Do které části kdo patří šlo poznat velice snadno. Pacienti z té lepší půlky zařízení chodili přes den v civilním oblečení. Ta druhá patřila chlapům odsouzeným k celodennímu pobytu v pyžamu. Civil jste si museli zasloužit. Průměrný pyžamář strávil v tomto oděvu tak týden dva. Jakmile se trochu srovnal, přesunul se na druhou stranu stometrové klášterní chodby s vysokým stropem a černobíle vydlaždičkovanou podlahou, kde sídlili vyrovnanější civilisté.

Seděl jsem v pyžamu na posteli a čekal na ranní vizitu. V ruce jsem držel jednu z šesti knih, které mi včera přivezla Kateřina. Krásné gesto, ale naprosto zbytečné. Byl jsem nadopován tak, že se mi písmenka rozmlžovala do nečitelných skvrnek. Místo řádků jsem měl v knize jen rozteklé dlouhé čáry. Navíc mi koktejl z pěti léků nedovolil souvisle myslet, natož číst knihu. Vrátil jsem tedy svazek zpět do nočního stolku u postele a podíval se po spolupacientech…

K21 bylo plné cvoků z celých východních Čech. Zlomení lidé. Narkomani a sebevrazi. Spousta alkoholiků. Sem tam bezdomovec. Vesměs lidé z okraje společnosti.

Vyjímkou byl vlasatý, asi třicetiletý týpek s řídkým plnovousem, který věřil tomu, že je Ježíš Nazaretský a skoroslepý, asi padesátiletý cikán Jožo, se kterým jsem tak trochu kamarádil. Trávili jsme spolu dlouhé chvíle na kuřárně, hráli karty o cigarety s ostatními nadopovanými pacienty a on pořád vyprávěl historky ze svého pestrého života. Teď se ode dveří došoural ke své posteli a pravil: „Už dou.“

Po chvíli se ve dveřích zjevila celá parta. Doktoři a pár sester. Nutno podotknout, že nemít na sobě lékařské uniformy, tak bych většinu z nich bez problémů zařadil mezi místní pacienty. Fakt nekecám. Šéfoval tomu nehezký mladý doktor s masivním rozštěpem. Na něj dohlížela primářka, která si musela osobně pamatovat ještě Sigmunda Freuda. Jedubába. Tak ji dost trefně titulovali zdejší pacienti…

Souběžně s vizitou probíhala ještě prohlídka skříněk. Připadal jsem si jako v base, ale bral jsem to s úsměvěm. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že někteří věčně hladoví pacienti občas hromadí jídlo, které se pak ve skříňkách kazí. Proto jsem chápal smysl těch prohlídek. Když se zastavili u mojí skříňky, tak je ihned zaujala má čerstvě nabitá knihovnička čítající všehovšudy šest knih.

„Ty knížky hned po vizitě odnesete zpátky do knihovny,“ pravila Velká sestra. Tak jsem ji říkal jen já, ostatní pro ni měli přezdívku Skutr. Byla to složenina dvou slov. Zkurvený. Trpaslík. Sestřička měřila okolo 150 centimetrů a to jí asi ještě dost přidávám. O Napoleonském syndromu snad ani nebudu mluvit, ale na trpaslíka to byla docela kočka.

Když jsem ji ignoroval, tak svou výzvu zopakovala: „Slyšíte? Ty knížky hned po vizitě donesete…“

„Nedonesu. Ty jsou moje.“ Ani jsem ji nenechal dokončit větu a mluvil dál: „Vždyť si tu do knížek balí tabák. A používají ho místo toaletního papíru. Trhají je na kusy a píší do nich. Do společný knihovny je nedám.“ Tím jsem považoval celou věc za uzavřenou. Už o tom nepadlo ani slovo. Vizita skončila a my jsme osaměli…

Hned jak lékaři opustili místnost, tak ke mě přistoupil Ježíš a se slzami v očích mi řekl jedinou větu: „Je mi to líto.“

Po velmi krátké době se rozletěly dveře a vstoupili dva zřízenci v čele s Velkou sestrou. Ta v ruce třímala titěrnou injekci s nějakou dobrotou. Vypadala komicky, ale mně do smíchu moc nebylo…

Přistoupili ke mě a bodli mi to do ramene. Pak mě každý chytil za jedno podpaždí a táhli mě směrem k samotce. To byla poměrně obávaná místnost, z které se často ozýval dost zoufalý řev. Pacienti zde měli být neustále monitorováni přes obrovské zamřížované okno, které tvořilo skoro celou jednu stěnu. Sem se umisťovali akutní a problematické případy.

Uvnitř byly tři postele. Táhli mě k té prostřední, na které bylo připravené kurtovací zařízení. To je nepěkný kus „lékařského vybavení“. Taková svěrací kazajka pro ležící osobu.

Začal jsem se vzpouzet. Přestože jsem měl něco v žíle a to něco se právě probudilo, tak se mnou měli spoustu práce i ve třech. Tedy přesněji ve dvou a půl. Nakonec mě povalili na postel, ale to bylo tak všechno, co se mnou zmohli. Připoutat mě se jim stále nedařilo.

Všichni tři děsně supěli a vypadali dost vytočeně a zoufale. Trvalo to minuty, ale já pořád bojoval. Pak jednomu ze zřízenců ruply nervy a dal mi pěstí do obličeje. V ten moment jsem to vzdal a nechal se v klidu připoutat. Mlátit se tady přece nenechám. Nejsem blázen.

Začali u kotníků a poté přikurtovali i kolena. Pak pas a hrudník. Nakonec ruce v zápěstí. Hýbat jsem mohl pouze hlavou.

Svinstvo v krevním oběhu mě přemohlo a já usnul…

1.den

Probudil jsem se až k večeru, kdy dryják přestal působit. Potřeboval jsem děsně moc na malou, ale nikde nikdo nebyl. U postele se sice nacházel bažant, ale když jste ve svěrací kazajce, tak se nočník používá těžko…

2.den

Snídaně do postele. Ani mi neuvolnili ruce, abych se sám najedl. Jedna ze sester pouze sklopila postel a v sedě mě nakrmila. Bylo to poměrně ponižující. Ne tolik jako následující situace. Potřeboval jsem totiž na záchod. Tentokrát mi s tím alespoň pomohla. Mít každé dvě hodiny svůj penis v cizí ruce? Kdo to má?

Předchozí den totiž na mé volání nikdo nereagoval. Výborná zkušenost. Dobrá zpráva pro všechny je, že močový měchýř skutečně nemůže prasknout a prostě se při přetlaku sám vypustí. Vím o čem mluvím…

3.den

Jestli jsem měl předchozí dva dny nepředstavitelný vztek, tak ten třetí přišla hodně těžká deprese. Byla to neuvěřitelná muka. Slovy se to celé velmi těžko popisuje. Něco takového se musí zažít. Jemný příklad z terénu. Když vás svědí nějaká část těla, tak se do tří sekund podrbete. Čím víc to odkládáte, tím je svrbění silnější a nepříjemnější. No a teď si představte, že jste přikurtováni k posteli a nemůžete se ani pohnout. Ale hlavně se nemůžete podrbat. Celá tahle situace doopravdy připomínala mučení.

Ten den jsem začal plánovat útěk. Středobodem mého plánu se stal Jožo. Starostlivý cikán mě teď každý den přicházel krmit, takže to byl ideální kandidát na pozici spiklence. Navíc už mohl chodit na vycházky, takže mi mohl lecos opatřit.

„Jožine, pomůžeš mi se odsud dostat? Mám plán.“ Romovi zajiskřila tmavá očka a ihned souhlasil.

4.den

Během dne mi Jožo podle instrukcí začal nosit požadovaný materiál potřebný k hladkému opuštění psychiatrické léčebny, potažmo téhle kobky. Nejdříve mi obstaral několik kusů civilního oblečení, které ukryl pod matraci vedlejší postele.

U oběda jsem ho požádal o nůž nebo o střep. Prostě jsem potřeboval cokoliv ostrého. Přestože se tenhle požadavek zdál na starého cikána příliš, tak mi s večeří přinesl hliníkový příborový nůž s drobnou úpravou.

„Ještě jsem ho venku nabrousil vo vobrubák,“ zazubil se Rom.

Tak a teď jsem měl pár trumfů v rukávu. Zbývalo počkat na vhodný okamžik. Nebo až protivník udělá chybu. Ta chvíle prostě přijde. Věděl jsem to.

5.den

Ten den mi oběd kupodivu nepřinesl Jožo. Poprvé mě nechali se samotného najíst. Poprvé po pěti dnech jsem hýbal rukou. Tentokrát ale sestřička udělala osudnou chybu a moje chvíle se přiblížila téměř na dohled.

Hned jak jsem se jednou volnou rukou najedl, tak sestra přispěchala a volné zápěstí mi opět přikurtovala. Jenže mizerněji než předchozí dny. Teď jsem mohl s pravou rukou trochu pohybovat. Vycítil jsem šanci a jakmile odešla, tak jsem ji využil.

Po několika minutách urputného boje jsem ruku vytáhl. Harry Houdini hadr. Bohužel jsem si při tom povykloubil palec. Bylo to dost bolestivé. Hlavně, když jsem ho umisťoval zpátky…

Pak přišel na řadu nabroušený příborák, který jsem měl od Jožina připravený pod polštářem. Vyřezat se z pout mi zabralo ani ne půl minuty…

Následně si pět dnů na lůžku bez pohybu vybralo svoji daň. Hned jak jsem se postavil, tak jsem si zase „ustlal“. Padl jsem na zem, ale doplazil jsem se k sousední posteli a vytáhl civilní oblečení.Na civil jsem si oblékl dlouhý župan a opatrně vykoukl na dlouhou chodbu…

Na chodbě bylo docela rušno. To je dobře. Alespoň se ztratím. U vchodových dveřích postával chlapík v obleku a s kufříkem. Zřejmě něčí právník byl zabrán do rozhovoru s Velkou sestrou. Ta mu po chvíli zabouchla před nosem a odešla na sesternu.

V zápětí jsem vyrazil k hlavním dveřím. Tady na mě čekalo nemilé překvapení. Dveře sice nebyly zamknuté, ale místo kliky tu byla koule. Sakra. Co teď? Ohlédl jsem se za rameno a tam stál Ježíš s ručníkem v jedné a s krabičkou cigaret v druhé ruce a usmíval se. V bílém županu vypadal fakt jako Ježíš.

„Tebe mi posílá samo nebe čoveče,“ povídám Nazaretskému.

„Ano,“ odvětil Boží Syn krátce.

Sebral jsem mu ručník a omotal ho kolem koule. Nohou jsem se zapřel o jedno křídlo dveří a za druhé s koulí jsem škubl. Dveře povolily a já byl volný. S Ježíšem jsme se na sebe podívali. Jemně zakroutil hlavou. Usmál se a podal mi krabičku cigaret. Pak mi rukou požehnal a já vyrazil ven z blázince.

Na schodech jsem odhodil župan a namířil si to k východu. Ve dveřích jsem se málem srazil se skupinou pacientů navracející se z vycházky. Nadšeně mě v útěku povzbuzovali a hlasitě tleskali.

Přelezl jsem poslední tlustou zeď a byl skutečně volný. Konečně. Cítil jsem se jako do přírody vypuštěné cirkusové zvíře. Můj největší problém spočíval v tom, že na zbytek dne jsem tak nějak neměl plán. Vydal jsem se tedy domů. Stopem.

Útěk z blázince mi trochu komplikoval drobný fakt. Vůbec jsem totiž neznal Mladou Boleslav a ve změti křižovatek za městem se krapánek ztratil. První dobrodinec, který mi zastavil, mě nasměroval správným směrem a odjel. Krátce po něm u krajnice zabrzdilo auto se ztracenou řidičkou. Chtěla na letiště. Prý na letecký den. Přehodnotil jsem plány a vyrazil s ní.

Z rádia v autě moderátor vážným hlasem sděloval národu, že z psychiatrické léčebny Kosmonosy právě uprchl nebezpečný chovanec. Popis na mě moc neseděl. Nejvíc se ovšem lišilo oblečení. Stačil jsem ho totiž změnit. Původně jsem měl na sobě několik vrstev a průběžně se jich zbavoval.

Jelikož ani jeden z nás nevěděl, kde se letiště nachází, byli jsme nuceni pozorovat přistávající letadla a podle toho lokalizovat náš cíl. Můj nápad se osvědčil a brzy jsme již parkovali před branami areálu. Tady jsme se rozloučili a já začal přemýšlet, jak se bez peněz dostanu dovnitř.

Od kolemjdoucího chlapíka jsem na chvíli vymámil zapalovač a připálil si camelku. Z hlavní brány vyšly dvě slečny v oranžových vestičkách a požádaly mě o cigaretu. Jelikož jsme neměli zapalovač, odpálil jsem jim punkově cigárem. Face to face. Pár minut jsme klábosili a já jim vysvětlil svou situaci. A plán…

Ten byl jednoduchý. Děvčata mě chytila úplně stejně jako před pár dny ti dva zřízenci a vtančila se mnou hlavní bránou do areálu. Klaplo to na jedničku. Nikdo si ničeho nevšiml. Byl jsem uvnitř…

Ve stánku s pivem, kde jedna z dívek brigádničila, na mě čekala důvěrně známá práce. Ještě než jsem se v Praze začal živit jako kameraman, tak jsem v žižkovských barech občas točil pivo. Teď se to hodilo. Šlo nám to od ruky a za chvíli bylo po frontě, která vznikla kouřovou pauzou. Vysloužil jsem si jedno pivko a vyrazil na průzkum letiště.

V dálce se mihl přistávající žlutý dvouplošník…

Okamžitě mi hlavou bleskla myšlenka na oblíbenou knihu od Richarda Bacha. Iluze. Tu jsem totiž držel v ruce chvilku před tím, než jsem si dal těch pět dní ve svěrací kazajce. Bach v knize létá ve velmi podobném letadle. Bral jsem to jako znamení a šel se na žlutého fešáka mrknout zblízka.

Poprvé jsem Iluze četl před dekádou v Americe. Ta kniha mi dost pomohla. Nebylo to totiž úplně nejšťastnější období mého života. Jeden z mých nejlepších přátel tenkrát spáchal sebevraždu. Do toho mě opustila holka a začala chodit s mým kamarádem. Pak mi umřela babička. A nakonec pes. Pěkně zkurvený tři měsíce to byly. Bach mě držel nad vodou.

V jedné knize píše, že když potřebujete radu, tak stačí Vesmíru poslat otázku a pak už jen otevřít knihu nebo noviny. V prvním odstavci bude odpověď na váš dotaz. Jednou jsem to skoro vyzkoušel na pláži při procházce. Narazil jsem totiž na otevřenou knihu. Byl to nějaký zapomenutý paperback. Obal prozrazoval, že se jedná o červenou knihovnu. Přesto jsem to zvedl a podíval se na první slovo. Bylo tam velkými písmeny napsané MAGIC! KOUZLO!

Tenkrát mi nad hlavou proletěl žlutý dvouplošník…

Co na tom, že mu za ocasem vlála nějaká reklama. Bylo to magické a já ještě dlouho stál s otevřenou pusou a díval se do dálky za mizejícím letadlem.

Teď, po deseti letech, budu mít šanci prohlédnout si ho zblízka.

Dvouplošník klidně postával na konci louky, trochu dál od ostatních letadel. Na ostrém slunci úplně zářil. To se nedalo říct o mně. Byl fakt pařák a tak jsem se skryl ve stínu jeho křídel. V tom se mi za zády ozval hlas: „Dobrej. Neměl byste pro mě jednu cigaretu?“ Za mnou stál chlapík v letecké kukle a v ruce držel zmačkanou krabičku. „Jasně, tedy v případě, že vy máte zapalovač,“ vypadlo ze mě. Odpálil nám obstarožním zippákem a dali jsme se do řeči. Ta se za chvíli stočila k Iluzím.

Pilot Richarda Bacha neznal, takže teď nadšeně naslouchal mému vyprávění o jeho životě a knihách. A hlavně o létání. O tom, jak Bach cestoval od města k městu a nabízel místním lidem let za tři dolary.

Musel jsem ho dost rozněžnit, protože mi nabídl let i když věděl, že nemám tři dolary a dokonce i jaký je můj status. Že jsem uprchlík mu došlo poměrně rychle. Na oblečení jsem měl totiž fixou napsáno jméno oddělení K21. Na všech kusech.

Když se ptal, co ta čísla znamenají, tak už podle mě věděl, kdo jsem. Moje přiznání jen utvrdilo naše čerstvé přátelství. Mám tahle setkání rád. Vidíte se s cizincem poprvé v životě a po chvíli máte pocit, že ho znáte celý život. Hodně prozradí oči. Prý se v nich skrývá duše. Pilotovi znovu zazářila očka a pravil: „Tak jdeme na to.“

Už jsem předtím letěl ve spoustě velkých letadel. Mám za sebou i ultralight. Několik vrtulníků. Dokonce i tandem na paraglidu. Všechno s kamerou. Ta člověka dostane téměř všude. Stejně jako Ježíšova krabička camelek…

Ale tohle bylo jiné. Letadlo nemělo kabinu. Jen přední sklo, jako porsche co vlastnil James Dean. Dost foukalo. Motor burácel. Celkově to bylo dost nepohodlné. Přesto je to můj asi nejsilnější aviatický zážitek v životě…

Hned po přistání jsme zašli společně na párek. Pilot trval na tom, že mi zpříjemní den. Po pěti dnech ve svěrací kazajce jsem ani neprotestoval. Navíc s tím koktejlem léků, který mi koloval v žíle, měl člověk pořád pocit hladu. Všichni měli hlad. Jednou jsem byl večer svědkem toho, jak se několik pacientů popralo o chleba, který zbyl po večeři…

Den se chýlil ke konci a pilot se se mnou loučil. Když se mě zeptal, kde budu spát, tak jsem jen pokrčil rameny. Sám jsem to nevěděl.

To naneštěstí věděla kolemjdoucí sestra, která mě při loučení s pilotem poznala a neváhala na mě zavolat hlídku městské policie. Ani jsem nestačil dokouřit poslední camelku a už mě měli. Chytili mě každý za jedno rameno…však už to znáte. Večeřel jsem na oddělení K21. Nutno podotknout, že v civilu a bez pout.

Jan Macek

Autor pobýval v Kosmonosích třikrát v letech 2011 – 2013