Milý pane doktore, byl bych sice raději, kdyby Vám teď místo mne psali moji duševně zdraví příbuzní, ale mají své práce a starostí nad hlavu, takže je to zase na mně. Ostatně, je to ze židle nezvedlo. Mne ano. Takže si zase (o čtvrté hodině ranní) sedám a tady to máte: po přečtení Vašeho blogu, ve kterém si stěžujete na trestuhodnou nečinnost vedení ústavu, v němž máte tu čest pracovat a podílet se tak na (často trvalém) poškozování zdraví jeho nedobrovolných pacientů, se můj zdravotní stav opět mírně zhoršil. 

Pravda, ne tolik, jako poměrně nedávno po přečtení jiného textu z „pera“ bohnických právníků, určeného panu Michalu Štinglovi, ale přece. Ten text svědčí o tom, že vedení bohnického ústavu tak zcela nečinné není, i když se v tomto případě projevuje poněkud schizofrenně (na údajně cenné podněty reaguje hrozbami žalobou). Zmíněné zhoršení mého zdravotního stavu se projevuje převážně nespavostí, mentálním neklidem a (jako vedlejší účinek) též nutkavou potřebou skládat rýmovačky, které se ne vždy ubráním (viz obě přílohy).

Samozřejmě máte právo psát si na svůj blog, co uznáte za vhodné. A já to nemusím číst. Už se znám, a vím, že kdykoli si přečtu v médiích nějakou nehoráznost, která se mne osobně dotýká, mé stále nedozrálé ego reaguje úskokem do mánie. Poprvé k tomu došlo v roce 1998 a od té doby jsem maniodepresivní. Snad je to zásluha převážně alternativní léčby, k níž jsem se odhodlal po druhé nucené hospitalizaci v roce 2006 (ale možná jen přibývajícím věkem a životními zkušenostmi, těžko říct), že už ty pokusy o únik do jiné dimenze nemají tak dramatický průběh jako dřív, takže mi další nucené hospitalizace prozatím nehrozí. I když – co není, může být, opakuji si občas. Jenom tak pro sichr.

Každopádně se mohu radovat alespoň z toho, že si svůj neklid, vyvolaný Vašimi (nejspíš etickými) podpásovkami, mohu „užívat“ v pohodlí domova, kde si přeju a držím Vám k tomu palce, abyste alespoň částečně prohlédl, protože takovou profesní slepotu, jakou jste postojem ke zprávám o týrání pacientů na baráku číslo 27 projevil, jsem u Vás (ku vlastní škodě) nečekal. Víc prozatím psát nebudu, máte-li chuť a čas, přijeďte na návštěvu do Chocně, je to z Prahy něco přes hodinu vlakem (a dříve sem Pražáci jezdívali na letní byty), a můžeme to spolu probrat podrobněji. Já se Vám pokusím objasnit, čím se mě Váš blog tak nemile dotkl a čemu říkám podpásovky, a Vy mi třeba na oplátku můžete sdělit, s jakým že to neetickým požadavkem se na vás obrátil ten (patrně hrozný) člověk jménem Štingl.

Jiří Bryan, bývalý pacient PLB, nyní již trvale invalidní důchodce

Mírně přetažený sonet o právě probíhajícím neklidu

Jsem přeléčený fatalista
(systém vás někdy dostane).
I když má mysl, kdysi čistá,
dál počítá si do sta – Ne,

nehnu se. Nehnu z toho místa,
které je pro mne schystané,
jak si to přál ten, kdo je chystal.
Čemu se, čemu, Tristane,

chcechtáš tak, až tě bolí břicho?
Dřív, než tvá bárka přistane,
bude zas klid a božské ticho.

Isolda uteče ti s Oldou
a tvoji psi, propánakrista,
s tou jejich kolektivní mordou…

(u konce s dechem, prosti dechu,
ti zalezou si do pelechu.)

Autor textu, úspěšně zinvalidizovaný důchodce, vystupující tentokrát pod jménem Prohroslav Neřval, byl nuceně hospitalizován v PLB v letech 1998 a 2006. Při první hospitalizaci ani netušil, která bije, a při příjmu byl silně zdrogován psychiatrickými „léky“, v rozporu s dnes již doporučovaným přístupem k osobám s diagnózou akutní polymorfní psychotická ataka (v manuálu platném v USA od roku 1994 jí odpovídá dg. psychospirituální krize). Propuštěn byl po šesti týdnech s pocitem, že proces, kterým tak zmateně procházel, byl psychiatrickou intervencí násilně přerušen, a on stojí zase na začátku. O tom, co v „léčebně“ prožil, nedokázal mluvit ani s psychologem na terapeutických sezeních, na která pravidelně docházel celý následující rok. Když se po osmi letech znovu ocitl v PLB, ve strachu z přeložení na nechvalně proslulý „NEKLID“ předstíral klid tak zdařile, že mohl být předčasně propuštěn. (S rozštěpenou myslí a s psychofarmaky vyvolanou akatízií, kterou si odnesl z léčebny jako bonus.) Posttraumatický stresový syndrom, kterým patrně trpí dodnes, mu nebyl nikdy oficiálně diagnostikován.