Před sedmi lety jsem strávil pět dní v psychiatrické léčebně Horní Beřkovice. Tento zážitek mi zásadním způsobem změnil pohled na život. Teprve nyní po sedmi letech jsem se o tuto zkušenost podělit.

Na jaře roku 2015 (tehdy mi bylo 27 let) jsem se cítil hrozně. Hodně jsem pracoval, neměl jsem čas na odpočinek a propadl jsem se do dosti pochmurného stavu. Drogy neberu, protože se bojím závislosti, alkohol nepiju a cigarety nekouřím, protože mi je po obojím špatně, tak mě napadla psychiatrická léčebna. Podíval jsem se na internet, kde je nejbližší. Tehdy jsem bydlel v Ústí nad Labem, takže jsem vybral PL Horní Beřkovice. Zavolal jsem tam a po pětiminutové domluvě jsem začal balit kufr.

Další den jsem vlakem dojel do vesnice Horní Beřkovice. Svítilo slunce a vesnice vypadala moc pěkně. Ze zastávky to bylo asi 100 metrů k vrátnici. Nikdo tam nebyl. „Asi je tam tak pěkně, že se nikomu nechce utíkat pryč,“ říkal jsem si. Vešel jsem do areálu léčebny a s pomocí ukazatelů jsem došel až k přijímací kanceláři. Zazvonil jsem a během pár vteřin mi otevřela dveře asi padesátiletá světlovlasá sestra. „Co potřebujete?“ zeptala se a z toho, jak byla „příjemná“ mi přeběhl mráz po zádech. „Dobrý den, já jsem se včera domluvil, že jsem mohu přijít…“ Po vyřízení nezbytných administrativních formalit přišel lékař, který mi měl udělat vstupní prohlídku. Popsal jsem mu, co se dělo v mém životě, jak se cítím a jaké mám strachy a po padesáti minutách jsem byl přijat. Celá prohlídka byla poměrně zajímavá v tom, že tento asi šedesátiletý přitloustlý pán se celou dobu snažil dělat líbivé vtipy a vždy se přitom koukal na přísedící sestru. Sestřička, cítíce se povinna, se vždy hlasitě zasmála.

Potom jsem byl sestrou odveden na oddělení C. Jednalo se o prvorepublikovou vilku, jimiž byl celý areál léčebny naplněn. Zde bych chtěl podotknout, že areál C bylo otevřené oddělení, což znamená, že lidé sem přicházeli dobrovolně a také mohli kdykoliv volně odejít. Na oddělení bylo 12 dalších pacientů. Převážně to byli lidé okolo 50 až 60 let. Byla tam ale i jedna pětadvacetiletá dívka. Všichni měli základoškolské vzdělání a několik typů antidepresiv. Na první pohled vypadali všichni dost mrtvě. Seděli na schodech nebo na lavičkách před budovou a všichni kouřili. Neměl jsem ale pocit, že by byli nějak nešťastní. Několik z nich se při komunikaci dokonce trochu usmívalo.

Od příjmové sestry si mě přišla převzít sestra z daného oddělení – sympatická mladá baculatá paní. Dovedla mě do mého studeného temného pokoje, dala mi povlečení a ukázala mi skříňku na věci. Potom mi ukázala nástěnku s denním programem, jídelníčkem a s různými plakáty včetně nabídky pravidelných setkání anonymních alkoholiků. Sestra mi na závěr sdělila, že první tři dny jsou „zahřívací“, takže během nich nesmím vyjít z budovy dál než na pět metrů. Prý je to proto, že mnoho pacientů je v takovém stavu, že by se jim mohlo při delším projití udělat špatně. No co, to vydržím.

Do léčebny jsem přišel s vidinou (na internetu o tom psali) intenzivní psychoterapie. Těšil jsem se na to, že se dostanu do intenzivního kontaktu s terapeutem a s lidmi, kteří mají podobné problémy jako já. Velmi rychle přišlo zklamání: během následujících tří dní jsme na oddělení C dělali převážně tři věci: sezení, jezení a kouření. Já jsem nekouřil, takže na mě zbyly ty zbylé dvě věci. Jezení pro mě bylo obzvláště specifické, protože vzhledem k mé nízké váze mi byla předepsána vykrmovací dieta. Ke třem hlavním jídlům jsem navíc dostával přídavky hnusných rostlinných sýrů, levné sušenky chuťově připomínající umělou hmotu a nezralá kyselá jablka. Vedle jezení se tu jen sedělo před budovou.

Žádná psychoterapie tu neprobíhala. Na nástěnce v přízemí sice byl vyvěšen program, na kterém stálo, že od 14 do 15:30 hod probíhá terapeutické sezení, ale o aktuálnosti tohoto programu pochybuji, protože k ničemu takovému během těch pár dní, co jsem tam byl, nedošlo. Léčebna očividně fungovala jako rekreační zařízení. Během mého krátkého pobytu proběhlo propuštění jedné paní středního věku. Byla v léčebně 2 měsíce. Ptal jsem se jí, co jí to dalo, a řekla mi, že nic, ale že si mohla odpočinout. Když se s ní sestřičky loučili, nabízeli jí, že když bude potřebovat chvilku vypnout, může se kdykoliv vrátit. Těžko posuzovat efektivnost a korektnost takového přístupu – faktem zůstává, že tuto rekreaci všichni platíme na daních.

V budově vždy byly nejméně tři sestry. Jejich program byl naprosto stejný jako program pacientů: sezení, jezení, kouření. Rozdíl byl snad jen v tom, že oproti pacientům měli bílé pláště a klíče od pokojů o od budovy. Můj pobyt v léčebně začal být zajímavý právě ve chvíli, kdy jsem se rozhodl jedné sestřičce říct, že se mi jejich přístup nelíbí. Bylo to večer – zrovna ve chvíli, kdy se na mě jeden spolupacient naštval proto, že jsem v noci při cestě na toaletu omylem bouchnul dveřmi a probudil ho. Poměrně agresivně mi vyhrožoval, že jestli se to stane ještě jednou, tak mi rozbiju hubu. Poblíž byla lékařka-psychiatrička, která právě měla směnu. Všimla si naší rozmluvy a přispěchala k nám. Spolupacient mi dál vyhrožoval, ale sestra řekla, ať jsem v klidu, že to tak nemyslí. Řekl jsem jí, že mě otravuje jejich přístup: „Pořád jen sedíte na lavičce nebo v kanceláři a nic neděláte. Platíme vás z našich daní a vy si to tu všechno děláte jen tak, aby vám to bylo pohodlné.“

Sestra (či lékařka) mě vzala za ruku, odvedla do kanceláře a řekla mi, že pokud bude chtít, tak mi může napsat, že mám schizofrenii. V tu chvíli jsem zpozorněl a objevil se ve mně strach. „Já jsem sem přišel dobrovolně a pokud budu chtít, tak odsud můžu kdykoliv odejít,“ reagoval jsem. Její reakce byla rychlá a rázná: „Pane Janáčku, v tuto chvíli nepovažuji za bezpečné, abyste opustil naše zařízení. Jste rozrušený a mohl byste si něco udělat.“ „Jdu si sbalit věci a odejdu hned teď. Nemáte právo mě tu držet,“ reagoval jsem rychle. „Bohužel vás nemohu pustit. Vypadáte nyní opravdu špatně. Jste pravděpodobně nebezpečný nejen pro sebe, ale i pro ostatní lidi. Přesunu Vás na uzavřené oddělení.“ Uzavřené oddělení – není možné z něho odejít na základě vlastního rozhodnutí. Cítil jsem se paralyzovaný a začal se mi třást hlas. „Já rozhodně naplánuji nic udělat sobě ani nikomu jinému. Prostě mě nechte odejít a vše bude vyřešené.“

Zhruba za deset minut si pro mě do budovy přišel dvoumetrový hlídač. Byl jsem hrubě donucen si sbalit věci a následovat hlídače ven. Během tohoto času jsem naštěstí stihl zavolat mé rodině a říct jim zběžně, co se děje. Jak se později ukázalo, bylo to moje jediné štěstí. Hlídač mě odvedl na oddělení F. Přijal mě mladý lékař se dvěma sestrami. Stokilový hlídač setrval v příjmové místnosti. Byl mi odebrán telefon, doklady a vlastně vše kromě tepláků, trička a pantoflí. Z tepláků jsem musel vyndat i šňůrku, abych mi byla odebrána možnost oběsit se nebo uškrtit jiného pacienta. Byl jsem odveden do mé postele. Jednalo se zřejmě o nějakou pozorovací místnosti, protože na jedné stěně bylo okno, za nímž seděly dvě sestry. Na druhé posteli byl připoután mladý černovlasý kluk, který se celou noc třásl. Na naše postele celou noc svítilo přímé světlo.

Ráno jsem se, po třech hodinách velmi slunečného polospánku, probudil leknutím. V celé budově začala hrát neskutečně hlasitá rocková hudba. Dveře pokoje se otevřeli a sestra zakřičela, že máme vstát a jít do jídelny. Vzpamatovávaje se z šoku jsem šel ven. Z ostatních pokojů začali pomalu vycházet ostatní pacienti. Ti, m se nechtělo, byli taženi dalšími sestrami. V celé jednopodlažní budově bylo asi 40 pacientů. Všichni jsme byli nahnáni do jídelny. Hudba díkybohu přestala hrát. Můj žaludek měl velikost pingpongového míčku, takže jsem do sebe vtlačil jen jedno sousto chleba. Hned jsem se ale podivil tomu, jak rychle jedli ostatní – jogurt prakticky nejedli, ale pili na jedno zátah. Jeden ze spolupacientů si chleba s paštikou začal strkat do kapsy, načež byl rázně usměrněn nejblíže stojící sestrou. Důvod celého shonu mi byl vyjasněn o pět minut později; náhle začal zvonit zvonek , do jídelny přišly dvě uklízečky a všichni jsme byli vyhnáni na chodbu.

Když jsem byli v chodbě všichni, tak za námi sestra zavřela dveře. Rozhostilo se ticho. Všichni vypadali dost unaveně. Byl jsem trochu překvapený z toho, že většina ostatních není tak vyděšena jako já. Nejsem si jistý, zda to bylo dáno prášky nebo jejich smířením, ale obličeje většiny lidí v místnosti byli úplně prázdné – jakoby jim bylo všechno jedno. Mezi čtyřiceti lidmi byla jen jedna žena. Stála opřená o zeď a vůbec se nehýbala – nebyl jsem si jistý, jestli je vyděšená nebo mrtvá. Byli tam ale i tři asi dvacetiletí kluci, kteří vypadali stejně vyděšeně, jako jsem se já cítil.

Čekali jsme na chodbě. Nikdo nám nic neřekl a já neměl ponětí o tom, co se bude dít. Na chodbě nebyli žádné lavičky ani židle. Většina pacientů seděla opřená o zeď a několik pacientů pomalu popocházelo. Občas si chtěli ulevit posazením, ale to očividně nebylo dovoleno, protože sestry, které chodbou pravidelně procházely, je vždy hned zvedali zpět na nohy.

Sester a lékařů tam bylo překvapivě hodně (na 40 pacientů cca 10 sester a 4 lékaři), ale nikdo se o žádné pacienty nestaral. Několikrát jsem se jedné ze sester zkoušel zeptat, co se bude dít, ale vždy jsem byl naprosto ignorován. Většina pacientů již očividně měla velké zkušenosti, protože se o kontakt s personálem vůbec nesnažila. Ti, kteří se o to pokusili, dopadli stejně jako já.

Určitě ovšem musím ocenit komfort celé léčebny v tom, že na chodbě byly toalety a dokonce i kovová nádržka s čajem a hrnky – očividně práce nějaké neziskové organizace na podporu lidských práv. Cítil jsem se hrozně. Měl jsem strach, nevěděl jsem, co se bude dít. Bál jsem se lidí kolem mě, protože mnoho z nich očividně bylo pod vlivem buď drog a nebo hodně silných prášků a nebo obojího.

Stereotyp čekání narušila ze strany lékařů pouze distribuce prášků. Dalším zpestřením čekání byly časté skřeky a různá nekontrolovaná nesrozumitelná volání několika mužů, kteří vypadali obzvláště zuboženě. Naše budova se od kravína lišila pouze v tom, že o krávy se občas někdo stará. Když jsem šel na záchod, uviděl jsem tam dva brečící dvacetileté kluky. Snažil jsem se je uklidnit a ptal se, co se děje. Oba tu byli z podobného důvodu. Dostali se do náhlé kritické situace. Zavolali na nějakou linku bezpečí a řekli, že uvažují o sebevraždě. Dál prý se toho už moc nedělo – jen pro ně přijela policie a odvezla je do této léčebny. Tady o ně pak bylo důsledně a kvalitně postaráno – stejně jako ostatním jim vzali všechny věci a nahnali do chodby. Takto očividně funguje velmi efektivní pomoc pro lidi v nouzi, kteří se snaží dovolat osobní podpory. Tihle kluci tu byli už několik dní a chtěli zoufale ven.

Při veškerém děsu, který prostupoval celé mé tělo, se ve mně objevila určitá síla; jasně a tvrdě jsem pochopil, že tady se hraje vážně. Vzpomněl jsem si na vyprávění mého známého o případech, kdy se někdo dostal do psychiatrické léčebny a byl nadopován prášky, po kterých nad sebou ztratil kontrolu. To bylo záminku k tomu, aby mu byla odebrána svéprávnost. V léčebně pak zůstal dalších několik měsíců, z nichž si pamatoval jen menší část. Nikdy mě nenapadlo, že bych se mohl do podobné situace dostat sám a už vůbec by mě nemohlo nenapnout, jaký je to pocit. Síla ve mně mi jasně přikázala, že se musím tvrdě uklidnit. Uvnitř jsem prožíval strach a paniku, ale ničil jsem ji a navenek se tvářil jako kámen.

Během čekání jsem mluvil s těma dvěma kluky, kteří tu už byli několik dní. Byli na tom opravdu špatně. Mluvili vyděšeně a občas brečeli. Vysvětlil jsem jim, že jediný způsob, jak se odsud můžou dostat, je přesvědčit doktory, že se už uklidnili a že už jsou v pohodě. Myslím, že jim pomohlo, že ode mě cítili podporu. Postupně se mnou začali normálně mluvit a začali jsme si nacvičovat, co řeknou doktorům.

Čekali jsme další hodinu. Postupně přibývalo vysílených pacientů a sedat či lehat už si začínali skoro všichni. Sestry tento nápor lehání očividně nestíhali. I když po chodbě běhali, jak mohli, všichni pacienti se postupně začali válet na zemi. Dosud mi není jasné, proč v místnosti nebyly židle. První variantou je, že ministerstvo zdravotnictví šetří, kde se dá. Druhou variantou je, že lékaři chtějí, aby se pacienti udrželi v bdělém stavu.

Po chvíli se otevřelo okénko svobody: rozdali nám mobily a my si mohli zavolat – zřejmě nějaký zákonný příkaz jako projev svobodného demokratického státního zřízení. Hned jsem volal rodičům. Táta mi řekl, že hned včera, když mě odvedli na uzavřené oddělení, zavolal právníkovi. Právník ihned volal do léčebny a vyhrožoval primářovi soudem, pokud mě ihned nepustí. Do léčebny následně volala i moje máma: prý byla hodně drsná. Táta mi řekl, že hlavně musím zůstat v klidu a že pak se vše vyřeší. Po dvaceti minutách nám telefony vzali.

Čekali jsme dál. Po nějaké době nám bylo oznámeno, že bude vizita a že budeme voláni podle abecedy. I když nejsem na začátku abecedy, vyvolali mě jako prvního: že by zafungoval drsný hlas mojí matky? Přišel jsem do ordinace. Okolo stolu seděli tři doktoři a okolo obrovské množství sestřiček. Smyslem tohoto si nejsem jistý. Tři doktoři tam pravděpodobně museli být proto, aby případně mohli poskytnout společnou výpověď o tom, že o sobě pacient nemůže rozhodovat a že mu má být odebrána svéprávnost.

Jedním z těch doktorů byla i lékařka, která mě předešlý den na toto uzavřené oddělení poslala. Když jsem si sedl na židli, tak mi s umělým úsměvem řekla, že dnes už vypadám lépe a že mě možná budou moci pustit. Á, tak drsný hlas mojí matky opravdu zafungoval. Dále mi řekla, že o mě včera měla opravdu starost. Vypadal jsem prý vyděšeně a svým postupem mě chtěla ochránit. Věděl jsem, že nyní není čas na to, abych jí oponoval. Hrál jsem její hru a řekl, že s ní souhlasím a že se nyní už opravdu cítím lépe.

Ostatní dva lékaři s mým propuštěním taky souhlasili. Řekli mi, že pokud chci být propuštěn, tak pouze musím podepsat jeden papír. Podali mi ho. Na papíře bylo v první osobě napsáno, že na uzavřené oddělení jsem přišel dobrovolně a že jsem tu dobrovolně setrval až do mého propuštění. Podíval jsem se na lékařku a ona mi uhnula mi pohledem. Nikdo se na mě nedíval, ale cítil jsem, že pozornost všech je tvrdě na mě. Čekali, jak zareaguji. Možná jsem mohl konat jinak, ale říkal jsem si, že teď se hlavně musím dostat ven, a papír jsem podepsal. Atmosféra se hned uvolnila. Doktorka se na mě usmála. Z jejího pohledu byla cítit „opravdová vřelost a laskavost“. Řekla mi, že hned po obědě budu moci odejít.

Na oběd jsem musel čekat další hodinu, během níž byli všichni pacienti postupně nahnáni na vizitu a po minutě zase vyvedeni. Pozorování vycházejících pacientů bylo velmi pestré: někteří se klepali, někteří si udrželi prázdný pohled, někteří brečeli, někteří hlasitě vrčeli či vykřikovali všerůzné zvuky. Měl jsem radost z toho, že propuštěni byli i ti dva mladí kluci. Hned po opuštění ordinace mi kluci děkovali a poprvé v ten den se usmáli. Oběd byl stejně milý jako snídaně: ještě že bylo filé s bramborovou kaší – během pěti minut jsem do sebe vtlačil, co se dalo. Dokonce jsem se stačil i napít čaje těsně před tím, než přišla sestra a zakřičela, že bude uklízet a že musíme odejít.

Propuštěni jsme byli jen tři. Ostatní pacienti zůstali; asi byli pro sebe či pro okolí příliš nebezpeční. Bylo svěží jarní odpoledne a všichni tři jsme se radostně vydali na vlak. Užívali jsme si nově nabytou svobodu. Já jediný jsem měl peníze, takže jsem oběma klukům koupil jízdenku domů a dal jim nějaké peníze na cestu. Na prvním přestupu se naše cesty rozdělili a já jsem ani jednoho z nich už nikdy neviděl. Vlakem jsem dojel až na rodinnou chalupu ve východních Čechách, kde na mě čekali rodiče. Byl jsem rád, že jsem venku, a rozhodně jsem neměl pocit, že bych potřeboval jakoukoliv další psychiatrickou péči. Týden po mém odchodu z léčebny mi přišly dva úřední dopisy. V prvním jsem byl informován o tom, že 28. června (den mého odtažení na uzavřené oddělení) byla má hospitalizace změněna z dobrovolné na nedobrovolnou. Druhý dopis mě informoval o tom, že 29. června bylo toto rozhodnutí zrušeno.

„Nedokážeme ocenit to, co máme, dokud o to nepřijdeme. Se svobodou je to také tak. Je jako vzduch. Dokud ji máš, nevšímáš si jí.“