27. 5. 2020 Od -red- Off

Zahrada divů

Tak se opět procházím tím parkem, který se stal před dvěma lety mým útočištěm a zároveň věznicí. Procházím se a v mysli mi opět tanou scény, hrůzné i povzbudivé, které tvoří neoddělitelnou součást mé osobní paměti. Bylo to také v únoru, v období mrazů a nehostinnosti, kdy tolik lidí páchá sebevraždy či samovolně umírá… Zdejší budovy a letité stromy by mohly vnímavějším návštěvníkům vyprávět o utrpeních stovek lidí, která se za zdmi pavilonů odehrávají. Já jsem se rozhodla o jednom takovém, totiž mém vlastním, utrpení vyprávět. Bylo to utrpení v situaci, kdy se člověk ocitne v zajetí své vlastní mysli…

…Sanitka mě přiváží k  bohnické psychiatrické léčebně. Je něco kolem jedné hodiny ráno. Mám hrozný strach. Sanitku zavolal psychiatr z pohotovosti. Ten k nám přijel poté, co  rodiče pochopili, že jsem již někde, kde mi nemohou pomoci. Celý víkend, co rodiče byli na chalupě, jsem se pokoušela všemi možnými způsoby zabít – nejdřív jsem si napustila vanu a pak jsem do ní dala zapnutý fén. Nic se nestalo, byl to dobrý fén (ostatně mi slouží dodnes). Jen jsem cítila po těle brnění, které se nezměnilo ani po pěti minutách. Pak jsem fén rezignovaně z vany vytáhla. Zkoušela jsem si tedy podřezat žíly. Udělala jsem si však jen pár šrámů, které vůbec nezasáhly kýžený cíl. K seskoku z balkonu jsem se nakonec neodvážila. Odrazovala mě velká zima a také fakt, že třetí patro by na rychlou a účinnou smrt nestačilo. Když jsem se zkoušela oběsit na konzole, rupl provaz. V neděli jsem nakonec spolykala všechna analgetika, která jsem doma našla. Bylo to asi pět plat Ibuprofenů a lahvička Neopassitu. Po třech hodinách bezesného spánku jsem se probudila a trýzeň s bezvýchodnou situací trvala dál. Když se rodiče v neděli vrátili, řekla jsem jim o pokusu se zabít a poprosila jsem je, zda by mě odvezli do Bohnic. Když už se nemohu zabít, nechám se aspoň zavřít, abych ukončila své a jejich trápení. Odvézt mě nechali až v úterý v noci, když mě máma našla naprosto zděšenou sedět na posteli:

”Mami, prosím tě, nechoď sem, nechoď sem!”, vzlykala jsem.

”Barunko”, sedla si ke mně. ”Tak mi teď v klidu řekni, co tě trápí, co ti je?”

”Mami”, vážila jsem slova, jak jí říct, jak jí vysvětlit, co hrozného se mi děje. ”Mami, tobě a Petrovi hrozí strašné nebezpečí.” Víc jsem říct nedokázala. Víc ze mě nedostala.

”Tak mám zavolat doktora?”

”Ano, ano, prosím tě, zavolej ho.”

Máma šla vzbudit Petra, mého skvělého otčíma, aby u mě byl, než zavolá doktora. Jemu jsem dokázala přerývavě vysvětlit, co se děje:

”Petře, tobě a mámě hrozí strašné nebezpečí. Jste v ohrožení života. Víš, za všechno můžu já. Jsem zlá. To, jak jsme dnes nemohli najít tu cestu do IKEY, tak za to můžu taky já. Já to působím.”

”Báro, prosím tě, proč bys za to mohla ty, to je přece úplná blbost. Ty teď potřebuješ doktora a ten ti pomůže.” A to už přišla máma. 

Doktor byl u nás do deseti minut. Na první pohled mi byl nesympatický, pokud se vůbec dalo v mém stavu o sympatiích hovořit. Spíše jsem si ho zařadila mezi ty lidi, kteří jsou zlí, kteří napomáhají ďáblu.

”Tak copak, holčičko, copak ti schází?” Po tomto úvodu jsem mu přestala důvěřovat úplně. Bylo mi už třiadvacet, a proto mi oslovení “holčičko” připadalo velice slizké. Řekla jsem mu tedy pouze, že jsem se pokoušela zabít a že jsem zlá.

”Zlá? Ale copak copak? Taková hezká holka a zlá? Obleč se, já ti napíšu doporučení na hospitalizaci. Barbora Sellnerová, takové hezké jméno”, řekl, prohlížeje si mou kartičku pojišťovny. ”Převléct se můžeš klidně tady.”

”To teda nemůžu”, řekla jsem podrážděně a vypadla rychle z pokoje. Myšlenky mi vířily hlavou; jestli budou všichni doktoři takoví, tak jim nemůžu věřit. Co když mě někdo třeba zbaví svéprávnosti a pak mě bude moct znásilnit, protože nikdo nebude věřit choromyslné, že ji znásilnil doktor? Řekla jsem mámě a Petrovi, že ten doktor je ”nějakej divnej”, ale oni mě za to ještě pokárali. Tak tedy i oni mu bezmezně věří?! 

Rychle jsem si sbalila pár věcí – pyžamo a dvě knížky, které by mi mohly být útěchou: od Bety McDonaldové ”Vejce a já” a bibli. Doktor zavolal sanitku. Rodiče se ptali, zda budou moct jet se mnou, ale on jim sdělil, že to je úplně zbytečné. Ale já jsem je tak moc chtěla mít s sebou, tolik jsem se bála! Za několik minut jsem se již vezla naložená sama noční Prahou. Známé obrázky mi utíkaly před očima – křižovatka u Bulhara, Štvanický most, estakáda, kterou jsem tolikrát jezdila pracovat na Linku bezpečí. Jenže já jsem se s těmi obrázky v duchu loučila. Jela jsem do Bohnic s pocitem člověka jedoucího na výkon doživotního trestu. Ve svém srdci jsem doufala, že se z Bohnic již nikdy nevrátím… Byla jsem ráda, že od řidičů sanitky mě dělila stěna skla. Oba jsem si je zařadila do kategorie, v jaké byl i onen psychiatr, a obávala jsem se tedy, že by mě mohli někde po cestě zneužít. Jejich obličeje mi velmi připomínaly tváře služebníků zlého pána ze zfilmovaného Kafkova Zámku.

Do Bohnic jsme vjeli zadní bránou pro motorové vozy a mně se naskytl pohled na zšeřelý park se stíny pavilonů. Zastavili jsme snad u toho nejzchátralejšího a nejubožejšího. Příjmový pavilon. Pikolíci mě uvedli do příšerné čekárny se staletým linoleem a ještě staršími lavicemi na sezení. Celkový dojem – neosobno, ošklivo, nevlídno. Měla jsem celkem dobrou půlhodinu, než někdo přišel, na další nekonečné trýznivé myšlenky, které mi už několik dní horečnatě rozpalovaly mysl. Jako mozaika se mi skládal obraz toho, že v Bohnicích mé utrpení neskončí. A tím, že jsem tady, se vlastně vůbec nic nezměnilo. Dál bude to zlo, které je ve mně, působit na mé blízké až do úplného konce.

Konečně se dostavil kdosi. Byl to mladý muž dohola ostříhaný, celý v černém, s těžkými stříbrnými prsteny. Dojem – švihácký gestapácký oficír, který je povznesený vědomím svého důležitého postavení. Měla jsem pocit, že je velice nadšený tím, že jsem ho svým příchodem vyrušila z nočního spánku. Stručně mě pozdravil a aniž by se mi představil, mě uvedl do jakési kanceláře.

”Vaše jméno –”

”Barbora Sellnerová”

”Rok narození –” , ”Bydliště –” Studující nebo pracující?

”No, studovala jsem…”

”Jak, studovala?”

”No, byla jsem na škole, vlastně ještě jsem, ale už jí asi nedodělám…” a zase šustot čmáraných poznámek.

”Proč jste tady?”

”No, je to vlastně proto, že jsem zlá…” 

Žádná reakce.

”Máte zkušenosti s nějakými drogami? Kouříte? Jak moc pijete?”… Po tomto cvičení ve vyplňování dotazníků mě propustil s tím, že půjdu na pavilon číslo jedna. A konec. Nechal mě převézt na pavilon sanitní bohnickou službou. Po cestě jsem z okénka poznala, že pavilon se nachází v blízkosti Divadla za plotem, kde jsme měli v modrém salonku výcvik z Linky bezpečí. 

Řidič zazvonil u dveří ”Jedničky” a po chvilce se ve zšeřelé chodbě objevily postavy dvou sester.

”Ahoj Jirko!”

”Nazdar Maruško, tak vám vezu ten příjem.”

Opět ten pocit, že sestry obtěžuji.

”Tak poď dál.” A zamkly za mnou dveře. V mém stavu jsem si ani nestačila uvědomit, že mi automaticky tykají. Vedly mě dlouhou chodbou do osvětlené kanceláře – sesterny. 

”Tak se svlíkni, uděláme soupis věcí, co máš s sebou. Ty hodinky a prstýnky nám dej, mohl by ti je někdo ukrást”.

”A jak pak poznám, kolik je hodin?”

”No tak si je nech, ale musíš nám tady podepsat, že si je necháváš na vlastní riziko.” ”Ukaž, co máš v té  tašce! – pyžamo, kalhotky, hmm a docela optimistickou literaturu sis vzala!”

”No, snažila jsem se …”

”Ták, tady nám to podepiš a tady máš klíčky od své skříňky na věci. Pověs si ho na krk.”

”Na krk?” Ptám se udiveně.

”No, mohl by se ti jinak třeba ztratit.”

Proboha, snad nejsem úplný blázen, myslím si šokovaně, ale radši je poslechnu. Pak mě zvážily a změřily mi tlak.

”A teď nám řekni, co tě sem k nám přivedlo.”

”No, já jsem se pokoušela se zabít, ale nepovedlo se mi to.”

”No, jestli to není řízení Boží, když se ti to nepovedlo, nemyslíš?”, řekla napůl otráveně a napůl uštěpačně ”Maruška”. Odpověď na její otázku jsem si nechala pro sebe. Ještě než mě zavedou do postele, poprosím o prášek na spaní; v posledních dnech jsem toho moc nenaspala. Buď mě trápily hrůzostrašné sny nebo mi mé myšlenky vůbec nedaly spát. 

Dostanu zelený prášek a jsem uvedena na velký pokoj o osmi lůžkách. Ukládají mě na jedinou volnou postel u okna. A opět jsem sama. Teď už jsou asi tři hodiny ráno. Mám hrozný strach. Z čeho? Mám strach z pacientek. Co když se probudí a začnou mi ubližovat? Ležím proto s očima dokořán sledujíc každý nepatný pohyb obrysů na postelích. Když už se mi začnou oči klížit vlivem prášku, pohne se najednou deka přímo vedle mé postele. Málem se posadím hrůzou, ale jsem jako ochrnutá. Pacientka se posadí na posteli a začne si cosi přehrabovat v tašce. Pak se zvedne a já v záři chodby vidím, že je úplně oblečená, ale to tak, že má na sobě i zimní bundu. Proboha, to ji tu nechali spát v zimní bundě?! Pacientka vyjde ven z pokoje na chodbu a míří cílevědomě kamsi pryč. Napětí ze mě částečně spadlo. Pak jí vidím pootevřenými dveřmi, jak neklidně chodí po chodbě sem a tam. Nikdo si jí nevšiml, nikdo ji neposlal zpět na lůžko. I přes přetrvávající hrůzu prvně v Bohnicích usínám…

Po těžkém snu, ve kterém se mi zjevoval obraz nějakého ďáblíka, jsem probuzena ostrým světlem nemocničních zářivek. Hodinky ukazují půl sedmé ráno. A už tu jsou sestřičky:

”Tak honem honem vstávat, ženský! Ustlat postele!”

Nyní mám možnost prohlédnout si obyvatelky našeho pokoje. Naproti mně je žena s brýlemi, které může být okolo čtyřiceti. Má zavázaná zápěstí. Hned vedle ní je stará paní a vedle další starší paní chodící s pomocí berle. U dveří je pak mladší blondýna nakrátko ostříhaná. Nikdo se však nejde se mnou seznámit, vůbec nikoho tu nezajímám, a proto se rozhodnu udělat první krok já. Přistoupím k ženě s brýlemi odnaproti:

”Dobrý den, já jsem Bára Sellnerová.”

”Ahoj, já jsem Blanka, mně můžeš tykat. Kouříš?”

”Ne, nekouřím.”

”Hm, zase jeden nekuřák, to je úplná diskriminace.” Odvětí bodře. 

Dál už však není o čem si povídat a tak si sednu na ustlanou postel. Má pozornost se přesune k oné paní, která po mém příchodu pochodovala na chodbě. Je to cikánka, celkem mladá, s krásnýma modrýma očima a s vlasy na mikádo. Je však ve strašně zanedbaném stavu. Je celá hrozně špinavá, a to tak, že to zachytil i můj nos. Určitě se moc dlouho nemyla. Nechápu, jak to, že se tady o ni nikdo nepostará. Jak to, že ji tu někdo nevypere šaty a neumyje ji? Jak to, že je tu někdo nechán napospas své nemoci a neschopnosti se o sebe starat? Začala jsem se bát, že i mně se má nemoc tak prohloubí, že ani já již nebudu dbát o svou hygienu. Vždyť v posledních dnech tomu vše nasvědčovalo: Přestalo mě zajímat, co mám na sobě, přestala jsem se malovat, bylo mi jedno, zda mám umytou nebo mastnou hlavu. Také jsem se přestala zajímat o to, zda mám nebo nemám hlad, takže jsem dost zhubla. Anička – tak se jmenovala ona pacientka, což jsem pochopila z oslovení sester, měla všechny své věci sbalené v oné tašce. Vždy se odhodlaně zvedla a vykročila směrem ke dveřím vedoucím ven z oddělení. Když však zjistila, že jsou zavřené, zase se vrátila a tak to šlo dál a dál celý den. S nikým nemluvila. Pochopila jsem, že ve své chorobě se soustředí jenom na jednu myšlenku: dostat se odtud. 

Vůbec jsem se jí nedivila. Všechno zde bylo nehostinné. Ošklivé nemocniční postele, omšelé linoleum na podlahách, ošklivé obrazy na stěnách. Z kuřárny, která sousedila s místností s televizí, se táhl po celém oddělení dehtový pach. Nešel vyvětrat, neboť okna nešla otvírat, aby odtud nikdo nemohl utéct. Po chodbě sem a tam bloudily bezcílně pacientky, někdy s taškami, někdy bez. Z oken byl vidět plot léčebny a za ním se tyčící šedivé sídliště. To bylo uzavřené příjmové oddělení žen psychiatrické léčebny. Z úvah mě vytrhl až příchod jedné sestry.

”Jano, co tady děláš?” Byla to kolegyně z Linky bezpečí.

”Jé ahoj Báro, no já tady pracuju.” Ani se mě radši neptala, co tu dělám já. Ale vidět známou tvář zde mě opravdu potěšilo.

”Jano, kdy se odtud dostanu ven, jsou tu nějaké vycházky?”

”To víš, holka, s vycházkami teď budeš mít nějaký čas utrum.” Její věta mě píchla u srdce. Proč utrum? Co je to ”nějaký čas”? A taky to mohla říct víc povzbudivě. Přestlala postel a odešla.

V půl osmé byla snídaně. Jíst se chodilo do menší jídelny. Zde jsem měla možnost poznat bodrého ošetřovatele Pepíka, který zde vykonával svou civilku. Byl někdy tak bodrý, až mi to vyráželo dech.

”VAŇKOVÁ, HORÁČKOVÁ, ROZUMOVÁ, DIETY!!” řval na  celé oddělení. Pak jim mrsknul talíř před nos a šel pro další.

”A nevstávejte, ženský, sakra, já vám jídlo přinesu!”

Ke snídani byl rohlík, tavený sýr, čaj a pomeranč. Jak jsem se tak dívala po pacientkách, připadalo mi, že mají tu samou nemoc, co já – totiž, že jsou zatíženy zlým duchem. Některé měly podle mého vidění věci přímo démonický pohled. Proto jsem se bála kohokoliv blíže kontaktovat. Zaregistrovala jsem další cikánku, hrozně vyhublou, se špatnými zuby a s velice agresivním kukučem. Živě se bavila s jednou asi dvacetiletou dívkou. Smály se spolu, vyměňovaly s ostatními pomeranč za sýr a dělaly si srandu z jedné paní, která samovolně vydávala zvuky podobné kvákání. Napodobovaly ji a smály se jí. To mi přišlo kruté, ale na druhou stranu zdravé.  Horkotěžko jsem nasoukala snídani do scvrklého žaludku. 

Po snídani začaly některé pacientky ve společenské místnosti dávat židle do kruhu. V půl deváté měla začít komunita, jak se zde říkalo. Posadila jsem se a čekala, co se bude dít. Všimla jsem si, že paní sedící vedle mě má na papučích náplast se svým jménem. Proboha, to si taky někdo nepamatuje, jaké má bačkory? I tohle mě čeká, pokud se má nemoc prohloubí?

Pomalu se začali scházet doktoři a ostatní personál. Pak nás jedna doktorka v bílém plášti oslovila:

”Dobrý den, dnes je středa druhého února devatenáct set devadesát devět. Vítám mezi námi paní Hoškovou a slečnu Sellnerovou, které přišly v noci. Jak jste se dnes vyspaly?”

”Paní doktorko, já špatně, po těch práškách, co jste mi dali, jsem vůbec nemohla spát.”

”Dobře, paní Kratochvílová, probereme to spolu po komunitě. Ještě někdo?”

”Paní doktorko, já jsem chtěla říct, že mě paní Lakatošová v noci vzbudila a chtěla mi ukrást pantofle, tak jsme se o ně přetahovaly a pak už jsem nemohla usnout.” 

”Ježiš, tak pardon, to se omlouvám. Mně když popadnou ty halucinace, tak já nevím, co dělám.” hájila se paní Lakatošová. Vida, tak tady se dějí v noci podivné věci. Opravdu se mohu od zdejších pacientek dočkat i násilí? Začala jsem se opět mírně bát.

”Komu je dneska lépe než včera?” – Zvedlo se asi sedm rukou. 

”Komu je dnes hůře než včera? – opět přibližně stejný počet rukou. Náhle přeťal poklidné tempo komunity nakřáplý hlas:

”Paní doktorko, já ty prášky jíst nebudu, mně je po nich hůř a hůř.” Byla to docela mladá dívka s otupělým výrazem, zanedbaného vzhledu – rozcuchané vlasy, špinavé džíny. Váze svých slov chtěla dodat tím, že se postavila.

”Paní Petrů, posaďte se. My o tom víme, že prášky odmítáte jíst. Po komunitě si o tom spolu promluvíme.” Dívka se však neposadila.

”Nyní vám přečtu, kdo půjde na jaké aktivity: Na psychogymnastiku paní Rozumová, Lakatošová, Bezuchová, Váňová. Na pracovní terapii paní Pečená, Deverová, Paterová. Budete péct koláč s paní Bohunkou, tak se všichni těšíme.” Dále následoval seznam jmen na biblioterapii, na vycházku a na rehabilitační cvičení.

”Tak a nyní si na závěr zazpíváme nějakou písničku.” Rozpačité ticho přerušila jedna usměvavá starší paní s nikotinově zažloutlými ústy: ”Tak třeba ”Když jsem já šel tou Putimskou branou!” K mému překvapení se pacientky opravdu daly do zpěvu a mně se nechtě vybavila ta samá scéna z filmu ”Přelet nad kukaččím hnízdem”. Přidala jsem se také.  Snad ze zoufalství, snad proto, že zpěv byl to jediné, co mě v mém současném bytí neopustilo.

Po komunitě jsem poprosila sestřičky, zda bych si nemohla zatelefonovat domů.

”Ale jistě, samozřejmě, ale příště již volejte z automatu na chodbě.” Vytáčím tedy číslo  z telefonu na sesterně.

”Prosím.” Jak úžasné bylo slyšet opět hlas mé drahé maminky! I když hlas mírně rezignovaný a unavený. Skoro se rozzvlykám.

”Mami, jsem snad na tom nejhorším pavilonu, co tady existuje. Přijdeš, prosím tě, dneska?” Je mi jedno, že to slyší sestry. Ostatně mi připadá, že se mnou soucítí.

”Barunko, to víš, že přijdu. Už jsem mluvila s tvou doktorkou a zjistila jsem si, že návštěvní hodiny jsou od tří. A určitě nejsi na tom nejhorším pavilonu. Co potřebuješ přinést?” Hlas jí ožil, když mě slyšela. Líčím mamince všechny potřebnosti včetně drobných na telefon. Pak se s ní mírně povzbuzená loučím. Nyní mi nezbývá než čekat. Posadím se tedy na postel a otevřu bibli namátkou na místo v Novém Zákoně, jako jsem to dělávala už mnohokrát předtím:

…Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno: ”Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně a nečiní to.” Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: ”Spravedlivý bude živ z víry.” Věty mi však nepřinesly kýženou útěchu. Je to totiž přesně o mně. Ano, jsem prokletá. Patřím ďáblu a není pro mě žádného východiska, neboť jsem brala víru zákonicky (pozn. aut. zákoník byl v Novém Zákoně člověk ostře kritizovaný Ježíšem pro své vyhraněné dodržování předpisů na úkor milosti, soucitu a lásky). Snažila jsem se pečlivě držet Božích příkazů, ale nyní se již nedokážu spolehnout na Boží spásu. Už nevěřím, že by mně mohl Bůh vykoupit a zachránit. 

Z chmurných úvah mě vytrhla sestřička Jana. ”Báro, pojď si sednout někam stranou.” Přesuneme se tedy do společenské místnosti, kde se trousí ostatní pacientky.

”Já budu teď tvá sestřička, můžeš se na mně obracet, když budeš něco potřebovat. Jinak budeš za chvíli mluvit s doktorkou. A teď mi pověz, co se ti stalo.” Nevím, nemohla jsem. Skutečné příčiny mého pobytu zde jsem dosud nikomu neřekla a nesdělila bych je jen tak někomu. Zvlášť ne Janě, které jsem úplně nedůvěřovala. Navíc mi připadalo, že se ptá čistě ze zvědavosti. 

”Jano, nezlob se, já nemůžu, já bych to řekla raději doktorce..” Snažila se ze mě ještě cosi vypáčit a pak to vzdala. Chopila jsem se tedy situace a snažila jsem se vypáčit já něco z ní: ”Jano, prosím tě, proč tady tolik pacientek nosí s sebou ty tašky?”

”No, protože ty dlouhodobější případy spí v patře a tam to přes den zamykáme. Takže si s sebou nosí věci, aby jim je tu nikdo neukradl.”

”A to jako ony nemají přes den kde být, nemají svou postel?” Ptám se vyjeveně.

”Přesně tak. Jinak by nám totiž spaly přes den a nespaly by v noci.” Je mi z toho všeho nanic. 

”A jaké jsou tu ještě pavilony, kam se ještě můžu dostat?”

”No, pak už tu je jenom chroničák, tam se dávají ty horší případy.” Aha, tak tady existuji i chronici, to znamená, že se také někdo nemusí uzdravit? Pak je odkázaný trávit dlouhé roky za plotem psychiatrické léčebny. V duchu se již připravuji na to nejhorší.

Za okamžik se již dostavila doktorka. Jakmile jsem ji viděla, spadl mi kámen ze srdce. Vypadala jak anděl – mladá, usměvavá, povzbudivá tvář, prozářená vnitřním světlem, štíhlá vysoká postava, dlouhé blond vlasy. A jak krásně se představila!

”Dobrý den, Barboro, vítám vás tady. Já jsem vaše ošetřující lékařka, jmenuji se Nová.” Šly jsme si sednout do její ordinace v prvním patře.

”Tak, Barboro, zkuste mi vylíčit, co vás trápí.” Rozhodla jsem se, že této paní doktorce řeknu úplně všechno. Vylíčila jsem nejprve, jakými všemi způsoby jsem se zkoušela zabít. ”Paní doktorko, já jsem úplně zlá, ve mně není žádné dobro. To zlo ve mně působí i na lidi okolo mě. Takhle dostal můj bývalý přítel zánět slepého střeva, takže málem umřel. Prostě jsem ho utrápila tím, že jsem pořád nebyla spokojená. Nejhorší je, že to působí hlavně na mně blízké lidi. Bojím se o život mojí mámy, táty, otčíma. Strašně se bojím, že se jim něco stane. Například teď je trápím tím, že jsem tady. Myslím si, že je mohu svými  myšlenkami i zabít. Chtěla jsem tohle zlo, které působím, přerušit tím, že se zabiju, ale stejně vím, že by to nic nevyřešilo. Protože máma by se stejně utrápila, kdyby se mi to povedlo. Chtěla jsem proto odejít sem, zavřít se sem, aby to zlo již nemohlo působit, ale teď vidím, že jsem tím stejně nic nevyřešila. Dokud žiji, zlo ve mně působí i na dálku. Paní doktorko, já vás strašně prosím, mohla byste vysvětlit mámě a tátovi, aby se netrápili tím, že jsem tady? Moc mi na tom záleží.”

Proud mých slov mě obmýval jako očišťující vodopád. Konečně jsem se mohla někomu svěřit se svými nejtrýznivějšími obavami. Doktorka si stále dělala poznámky. Pak mě ujistila: ”Samozřejmě, Barboro, jim to vysvětlím tak, aby se netrápili, na to se můžete spolehnout. Bojíte se, že to zlo může působit i na zdejší pacientky?”

”Ano, toho se také bojím. Ale spíš se bojím, že by mi ony mohly ublížit.”

”Léčila jste se již někde předtím?”

”Ano, chodila jsem loni v létě za jednou paní psycholožkou do SOS centra Diakonie. To mi vyhovovalo, ale ona pak odešla na mateřskou. Pak jsem tam docházela půl roku na skupinovou terapii. Vlastně tam ještě docházím.”

”Víte, kolikátého dneska je a co je za den?” Datum jsem si naštěstí pamatovala z komunity, ale nevím, jestli bych ho jinak věděla. Poslední dobou mi dny splývaly jeden v druhý.

”Tak, Barboro, uděláme vám psychologické vyšetření. Provede vám ho zítra dopoledne naše paní psycholožka. Tady ode mě dostanete dotazník. Vyplňte ho podle svého tempa, nespěchám na to.”

”Paní doktorko, myslíte, že je pro mě ještě nějaká naděje?”

”To víte, Báro, že je. Nasadím vám lék Risperdal a uvidíme, jak se věci vyvinou. Myslím si, že trpíte bludným myšlením a bludným přesvědčením. Někdy se tento stav zvrtne do uzdravení, někdy do psychózy.”

”Paní doktorko, kdybyste věděla, jak ráda bych já věřila, že se jedná o nemoc a o pouhý blud, že to prostě není pravda! Ale teď tomu nemůžu uvěřit.”

”Víte, Barboro, to je právě ta povaha bludu.” Rozloučily jsme se ve dveřích a já obdržela fascikl o několika stránkách. Otázek bylo celkem 420. Do návštěv jsem tedy měla co dělat. Byly to otázky typu: Pozorovala jste, že byste v posledních dnech méně dbala o svůj zevnějšek?, Máte někdy dojem, že slyšíte hlasy?, Pociťujete někdy úzkost bez známé příčiny?, Myslíte, že můžete svými myšlenkami ovlivňovat okolí? Jak jsem se později dozvěděla, byl to diagnostický dotazník zjišťující všechny možné nemoci a poruchy od deprese až po psychózu. Vyplňování mi dalo dost zabrat, neboť mi nešlo dost dobře se na otázky soustředit. Vždy jsem však u těch otázek, které přesně vystihovaly můj stav odpověděla záměrně opačně. Proč? I přes dobrovolnost mého pobytu zde jsem nechtěla v tomto strašném prostředí setrvávat déle než bylo nezbytně nutné. Nechtěla jsem, aby si mě doktoři zaškatulkovali do kategorie těžkého případu.

Z vyplňování mě vyrušil oběd. Jídla byla na pavilón přivážena nákladním autem z nedaleké nemocnice Bulovky ve várnicích. Příjezd auta a tedy blízkost oběda byl vždy ohlašován mocným troubením. Sestry pak v malé kuchyňce stravu naporcovaly na talíře a vydávaly ji u okénka z jídelny. Všimla jsem si, že pacientky tvoří jakési podskupiny a podle těch také zaujímají místa u stolů. Jelikož já jsem zatím k žádné podskupině nepatřila, sedla jsem si tam, co ráno. Marně jsem pátrala po někom, s kým bych mohla prohodit normální slovo. Všechny pacientky mi však připadaly uzavřené samy do sebe a do své nemoci. Určitě by nešlo si s nimi normálně lidsky popovídat. Najednou jsem si ve frontě na jídlo všimla menší kulaté postavy s hezkým výrazem. Připadala mi naprosto normální.

”Dobrý den, já jsem Bára.”

”Ahoj, já jsem Adéla. Můžem si tykat?”

”Tak jo. Jak jsi tady dlouho?” Adéla byla velice vstřícná a milá. Mohlo jí být okolo třiceti. Měla krásné nakrátko ostříhané vlasy, místo igelitky kabelku. Dozvěděla jsem se od ní, že tu je již dva měsíce, ale příští týden ji chtějí propustit. Prý trpí hraniční poruchou osobnosti. Ze školy jsem si pamatovala rozdělení škály duševních poruch a nemocí od nejslabších k nejtěžším ve směru normální osobnost – neurózy – poruchy osobnosti – psychózy. Adéla na tom tedy nebyla zas tak špatně. Prý ale po propuštění nemá kde bydlet. Doktoři jí prý říkají, že si svou nemocí řeší své sociální problémy. 

”Poslyš, Báro, ty ale vůbec nevypadáš nijak nemocně, ty se odtud určitě brzy dostaneš.”

”Myslíš? Já sama si připadám naprosto hrozně. Na nějaké brzké uzdravení to rozhodně nevidím.” Ale potěšilo mě to.

”To já jsem po ústavech strávila deset let svého života, od jednadvaceti. Teď beru plný invalidní důchod. Doktor v Beřkovicích mi dokonce řekl, že jsem hysterka a že na každou těžší životní událost budu reagovat zhroucením Prý mi není pomoci.” Všimla jsem si, že Adéla skoro nejí.

”Poslyš, ty držíš nějakou dietu?”

”No, snažím se zhubnout. Teď momentálně jsem si koupila chrom na hubnutí.” Obdivovala jsem jí, že i v takovýhle podmínkách myslí na svou postavu.

”Ještěže jsi to nezažila na chroničáku. Tam jsou všichni pacienti zavřený do jedný místnosti bez klik a od sesterny je dělí skleněný průhled. To tady je to zlatý.” Při té představě se mi udělalo mdlo. Jak se mohla takováhle bytost dostat na chroničák?

”A na Karláku na uzavřeném je to taky daleko horší než tady. Tam máš daleko těžší případy.” Těžko jsem si představovala horší případy než zde.

Pomalu jsme dojedly. Před sesternou se teď tvořil hlouček na odpolední léky a na kávu. Pacientky si vždy přinesly svůj hrníček s kávou a sestry jim je zalily z varné konvice ze sesterny. Pomalu se ke mně přiblížila ona pacientka, která navrhovala písničku na komunitě a chytla mě za ruku:

”Ále, to je krásný prstýnek, to je snubní, už jste měla nějakého chlapce?”, řekla vtíravě. Při té větě mě píchlo u srdce. Vytanula mi na mysl vzpomínka na nenaplněný vztah, který jsem ukončila po čtyřech útrpných letech loni v létě. Prstýnek navíc nebyl snubní, dostala jsem ho po onom rozchodu od mé matky – pro štěstí. Připadalo mi, jako by ona paní všechno toto věděla a schválně mě chtěla popíchnout. Proto jsem odsekla: ”Ano, měla jsem chlapce.” A šla jsem se uklidit na pokoj. K mým nedostatkům patří i to, že nedokážu na podobné nepříjemné výroky pohotově reagovat a jejich autora setřít. Za mnou se ještě ozývalo volání: ”Tak vás tady vítáme v zahradě divů!”