. Tuhla mi záda a nohy, přestávala jsem mít sílu v rukou a chodila pomalu. Pálilo mě břicho, hrozně bolela hlava a měla jsem obrovské závratě, byla jsem přecitlivělá na denní světlo. Třásly se mi ruce. Pár dní jsem nacítila stabilitu v nohách a měla silný pocit, že jakoby plavu. Byly to příznaky předávkování ,,léky“.

Od cca 8-9. dne užívání se mi začala postupně rozvíjet deprese. Ovšem takového ražení, že jsem nic podobného předtím nezažila, přitom jsem měla v minulosti dg. středně těžkou epizodu. Pořád jsem čekala, že lék nějak zabere. V době okolo 16.-17. dne užívání jsem konstatovala, že tato inkarnace se mi nepovedla a je nejvyšší čas jít do další. Nenacházela jsem sílu a důvod dál dýchat a vybrala si místo v lesíku, kudy jezdí vlaky. Skutečně nebezpečné bylo, že vlivem zfetování z prášků jsem si neuvědomovala, že je to z nich a co se to vlastně děje. Na neuroleptikách nelze myslet nijak, natož konstruktivně. Šlo to velmi rychle.

Po 14 dnech od začátku léčby nespavosti pomocí Risperdalu 3mg jsem měla u doktora kontrolu. Hned z kraje, jestli mi může říkat Lucie. Říkám mu, že jsem úplně mimo a on na to, že to může být z nemoci a nebo, že je to tedy z léků, ale otupění je potřeba. Zmínila jsem se o obrovských závratích a on, že lék změníme jenom, pokud bych omdlévala a mám si měřit tlak. Říkám mu, že bez Stilnoxu neusnu a probouzím se pořád stejně, po hodině, dvou, třech, víc jak 5h max. obden nenaspím. On se mě překvapeně zeptal a proč se vlastně probouzím? Je to nějaký špatný sen? Začínala jsem mít neklamný dojem, že zlý sen je spíš léčba v Riapsu. Tak si prý mám koupit zátěžovou deku a že mi dá Mirtazapin. Po něm přestanu trpět nechutenstvím (za nezáměrné zhubnutí 10kg během 3 měsíců mě doktor pochválil). A prý, jestli nemám nadnesenou náladu. Při předchozím téměř 2h čekání mi černovlasá sestra opětovně zakázala si lehnout a vyhrožovala mi nemocnicí.

Byla jsem ještě zlikvidovanější, než když jsem do Riapsu prvně přišla. Nikoho to nezajímalo. Byla nastavená atmosféra typu ,,koukej to brát a účinky musíš vydržet“. Doktor mě téměr nepustil ke slovu, mluvil sám. Nevyspání prý na mě není vidět. Stěžovala jsem si na okna, výpadky, prý je to tím, že se moc pozoruji. Mohla jsem odpovídat pouze na otázky jako jakou odrůdu jahod pěstuji, jakou mám školu a podob. Asi bude válka mezi USA a Čínou, u nás už ne, my jsem si tady už užili dost. Mám uzemňovat emoce + přírodní národy. Během mého čekání si stihl uvařit kafe a pak mi ukazoval, jak se mám učit soustřeďovat na hrnek místo na svůj stav. Během všech setkání doktor doslova mlel nesmysly. Opakovaně mi pokládal vyloženě nesmyslné otázky. Od začátku jsem měla silný dojem, že mě doktor vůbec neposlouchá, až na 4. setkání se jeho nastraženost a odtažitost výrazně rozvolnila. Pak bylo ovšem patrné, že mě dosud vůbec nevnímal.

Zkoušela jsem Mirtazapin pár dní. Nejen, že neměl na usnutí ani spánek žádný pozitivní vliv, ale strávila jsem vždy 12 hodin po tabletě v leže, neschopná se zvednout, v jakémsi stavu mezi bděním a spánkem. Buď jsem dělala nějaké nesmysly, nebo se mi to jenom zdálo, nešlo to odlišit. Celkem jsem na kombinaci Risperdalu 3mg a 15mg/22,5mg Mirtazapinu spala max. 3 hodiny. Stav polospánku ubral poslední zbytky toho, co mi z toho normálního zbylo. ,,Vzbudila“ jsem se roztřesená, zmatlaná, vyděšená, úplně oddělená od dění kolem sebe s pocitem, že se musím pořád hýbat. Psala jsem mail o 10 slovech asi půl hodiny. Pořád jsem čekala, kdy mi léky zaberou, věřila jsem tomu, že mám nespavost z psychózy.

V té době se mi začaly komíhat oči sem a tam, neudržela jsem výraz ve tváři, protože mi cukal koutek. Asi po 3 týdnech od začátku léčby mi došlo, že není možné, abych se z nespavosti a vyčerpání propadla do takových sraček během tak krátké doby a že uvedené stavy nejsou žádná ,,nemoc“, ale důsledek ,,léčby“. Zavolala jsem do Bohnic pro radu, jak se to vysazuje a Risperdal jsem vysadila. Vysazení léku jsem vůbec necítila, šílený stav odpadával velice pomalu. Není pravda, že s vysazením léku účinky zmizí. Po asi 10 dnech jsem alespoň začala spát déle než pár hodin. Cukání ve tváři, třes prstů na rukou a třes očních víček mi zůstaly dodnes.

Měsíc po přežití Risperdalu jsem byla u jiného psychiatra. Psychózu jsem nikdy neměla, nemám a dostala jsem Amitriptylin a Pregabalin na generalizovanou úzkostnou poruchu. Prý na něj působí předchozí léčba Risperdalem jako náhodné zkoušení léčiv a mohu být ráda, že jsem to přežila.

Zkušenost s Risperdalem pro mě byla traumatizující. Přežila jsem konec světa. Týdny po
vysazení jsem trávila v letargii, nedělala jsem nic, nenacházela jsem důvod žít. Morálně mi pomohlo číst si americká a francouzská diskuzní fóra, kde jsem zjistila, že má zkušenost a všechny projevy nejsou po užívání neobvyklé. Tři týdny užívání znamenaly měsíce ve zlikvidovaném stavu a trvalý přechod do úzkostně-depresvních stavů, které jsem předtím neznala.

Jediné, co jsem si od psychiatrie slibovala, byly léky na spaní. Místo nich jsem dostala stav vysmažení a likvidace. Nikoho nezajímalo, jestli ,,léčba“ zabírá nebo jaké má účinky. Jak se může medicínou nazývat obor, kde personál fyzicky naprosto vyčerpanému pacientovi agresivně vyhrožuje hospitalizací v domnění, že ho to zastraší? To je něco jako ,,Tak ty máš zlomenou hnátu ty pajdavko, jo? Ti zlomim i druhou, aby sis přestala vymejšlet.“ Takovéhle zdravotnictví nikdo nepotřebuje. Psychiatrii jsem poznala jako vrcholně nebezpečný obor, který se za medicínu vydává pouze formálně a kde především neexistují žádné kontrolní mechanismy, kdo a jak ,,léčí“. Už v momentě, kdy jsem dorazila do Riapsu s panickou atakou ,,lékař“ moc dobře věděl, že žádnou psychozou netrpím a podáváním Riaperdalu se dopustil nelidského zacházení, ze kterého jsem si odnesla řadu následků.

Napsala jsem obratem do Riapsu doporučený dopis se žádostí o nahlížení do zdravotnické
dokumentace, abych zjistila, co měl ten zážitek znamenat. Měsíc nikdo nereagoval. Zavolala jsem tam s otázkou, jak dopadla má žádost a paní na lince mi řekla, že u nich to takhle nefunguje, přepojila mě na vrchní sestru a ta mi řekla, že podle zákona není možné dávat psychiatrickým pacientům do dokumentace nahlížet. Jo a je si tím jistá. Můžu si pouze požádat o výpis a to pouze za pomocí jejich formuláře. Mám si zavolat za dva dny a vedoucí Riapsu mi k tomu něco řekne. Za dva dny nebyli schopni mě na ní přepojit a příslib zpětného kontaktování se nenaplnil.

Na adresu Centra sociálních služeb Praha, které Riaps zřizuje, jsem zaslala stížnost podle zákona o zdravotních službách, kde jsem požádala o sdělení termínu nahlížení do dokumentace, nebo odsouhlasení dosavadního názoru. Po 3 týdnech od odeslání stížnosti mi ta samá vrchní sestra zavolala, že doktor byl na dovolené a proto se to zdrželo. Na začátku září vydali mému právnímu zástupci zprávy ze všech vyšetření za přítomnosti jiné lékařky. V odpovědi na stížnost svou chybu uznali s tím, že poskytují nahlížení do dokumentace a se zaměstnanci na toto téma mluvili.

Podle lék. zprávy z konce května mám úzkostně-depresivní reakci na stres a jsem apsychotická. Následné zprávy o pár dní později od jiného doktora jsou plné tzv. psychiatrizace a dg. psychóza. Ze 4 návštěv celkem 3 záznamy na jedné A4.

Na začátku září jsem Centru sociálních služeb Praha napsala další stížnost podle zák. o zdr. službách týkající se četně nepravdivého obsahu zdr. dokumentace a žádost o přezkoumání postupu lékaře a opravu dokumentace. Není možné, aby v lékařských zprávách byly uvedené úplné slátaniny, které neodpovídají tomu, co zaznělo při vyšetření. Některé výroky jsou důkazně vyvratitelné lži. Dokud jsem dokumentaci neviděla, myslela jsem si, že došlo k nějakému nedorozumění. Dokumentace je z valné většiny nepravdivá.

Po měsíci přišla odpověď, že osoba pověřená vyřízením stížnosti je na nemocenské a vyřízení potrvá o měsíc déle.

Uplynula o měsíc prodloužená lhůta a stále bez odpovědi. Napsala jsem mail Centru sociálních služeb s tím, že už mají 11 dní po konci prodlužené dvouměsíční lhůty a prosím odpověď na stížnost do pátku daného týdne. V sobotu přišel mail, kde přílohou bylo vyjádření nazvané jako ,,Vyrozumění ve věci stížnosti…“. Obsah – Prý není možné žádným způsobem ověřit má sdělení z dané stížnosti. Dále mi vedoucí odd. metodiky a řízení soc. sl. CSS Praha p.o. sdělila, že není lékařkou, tudíž nemůže postup lékaře přezkoumat, tak, jak jsem v rámci stížnosti žádala.

Postup Centra sociálních služeb je opakovaně nezákonný, prolhaný a vrcholně sprostý.

Antipsychotika jsou léky na psychózu. Nejsou to léky na spaní. Ani na úzkosti. Vážně poškozují mozek. Mohou způsobit závažné trvalé následky, případně smrt. U zdravých lidí mohou psychózu vyvolat. Nejsou to lentilky. Jejich podávání mimo indikaci je hrubě neetické. Ale já věřím na magii a to prý stačí. O magii jsem s doktorem mluvila jenom proto, že jinak by mě černovlasá sestra vůbec neobjednala a vnímala jsem to jako podmínku. Reálně u mě Risperdal k žádné změně názorů nevedl a nepochopila jsem, k čemu mi měl být dobrý. Pouze mě dorazil, málem úplně. Naletěla jsem.

Jednak výchovou, následně i životními zkušenostmi jsem věřila v abstraktní zákony přírody, vyšší síly v nejobecnějším slova smyslu a magii jakožto energetický a jemnohmotný základ světa. Dnes bych se označila za křesťanku. To podle doktora z RIAPS znamená, že jsem byla vždy psychotická. Tyto názory měl Risperdal změnit a nespavost byla údajně projevem psychózy. Doktor mi na poslední návštěvě až agresivně vytkl, že si o magii čtu na internetu a sprdnul mě, jak tomu můžu rozumět, když to není česky. Podle psycholožky z Riaps se do kostela chodí relaxovat.

Na naprostou většinu psychických problémů mi aktuálně křesťanská víra výrazně pomáhá. Nebýt jí a Boží pomoci, Risperdal bych nepřežila.

Své problémy jsem nakonec vyřešila užíváním antihistaminika doxylamin, které se v Polsku
prodává volně jako prášek na spaní. V USA se prodává třeba diphenhydramine, ten je silnější. Místo nich jsem si později nasadila Amitriptylin, protože jsem potřebovala řešit úzkostně-depresivní symptomatiku. Naštěstí mě z toho vyfetování, co mi z Risperdalu zůstalo, dostal. Dnes je to více než půl roku od setkání s aberantem z Riapsu. Žádnou psychózou jsem nikdy neměla a nemám. Dodnes užívám antidepresiva, někdy pregabalin, někdy hypnotika.

Podle ,,dokumentace“ z Riapsu mi medikace vyhovovala a nebyla jsem po ní utlumená. V reálu jsem se z následků nedostala doteď.

Lucie V.