Ráda bych se s vámi podělila o svoji zkušenost s psychiatrickým zařízením. Jsem filmová režisérka. Šest let jsem natáčela dokumentární film Pasažéři, který vypráví osudy čtyřech kluků, kteří vyrostli v dětském domově. Sama jsem nikdy hospitalizovaná nebyla, ale jeden z protagonistů filmu Pasažéři byl po pokusu o sebevraždu umístěn do Psychiatrické nemocnice v Dobřanech. Když mě Michal Štingl požádal, abych svoji zkušenost pro Neklid.net napsala, začala jsem pociťovat strach. Ten strach, který jsem už jednou zažila v kontaktu s tímto zařízením a myslela jsem si, že už je dávno pryč. Dlouho jsem se odhodlávala následující řádky napsat. Pořád jsem se ptala sama sebe: „Co když tím Pepovi nějak i zpětně ublížím?“ „Co když je to celé moje vina?“ „Nebylo by lepší mlčet, vždyť se mi nakonec nic tak hrozného nestalo?“ Ano, pocity strachu a viny jsou to, co teď cítím. Ale zároveň si říkám odkud se berou? Vždyť jsou přece neoprávněné! Neudělala jsem nic trestuhodného. Proč tedy někde vzadu v hlavě stále proudí tyto myšlenky?

Na podzim roku 2016 se Pepa, jeden z protagonistů mého filmu Pasažéři, pokusil o sebevraždu a poté byl umístěn do Psychiatrické nemocnice v Dobřanech. Několikrát jsem s ním mluvila a dostala jsem od něho souhlas, abychom s ním v zařízení natáčeli. Producentka filmu požádala o oficiální souhlas s natáčením vedení nemocnice, jmenovitě tehdejšího ředitele Petra Žižku. Neviděla jsem v tom žádný problém, už jsme s Pepou natáčeli v minulosti v Bohnicích a za stanovených podmínek nám to bylo umožněno. Prostřednictvím sekretariátu ředitelství nemocnice v Dobřanech jsme však opakovaně dostávali zprávu, že povolení k natáčení dostaneme zítra. S Pepou jsme si každý den telefonovali. Byl z pobytu v Dobřanech zoufalý a chtěl, aby ho co nejdříve propustili a on mohl jít domů. Bohužel nemohl podepsat revers. Stěžoval si na ranní budíček, stravu, zacházení personálu. Zároveň i jemu slibovali, že by snad zítra mohl jít domů.

Každý den byl Pepa víc a víc frustrovaný, protože jeho odchod domů se nekonal. Zrovna tak i naše povolení k natáčení se odkládalo na „zítra.“ Pepu přemístili na pavilon, kde mohl konečně přijímat návštěvy. Protože povolení k natáčení stále nepřicházelo, rozhodla jsem se, že se vydám do Dobřan na vlastní pěst. Sbalila jsem si kameru do batohu a vyrazila za Pepou na návštěvu jako kterýkoli jiný návštěvník. V místnosti pro návštěvy jsme byli sami dva a vše co jsem potřebovala, jsme natočili. Bohužel, právě v okamžiku, kdy jsem kameru skládala zpět do batohu, přišla do místnosti sestra. Okamžitě na mě začala křičet co si to dovoluji a kde mám povolení. Pokusila jsem se vše vysvětlit. Navíc mi bylo odborníkem sděleno, že když natáčím pouze člověka, který mi dal k natáčení souhlas, není s tím z právního hlediska problém. Sestra však zavolala další personál, který mi začal nadávat a za použití fyzického násilí mě odvlekli z místnosti. Když mě doslova vyhazovali ze dveří, sdělila mi jedna z přítomných žen: „Za to, co jste udělala, tady pán zůstane o měsíc dýl.“

Byla jsem strachy bez sebe z představy, že by se jejich hrozba vyplnila a Pepu tam kvůli mě opravdu nechali o měsíc déle. Hned jsem zamířila na ředitelství nemocnice, ale ve tři odpoledne tam už nikdo nebyl. Chtěla jsem vše vysvětlit a objasnit. Nechala jsem tedy vzkaz a zoufalá odjela zpět do Prahy. Pepa mi hned volal a vyděšeně mi říkal, že jestli si ho tam nechají o měsíc déle, končí s natáčením, protože už to tam nevydrží a uteče. Byla jsem opravdu nešťastná a obviňovala jsem se za to, co jsem způsobila. Na druhý den si mě producentka filmu pozvala na kobereček a všechno mi vyčetla. Řekla mi, že vedení z Dobřan už kontaktovalo Českou televizi a že si nepřejí, aby Česká televize tyto záběry odvysílala. Tlačila na mě, abych napsala omluvný dopis řediteli nemocnice. Vnitřně jsem se tomu bránila, ale zvažovala jsem, že ho napíšu kvůli Pepovi. Hrozba, že by ho tam zavřeli další měsíc, mě ničila. Byla jsem plná protichůdných myšlenek a do toho mi zavolal Pepa a celý šťastný mi řekl, že ho z nemocnice doslova vykopli. Měl peníze pouze na cestu vlakem domů. Upřímně se přiznávám, že jsem se rozplakala štěstím.

Když jsem psala tento text, myslela jsem nejen na Pepu a naše přátelství, ale i na to, že svoboda a důstojnost nesmí být odepřena žádnému člověku, ať se ocitne v jakékoli životní situaci. Byla jsem vnitřně otřesená násilím, manipulací a šířením strachu, se kterým jsem v Psychiatrické léčebně Dobřany setkala, ale i s ignorací a pohrdáním ze strany vedení nemocnice. Samozřejmě mě zaskočilo i vyhrožování České televizi, ale nejvíc mě šokovalo zastrašování, kterému je vystaven sám pacient. Nakonec jsem pochopila, že ten, kdo má mít strach nejsem vlastně já, ale jsou to odpovědné osoby v nemocnici, které samy strach šíří. Nikdy jsem se za tento čin nikomu neomluvila. Může se zdát, že všechno dobře dopadlo. Pepa se vrátil ke své přítelkyni a čekají narození druhého dítěte. Film Pasažéři jsem v roce 2018 dokončila. Měl úspěch na českých i zahraničních festivalech a po odvysílání v České televizi je k vidění na webu dafilms.cz 

„Do svého nového filmového projektu, inspirovaného povídkou Bohumila Hrabala Kain, hledám lidi, kteří mají za sebou pokus o sebevraždu a jsou ochotní o této zkušenosti mluvit. Budu moc ráda, když se mi ozvete na email: janab_195@post.cz.

Děkuji Vám moc.“ 

Jana Boršková