Vysvlékli mě do naha, nemohla jsem si nechat na sobě ani spodní prádlo. Na mou námitku, že potřebuji aspoň kalhotky, že mám měsíčky, reagovali tím, že mi dali inkontinenční plenu. V té místnosti mi byla zima, pomoci se nedovoláte. Sice mi řekli, že pokud budu něco potřebovat, mám zamávat do kamery, ale i když jsem mávala, že je mi zima, nikdo za mnou do té místnosti nepřišel. 

Píši svou osobní zkušenost s oddělením akutního neklidu v Psychiatrické nemocnici Dobřany oddělení 12/B. Původně jsem byla hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení v Plzni Lochotíně, od tama mě přesunuli do psychiatrické nemocnice v Dobřanech na oddělení 30. Chápala jsem to, chtěla jsem se léčit, potřebovala jsem pomoci.

Jednoho dne se můj psychický stav zhoršil a já měla nutkavou potřebu se sebepoškodit. Tuto potřebu jsem sdělila ošetřujícímu personálu a dožadovala se konzultace s lékařem.
Ten sice přišel naprosto otrávený, protože jsem ho zjevně obtěžovala. Neuráčil si mě ani vyslechnout a rozhodl o mém přemístění na oddělení 12/B do takzvané místnosti akutního neklidu. Jo, je to taková ta místnost, která je zamčená vypolstrovaná nevybavená, na zemi je uprostřed místnosti turecký záchod , kousek toaletního papíru a vedle je na zemi žíněnka, bez polštáře, bez deky, bez prostěradla.

Vysvlékli mě do naha, nemohla jsem si nechat na sobě ani spodní prádlo, na mou námitku, že potřebuji aspoň kalhotky, že mám měsíčky reagovali tím, že mi dali inkontinenční plenu.
V té místnosti mi byla zima, pomoci se nedovoláte. Sice mi řekli, že pokud budu něco potřebovat mám zamávat do kamery, ale i když jsem mávala, že je mi zima, nikdo za mnou do té místnosti nepřišel. Po 24 hodinách mě z této místnosti pustili, a mohla jsem se obléci, ale do erárního oblečení včetně erárních kalhotek. Mohla jsem se osprchovat, ale pouze pod přímou přítomnosti ošetřovatele.

Co mi nejvíce na tomto oddělení vadilo. Pošlapání lidské důstojnosti, neadekvátní reakce na mé nutkání se sebepoškodit – šlo to řešit i jinak, než přesunem do místnosti akutního neklidu – například pohovorem s psychologem, nebo alespoň lékařem, navýšením medikace.

Nahá sama v místnosti, bez možnosti si přivolat pomoc, místo kalhotek a vložky, které jsem měla vlastní, použití pampersky. S tím jsem se v životě nesetkala a doufám, že nesetkám.
Hlídání ošetřovatelem při sprchování – to je naprosto nepřípustné, aby byl se mnou ve sprše chlap. Každou chvíli jsem čekala kdy mě začne osahávat, naštěstí se to nestalo.

Nemožnost mít na sobě vlastní civilní oblečení, ale jen erární – oranžová mikina, modré tričko a modré tepláky a to včetně erárních kalhotek a ponožek, vlastní neexistuje, a v tomto oblečení převoz na vyšetření do FN Plzeň Lochotín. I když jsem žádala aspoň po dobu vyšetření mít vlastní oblečení nebylo mi vyhověno. Lidé se na vás dívají, jako by vás přivezli z věznice.

Na oddělení akutního neklidu jsem byla cca týden, pak mě přesunuli zpátky na oddělení 30, prý po dostatečné observaci, když zjistili, že nejsem agresivní ani vůči sobě, ani vůči okolí.

Jsem přesvědčena o tom, že se mohla celá situace vyřešit jinak lidsky a vlastně nebyl ani důvod pro můj přesun do místnosti akutního neklidu. A pokud usoudili, že je to nezbytně nutné, měli zachovat lidskou důstojnost. O tom, že jsem měla možnost pozorovat, jak nelidsky se chovají ošetřovatelé k ostatním pacientkám, například s mentální retardací, nemíním ani mluvit. To už bylo vysloveně týrání (kroucení ruk za záda bylo to nejmenší s čím jste se mohli potkat).

Soňa Szwajnochová, 34 let
Všeobecná sestra
Studentka JČU v ČB ZSF. obor fyzioterapie
F Dg Smíšená porucha osobnosti s úzkostně depresivními reakcemi se sklony k sebepoškozování.