Bezmoc

Ráda bych se podělila o zkušenosti z uzavřeného oddělení jedné nejmenované psychiatrické nemocnice. Během hospitalizace jsme psali s pacienty do schránky důvěry několik stížností. Staniční sestra, ale všechny dopisy vyhodila  a spolupacientku, která se nebála podepsat seřvala. K ředitelce se nedostal ani jeden. Už jsem celkem dlouho doma a dala jsem se psychicky dohromady, ale na zážitky odsud nezapomenu nikdy.

Měla jsem za sebou těžké období a několik hospitalizací na otevřeném oddělení. A musela jsem se skoro po 9 letech odstěhovat zpátky domů k rodině.

 Jednoho dne se stalo něco z čeho jsem se znovu sesypala. Asi dvě hodiny v kuse jsem brečela a pomalu přecházela do stavu úzkosti. Rodinu nenapadlo nic jiného než zavolat sanitku, i když jsem je prosila ať to nedělají.  Přiběhli sanitáři a za chvíli přijel doktor. Snažila jsem se uklidnit, ale místo toho jsem začala ze situace co nastala brečet ještě víc a spustila se mi hyperventilace. Doktor řešil co se mnou. Prosila jsem je, ať mi dají jenom injekci, že si půjdu hned lehnout a vyspím se z toho. Nakonec mě, když se dozvěděli, že bych byla druhej den sama doma, odvezli. 

Dojeli jsme na místo, sanitáři mě dovedli do ordinace na příjmu. Doktorka na mě začala řvát ať laskavě přestanu hyperventilovat, že mě nehodlá křísit až tam sebou seknu. Snažila jsem se, ale nešlo to. Měla jsem hrozný strach z toho co bude. Řekla jsem jí, že mě před nedávnem pustili z terapeutickýho oddělení. Že se nechci zabít, jenom je mi prostě špatně. Že si hledám práci a chci se dát dohromady. Chtěla jsem domů. 

Doktorka byla celou dobu nepříjemná, křičela ať se nepředvádím, že se mi nic neděje. Začala mi vyčítat, že nejsem normální, a že ubližuju rodině, když jsem pořád někde hospitalizovaná. A co jako se mnou má teď dělat. Říkala jsem si, že jsem přece nic neudělala, jen mi není dobře. Nejsem žádná feťačka se záchvatem, nejsem alkoholička co by tam dělala bordel. Jen jsem prostě smutná. Tak proč se ke mně tak chová. Poslala mě na chodbu. Volala jsem domů, aby si pro mě přijeli. Že mě chtějí zavřít na uzavřený oddělení a odtamtud se jen tak nedostanu. Už bylo, ale pozdě večer a nikdo pro mě nechtěl jet. Nedokázali pochopit, že mě ráno nepustí. Zoufale jsem brečela do telefonu a nevěděla co mám dělat. Ze zoufalství jsem křičela do telefonu, že to tam nezvládnu. Po chvíli přišli dva chlapi. Vzali mi mobil, servali mě ať jsem zticha, že na mě nikdo není zvědavej a píchli mi injekci. Řekli ať jdu s nima. Chytli mě každej dost silně z jedný strany a odvedli mě na oddělení. Doufám, že tě nenapadne zdrhnout nám a uklidni se  Nechápala jsem proč mi tykají. Když už mi je skoro 30.  Celou dobu se smáli. 

Na oddělení mě dovedli do pokoje. V pokoji byly dvě síťové lůžka a jedna normalní postel. A díra v zemi místo záchodu. Na stropě byla kamera. Začala jsem brečet ještě víc. Sestra na mě začala řvát. Ať se uklidním, že jsem jak malej fakan. Nepřestávala jsem tak začala být sprostá. V pokoji byli sanitáři, ošetřovatel a další sestra. Teď se svlíknete úplně do naha. Všichni se na mě koukali. Šíleně jsem se styděla. Stála jsem tam úplně nahá, moje oblečení se zhusením a úšklebkem hodila do velkýho černýho pytle.  Než mi dala košili chvíli si mě všichni prohlíželi. Měla jsem na noze ještě nezahojený jizvy. Jestli tohle budeš předvádět tady tak uvidíš, na tohle tady nejsme zvědaví. Začala zase řvát. Hodila po mě košili. Řekla ať si lehnu a zamkla za mnou. 

Po injekci jsem naštěstí usnula celkem brzo. Vzbudilo mě ostrý světlo. Neměla jsem u sebe nic. Vzali mi i brýle a to mám 6 dioptrií. Myslela jsem, že už je ráno. Rozkoukala jsem se a zjistila, že mi celou noc nezhasli světlo.Na chodbě bylo ticho, tak jsem usoudila, že bude asi ještě noc. Dala jsem hlavu pod polštář a snažila se usnout. Po druhý mě vzbudil klíč v zámku, jdeme vám udělat odběry a test na covid. Pustíme vás odsud až budeme vědět výsledky. A tady si dojdete na záchod. Ukázali na díru v zemi. Řekla jsem, že si na ten záchod nezvládnu dojít, ještě když jsem pod kamerou, ale opět mě jen servali. Na záchod jsem si nakonec došla. Během dne jsem se snažila chodit co nejmíň. Ale bohužel to nešlo vydržet. Záchod nikdo nevynášel a v pokoji byl nechutný smrad moči.

Když vám nebude dobře nebo budete něco potřebovat tak zatukejte, my přijdeme. Přišli když mi nesli snídani a oběd. Opět na mě řvali, že jsem nic nesnědla, ale měla jsem staženej žaludek a bylo mi blbě z toho smradu. 

Polední léky mi nikdo nedonesl. Nemohla jsem už ani spát. I když venku bylo světlo, nechali dál svítit ostrou zářivku. Bez léků, sama na pokoji, kde jsem neměla nic, jsem měla čas přemýšlet. Začla jsem propadat zoufalství. Bála jsem se jaký to na oddělení bude. Co tam bude za lidi.  A spustila se mi další silná úzkost. Zkusila jsem klepat na dveře, ale nikdo nešel. Chodila jsem po tom malinkým pokoji a nevěděla co mám dělat. Motala se mi hlava a myslela jsem, že zešílím. Zkoušela jsem se soustředit na dech, ale nešlo to. Dál jsem klepala a volala, ale nikdo nešel. Propadla jsem takovýmu zoufalství, že jsem rozlomila plastovou lžičku, co jsem si schovala od snídaně pod polštář a tou ostrou stranou, co vznikla, si poškrábala nohy do krve. Přišli pro mě až kolem 5 hodiny, když už byly výsledky. Viděli košili od krve a začali řvát jestli jsem normální. Říkala jsem, že jsem klepala a nikdo nešel, že jsem ani nedostala prášky. Prej nemají čas na každýho, kdo pořád otravuje. 

Odvedli mě do pokoje, kde bylo 6 postelí a všichni  spali. Prosila jsem sestru aspoň o spodní prádlo, ale prej mi ho dají až tak za dva až tři dny. Zůstala jsem teda v noční košili. Jak kdyby se snažili rozlišit čerstvý blázny a ponížit je. Nechali mi jen kartáček, pastu, hřeben a krabičku, kde byly poslední tři cigarety. 

Doktorka mi druhý den řekla, že si mě tam nechají a upraví mi léky. Že ambulantní cesta selhává. A nebudou čekat, kdy se tam objevím znova. Nikdo se mě nezeptal jestli s tím souhlasím a automaticky mě nechali zavřenou detenčně. Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsem pozvaná na dva pohovory, že by mi konečně mohla vyjít práce. Nikoho to nezajímalo. 

Na oddělení se nic nedělo a mě bylo pořád hůř. Každý čekal jen na léky a na jídlo. Většina lidí celý dny jen spala. Po chodbě chodilo pár lidí, co vykřikovali náhodný slova nebo si začali z ničeho nic zpívat. Nechápala jsem co tu dělám. Naštěstí se tu našlo pár lidí, se kterýma se dalo bavit, díky kterým jsem se tam nezbláznila úplně. Většina lidí ale jen pořád dokola žebrali o cigarety. Když jim člověk nedal, začali balit z vajglů. Dokonce mi je kradli z nočního stolku. Všechno jsem si zamykala, ale otevřenou krabičku jsem nechávala ve stole. Jen ráno nás vyhnali na hodinu a půl z postele, aby jí mohli ustlat a my si do ní po snídani zase hned lehnout. Jednou jsem měla silnej záchvat žlučníku, zvracela jsem. To bylo prvně, kdy fakt zavolali doktora. Dali mi nějaký prášky, který nezabraly a já celou noc nespala. Druhý den jsem prosila ošetřovatelku, co mě vyháněla z postele ať mě nechá ležet. Že mi je hrozně zle. Ale musela jsem na chodbu. 

Čekání na snídani bylo nejhorší. Na chodbě seděli pacienti, který čekali na šoky. Chodili sem pacienti z různých oddělení. To jak se sanitáři a ošetřovatele chovali k lidem, co sotva šli a nepřítomně koukali bylo hrozný. Jednou třeba stará paní, tak kolem 80 let upadla a oni na ni řvali ať se zvedne. Ona brečela a oni ji nechaly na zemi, dokud fakt sama nevstala. Byli arogantní a zlí. A z pacientů si dělali srandu a uráželi je. 

Dny na oddělení plynuly pomalu. Ochota personálu byla nulová. Jednou, když mi nebylo moc dobře, šla jsem na sesternu a poprosila o SOS prášek. Řekli mi ať počkám na večerní léky. Ty byly za 3 hodiny. 

Psycholožka mi řekla, že když budu mít chuť a myšlenky na sebepoškozování mám jít za sestřičkou.  Že mi dají prášek a popovídají si se mnou. Šla jsem za nima jednou.  Místo toho, aby mi pomohli řekli, že mě zavřou na samotku jestli se nepřestanu předvádět. Že na tohle fakt nemají čas a jestli si něco udělám, tak ať počítám s tím, že půjdu na kurty. 

 Trpím na dost silný migrény, jednou mě bolela hlava tak, že jsem zvracela a i tak nechali mě čekat několik hodin, než se zvedli a dali mi prášek. Jednou jsem šla dokonce kolem sesterny a slyšela jak mě pomlouvají, že jsem tam otravovala. 

Personál přitom celou dobu jen seděl v odpočívarně. Jedli chlebíčky, brambůrky, smáli se a koukali na televizi a byli na mobilu . Od rána do noci byl slyšet smích a to i v době, kdy jsme ještě neměli budíček. Nejvíc mě dostalo, když jedna pacientka na chodbě spadla na zem a začala se klepat. Běžela jsem za sestrou a ta mi řekla, co jí jako otravuju, že ji máme zvednout.

 Celá moje léčba probíhala tak, že mi nasadili šílený dávky antipsychotik. Podle příbalovýho letáku už to bylo hraniční množství. Personál to komentoval, že se diví, že vůbec ještě chodím. Začla jsem být jako ostatní a většinu dne prospala. Byla jsem úplně mimo. Rodiče říkali, že jsem hrozně zpomalená, když se mnou mluvili.  Dost jsem zapomínala a byla úplně mimo. Už jsem ale neotravovala o další prášky a měli ode me klid. Na vizitě jsem začala říkat, že už mi je líp. A po 4 skoro 5 týdnech jsem se konečně dostala ven. Kde jsem pomalu vysadila všechny ty antipsychotika. 

Nechápu, že je v dnešní době takový přístup k psychicky nemocným lidem. Že se s nimi jedná jak s odpadem a kusem hadru. A že jediná léčba spočívá v tom pacienta nadopovat léky a urážet ho.