Přečetl jsem tady skoro všechny příběhy a taky bych se rád podělil o svou zkušenost, i když místo psychiatrické léčebny chci nechat v tajnosti. Stalo se to v roce 2013 a je to už 10 let. Nicméně na nejhorší chvíle v životě se nedá zapomenout.

Odmalička jsem byl sám sobě pedant na pořádek a uklízení. Měl jsem pokoj se sestrou a ta byla pravý opak – nepořádnice. Tenkrát odjela studovat a přes týden byla na koleji a já udržoval pořádek v pokoji. Můj přístup k úklidu přerostl a když se sestra na víkend vrátila do pokoje, tak jsem zažíval šoky. Diagnóza u psychiatra byla obsedantně kompulzivní porucha. Stupňovalo se to. Dosáhlo to rozměrů, kdy jsem ani nemohl nic v pokoji dělat a spát tam, protože věci pak nebyly na místě a stlaní postele mi zabralo třeba 2 hodiny. Do toho jsem začal být extrémně čistotný a vadil mi prach na oblečení. Pak už jsem měl i myšlenky na sebevraždu, nechodil do školy, přestal jsem jíst. Jakékoliv neurovnané věci ve mě vzbuzovaly úzkost a pokud mi někdo dal věci nakřivo (nedej bůh nepořádek) nebo jsem se zašpinil, tak i agresivitu. Tak jsem se ocitl za zdmi psychiatrické léčebny.  

Na příjmu jsem jim vypověděl svůj stav, i když byl v papírech (byla tam i ta agresivita). Byly mi odebrány osobní věci včetně mobilu a oblečení. A hned tato věc (obsedantní myšlenky, že věci budou špinavé a plné bacilů, mobil se rozbije) ve mě vzbudily agresivitu. Putoval jsem bez dalších okolků na uzavřené oddělení. Dožadoval jsem se mobilu, hygienických potřeb, odmítl jsem si vzít seprané ústavní prádlo, protože jsem si dovezl svoje, ale byl jsem donucen zanechat „divadýlka“ a musel jsem se převléci. Byl jsem hodně rozrušený. Pak jsem rezignovaně prohlásil, že chci domů a zvládnu to. Pak už jsem se vzpouzel, když mě táhli do velkého pokoje, kde byla tři prázdná klecová lůžka a v jednom z nich byly ještě popruhy na poutání. Přes můj odpor mě přivázali k posteli – kotníky, zápěstí, popruh přes břicho. Bylo to na magnetické zámky (což jsem si zjistil až později). Po pevném přikurtování mi mezi nohy dali plenu, možná byly dvě, to si už nepamatuji. To se mi vůbec nelíbilo a začal jsem sebou házet. Pak donesli ještě další popruh – to byly jakési kšandy, které mě ještě více znehybnily – vedly od hrudního popruhu vepředu přes ramena dozadu zase k popruhu a na ně se přidělaly dva pásy a ty vedly přes hlavu ke šprušlím v kleci, kde byly připevněny. To abych sebou neházel. Pak mě v klecovém lůžku uzavřeli. Tam jsem byl celé odpoledne a noc. Krmili mě a pak mě i přebalili. Další den jsem byl agresivní z toho, že jsem byl špinavý (zpocený) a počuraný. Dával jsem pořád najevo svoji nevoli a chtěl nějakou terapii a volnější režim. Jakmile mě odkurtovali a nechali mě v klecovém lůžku, tak jsem, co si vzpomínám, pořád lezl a dělal rámus o šprušle. Následovala uklidňující injekce. Po probrání jsem v klecovém lůžku seděl a na pyžamu (v oblasti kde byla plena) měl, říkali tomu postroj na sezení. Byl to popruh na magnetický zámek, který byl přikurtován vzadu k tyči, takže jsem mohl jen sedět. Na noc mě zase celého kurtovali – ruce, nohy, hrudník a zase jsem dostával ty podpůrné kšandy, abych sebou neházel. Takhle jsem asi dva týdny trávil v klecovém lůžku v plenách. Přes den jsem v něm seděl s fixovacím postrojem u zadku a na noc byla kurtace.   

Po těch dvou týdnech byla ze mě zombie z uklidňujících injekcí, prášků a hlavně z pobytu v klecovém lůžku na kurtech. Nicméně jsem se tak nějak uklidnil. Pak jsem měl už normální postel ve velkém pokoji s dalšími pacienty. Ale ti mi brali věci, dotýkali se mě, seděli na mém lůžku a ve mě se zase začala projevovat ta obsedantní porucha, že nemám svoje věci na místě a dotýkáním se ušpiním, tak jsem jim začal nadávat a pak došlo i k malé potyčce mezi mnou a jedním pacientem. Nicméně byl jsem viníkem strkanice a pak mě zavřeli na pár dní do izolace a tam jsem měl za trest celý den svěrací kazajku. Když mi ji kšírovali, tak jsem se raději moc nevzpouzel, aby mi ještě nepolámali ruce. Člověk má prostě na sobě pevný kabát a ruce kolem obvodu svého těla, ale zase ne úplně na fest, aby mohl normálně dýchat. To si zase hlídali a ptali se mě, aby mi to úplně neutahovali, což po těch letech musí člověk malinko ocenit. Vykonávat potřebu jsem musel do plínky, protože jinak to nešlo. Chodil jsem tam po té malé místnosti, chvíli si sednul na postel a byl klidný. Pak jsem tam byl, už bez kazajky, ještě tuším tři dny a měl jsem dost času o tom všem přemýšlet.

Pak uběhl asi měsíc, většinu jsem ho trávil na normálním pokoji, avšak měl jsem zase záchvaty agresivity a tak jsem putoval na den nebo dva zase na kurty do klecového lůžka. Musel jsem chtě nechtě zmírňovat svoje nároky na pořádek a čistotu, až jsem se dostal na otevřené oddělení. Tam už probíhaly terapie a konzultace s psychologem, po dalších dvou týdnech jsem opustil léčebnu. Musel jsem si uspořádat respektive rozškatulkovat život tak, abych s obsedantně kompulzivní poruchou mohl žít. Mám ji pořád a dá se s tím žít.

Miloš