Každý text prý odpovídá na nějakou otázku. WTF? Co to jako bylo? Ale to by bylo asi dost dlouhý. Takže možná spíš něco jako: Co určitě ne… v psychiatrické péči, podle mne tady a teď.

Den po mých čtyřiadvacátých narozeninách se předávkuji rohypnolem, který jsem našla v babiččině lékárně, lehnu si do vany, že se utopím, aby to bylo jistější…naštěstí příliš dlouho tekoucí vodu slyší sousedka a zavolá pomoc. Rohypnol jsem užívala předešlé dva týdny než mi před pár dny došel. Nemohla jsem spát, byla jsem vystresovaná z dokončení, či spíše vidiny nedokončení, bakalářské práce. Nepohodla jsem se s konzultantkou, na jejíž část projektu byla moje práce navázaná. Na moji práci navázaná samozřejmě celá zářná budoucnost: konečně budu moci být s mým mužem v zahraničí, budu moct dál studovat, abych mohla i tam dělat to, co mi připadá důležité. Hlavou mi začaly běhat divné myšlenky, katastrofizující myšlenky, suicidálni myšlenky…Kdybych to takto tehdy dokázala říct lékařům, mohla jsem si ušetřit asi patnáct let života, psychiatrickou diagnózu a navazující medikaci od deprese, přes schizoafektivní poruchu k paranoidní schizofrenii.

V roce 2019 v květnu mne konečně napadne se podívat na vedlejší účinky rohypnolu: psychóza, suicidální ideace a činy, zejména při rychlém vysazení…

Tolik prolog

A co tedy určitě ne?

Takže, říkám ne neustálé nedůvěře psychiatrického a pomocného personálu, že jim neříkám pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. Protože jsem ji zprvu opakovala pořád dokola. Tak jak jsem ji vnímala.

Říkám ne dělení pacientů na nadějné a ztracené případy.

Říkám ne návrhům a pohrůžkám nasazení či navýšení medikace když…mi třeba bude tak špatně, že bych si něco chtěla udělat…to si mám přijít pro injekci.

Říkám ne nasazení antidepresiv, které jak se dnes už ví i u zdravých jedinců ty suicidální myšlenky spouštějí…to byla i moje zkušenost, sotva moje tělo odbouralo ten rohypnol a jakž takž jsem se vzpamatovala, a pochopila, že se nic nestalo, a můžu se vlastně radovat, že to takhle dopadlo, do dvou týdnů po nasazení medikace byly nutkavé myšlenky na sebevraždu zpátky. Nerozuměla jsem jim, vyčítala si je a hlavně nedokázala a vlastně ani nemohla se s nimi svěřit, viz. bod výše.

Říkám ne těm stale se měnícím psychiatrům na oddělení, kteří na mou „depresivitu“ reagují nasazením seropramu, po kterém začnu laktovat.

Říkám ne klinickým psycholožkám, které jsou schopné z pusy vypustit větu, že „Kvůli bakalářce se nikdo nezabíjí.“ A pak dojít k závěru, po celé baterii testů, že jsem rozhodně nemohla být psychotická, když jsem to dělala…aniž by vysvětlila, co to znamená…

…byla, či jsem na to měla dost dobrý náběh, protože jak jsem později zjistila, ten stav se vrátil, po rychlém vysazení clonazepamu, tedy dalšího benzodiazepinu, stejné kategorie drog jako rohypnol, v další léčebně, kam jsem se dostala poté, co jsem dva roky různě zkoušela snížit antidepresiva: citalopram, pak vyměněný za venlafaxine, kvůli kterému se teď vedou soudní spory v UK, a který mne hodil do lehkého bipolárna.

Když jsem si, po letech, udělala osu psychofarmakologických zásahů, toho co se dělo kolem a jak jsem to prožívala… tak je mi to dnes poměrně jasné. A já nejsem letadlo.

Říkám ne zápiskům do sešitku Pocity, které se vždy vrátí s parafou, aniž by o nich kdy kdo se mnou mluvil.

Říkám ne primáři v druhé léčebně, který mi ten clonazepam nejdřív napsal a pak vysadil, a protože má před dovolenou a já se právě začínám ztrácet vypustí větu „no, já vlastně nevím, zda vám chci vůbec pomoct.“

Říkám ne lékařce na uzavřeném oddělení, která se diví a odmítavě mi sděluje „No to jsme ještě neviděli, aby se to takhle někomu vrátilo.“

Říkám ne sestrám na sesterně plné cigaretového kouře na uzavřeném oddělení posílajícím mne spát, dávajíc mi okatě najevo že je obtěžuji, když se ztrácím.

Říkám ne samotce, kde se nahá snažím sníst peřinu sedíc na betonové podlaze.

Říkám ne.

Říkám ne knížce Žijeme s psychózou, kterou jsem dostala se slovy „ne všechno se vás týká“.

Říkám ne arteterapeutce v druhé léčebně, která jednala, jakoby o mě věděla všechno, na základě toho, co jsem si zapsala do Terapeutického deníku. A která mi zadala, mimo jiné, výtvarný úkol, jak se při mých sebevražedných náladách a pokusech cítili mí rodiče. Když moje máma řekne, že to je kruté, použije to později v přednášce jako odstrašující příklad.

Říkám ne technikám psaní dopisu lásky mámě, tátovi, sestrám, manželovi, které se mi vrátí opravené, že v nich nejsou všechna 4S podle Plzáka, dva týdny po odeznění akutního psychotického stavu.

Říkám ne ambulantním psychiatričkám, které se ani neobtěžují vyhledat či mě nasměrovat k informacím o snižování medikace, když akutní fáze potíží pominula a já je o to žádám.

Říkám ne všem těm vedoucím kateder a otitulovaným odborníkům, kteří si myslí, že když znají moji nálepku, mají jasno a vědí co a jak, a hlavně, jak se mnou jednat. Děkuji však za ochotu vyjít vstříc, když akutní problémy zasahují do mé schopnosti plnit studijní povinnosti.

Říkám ne všem těm pomáhajícím organizacím, které mi říkají, že tu medikaci potřebuju.

Říkám ne zneužití spolupacientkou na uzavřeném oddělení ve třetí léčebně za přihlížení personálu, který to asi vyhodnotil jako nízkorizikový problém, a kvůli nedostatku kolegů nezasáhl.

Říkám ne těm diagnozám, protože ačkoliv mám potíže, které souvisí s ranou traumatizací, asi to není schizoafektivní porucha, a už vůbec ne paranoidní schizofrenie, kterou mi připíší, když se snažím po letech příliš rychle snížit antipsychotikum… a i kdyby byly…nakolik mi tahle nálepka s tím má pomoci? Psychoterapii mi navrhli až po dvou letech od první hospitalizace…a radeji jsem sama vyhledala soukromou, protože na pojištovnu bych tehdy musela čekat rok. V terapii pak pak prvního půl roku řeším tramatizující zásahy odborníků předtím.

Říkám ne.

Říkám ahoj, zdravím ze zahraničí, kde mi medikaci nadále předepisuje obvoďák a já ji bezpečněji snižuji, po deseti měsících jsem na polovině…a jsem psychicky, a to i podle partnera, který se mnou prožil největší propad a posledních pět let, vůbec co nejvíc v pohodě, co jsem kdy za posledních patnáct let byla.

Dodatek 12.2. 2020

Jsem zpět na své plné, tedy střední dávce aripiprazolu, nasadil mi ji partner, a poté potvrdil obvodní lékař, když jsem se po zveřejnění tohoto článku na konci září, po měsíci v padesáti procentech dávky ze dne na den proměnila v zombie.

Bylo to náhlé, nečekané. Vědomě jsem si „co jsem si to dovolila“ hlas nějak zpracovala a ustála, ale na nevědomé rovině to určitě otevřelo všechno co ještě zpracované nemám, včetně „léčebenské léčby“ a poté se obrátil proti mě a z reality check kolik z toho jsem si přizpůsobila sama se stal hlasem obviňujícím a trýznícím, možná jsem prostě ztuhla strachem a hrůzou z toho, co tu celých patnáct let „vyvádím“ a že „si nemám na co stěžovat a za všechno si můžu sama“.

Trvalo mi čtyři měsíce než jsem se z této dost pravděpodobně withdrawal psychózy, tedy absťákového relapsu, přispuštěné postavením se sama za sebe a výše uvedeným, za pomoci partnera v domácí péči dostala: přes absolutní nemohoucnost, kdy mi čistil zuby a utíral zadek na záchodě, po strach, hrůzu, paranoiu, hlasy, rýmovani, podezřívavost, křeče, tiky, smrdění si…po schopnost fungovat a postarat se zase sama o sebe.

Zvýšení dávky na plnou jsem fyzicky a psychicky vnímala jako otravu těla a mysli a navzdory počáteční úlevě vlastně symptomy posilující. Naštěstí mám tablety bez propylen glykolu, takže to snad nedělá větší paseku než je nutné. Online survival zdroje (zejména The Withdrawal Project) doporučují v takových případech postupného snižování navýšit dávku na předchozí, což se nestalo, neměli jsme to s partnerem přesně domluvené, což byla chyba.

Partner mi pomohl svým selským přístupem, když mi po odeznění akutní nemohoucnosti, tedy prvním cca. měsíci opakoval, že jsem dospělá, mám problém, ale nejsem nemocná a bezmocná, zvládnu to a dal mi deadline do kterého se mám vzpamatovat…to napnulo veškeré moje vnitřní zdroje, i to, co umím z psychoterapie, takže jsem si vymluvila zcestné myšlenky, přestala rýmovat, přestala tripovat, přestala tikat, přestala se bát, pak už to šlo docela rychle a postupně #ztohoven.

Plná dávka mi asi pomáhá kognitivně fungovat…avšak vnímám od začátku fyzické i mentální zabetonování, zpomalení, únavu, gumovitost. Nesoustředím se na ně, a žiju s nimi, každý den, každou vteřinu. AP i druhé generace jsou psychickými svěracími kazajkami, které způsobují fyzickou a mentální závislost (dependency).

Další postup na kterém jsme se s partnerem domluvili: setrvat na dávce pár měsíců, zpevnit se, soustředit se na Sebe, užívat si života tady a teď. A poté vyhledat tým Open Dialogu či podobně smýšlejících profesionálů v NHS a ve snižování pokračovat. Meantime, radikální sebepéče.

Pomáhá mi praxe vnitřního klidu, kterou učí Prem Rawat.

Říkám Ano, a opatrujte se, bláznící a blouznící i vy „normální“ a „zdraví“

Mgr. Irena Ellis