Začátkem února 2020 jsem byla hospitalizována v přízemí pavilonu 27 Psychiatrické nemocnice Bohnice. Z tohoto někdejšího oddělení hrůzy mám z dřívějška bohaté zkušenosti. Když se po pár dnech zjistilo, že můj stav není v ničem nebezpečný, přeložili mě na horní patro s volnějším režimem. Tam jsem seděla na kuřárně a pouštěla si na mobilu písničky. Bylo půl dvanácté večer a v místnosti jsem byla sama. Můj telefon je běžný typ, který ani příliš nahlas pustit nejde. Jednomu ze zřízenců se to však nelíbilo. Nejdřív mi řekl, abych hudbu ztišila, což jsem hned udělala. Pak mi řekl, abych mu mobil dala, což jsem nechápala. Začal mi ho brát násilím, chytil mě do kravaty a normálně mě škrtil. Nejspíš ho naštvalo, že měl kuřárnu v deset hodin zamknout, ale byla otevřená. S vlastním výkladem to oznámil jako incident a znovu mne přeložili na dolní patro. Na neklidu jsem opět neměla vycházky a opět jsem byla přísně sledovaná. O této věci jsem mluvila na vizitě a jsem zvědavá, jak se případ bude řešit. Že nemůžu spát, přece není trestné.

K samotné hospitalizaci je potřeba ještě uvést, že jí předcházelo oznámení mého exmanžela. Ten záchranné službě sdělil, že chci spáchat sebevraždu, což nebyla pravda. Tu stejnou věc mi provedl dvakrát během dvou týdnů. Poprvé zavolal záchranáře a společně s nimi mě vzbudil a snažil se je přesvědčit, že jsem se zkoušela zabít. Zavolali druhou sanitku s lékařem a čtyři cizí lidé zkoumali, jestli chci spáchat sebevraždu. Navrhli mi, abych s nimi jela dobrovolně do Bohnic, kde to musí rozhodnout odborník. Další tři hodiny jsem lékaře na příjmu přesvědčovala, že jsem opravdu doma jen spala a nic jsem si udělat nechtěla. Nakonec mi napsali zprávu, že nesplňuji podmínky pro hospitalizaci a jela jsem autobusem domů. O týden později při stejné situaci již seděla na příjmu lékařka, která mne brala jako materiál v systému. Tímto způsobem přicházím o práci, protože bezprostředně po hospitalizaci si nemohu ani zavolat, že druhý den nepřijdu.

Jak začínaly moje zkušenosti s psychiatrií

V roce 2002 jsem si začala všímat, že mám změny nálad a depresi. Moje teta byla tehdy přednostkou chirurgické kliniky a v rodině jsme se za ní chodili radit. Řekla mi, abych si šla popovídat na psychiatrickou kliniku v Kateřinkách. Myslela jsem, že si promluvíme a dostanu nějaké prášky. Místo toho jsem musela hned napoprvé zabojovat, abych vůbec mohla odejít. Strávila jsem tam celý den o hladu na testech a paní psycholožka nakonec uznala, že jako matka dvou dětí bych špatně snášela hospitalizaci. Nicméně jsme se domluvili, že tam budu chodit každý týden na infuze antidepresiv.

V dalším roce jsem bohužel udělala pitomost, že jsem spolykala prášky s úmyslem se zabít. Uznávám, že v takové situaci byla moje hospitalizace naprosto oprávněná. Ovšem měla jsem v té době dvouletou holčičku a tříletého kluka, a děti za mnou nemohly na návštěvy. Jedna sestřička aspoň načerno dovolila, aby mi je manžel na chvíli ukázal. Další týden už mi jiná sestra na moji žádost řekla: „Co si to myslíte, vždyť byste jim mohla ublížit!“. Tohle každou mámu musí hodně poslat dolů.

Po měsíci jsem začala dostávat propustky a začala jsem cítit, že chci zůstat doma. Takže jsem z jedné propustky zavolala, že je mi dobře a s dobrovolnou hospitalizací končím. Protože jsem v nemocnici nechala nějaké cennosti, tak jsem ještě zavolala tehdejšího vedoucího lékaře Ilju Žukova a ten mne ujistil, že mě nechají odejít. Přišla jsem a v tom se za mnou zavřely dveře. Dalších dva měsíce jsem byla v nedobrovolné hospitalizaci. Zdravotní sestry mi řekly, že nad nimi nemohu vyhrát a budou mě léčit, ať se mi to líbí, nebo ne. V tento moment zasáhla moje vlastní sestra, která je lékařka a přesvědčila naši tetu, aby zavolala přednostovi psychiatrické kliniky. Ve stejný den ráno mi lékař řekl, že můj stav je vážný a vyžaduje nedobrovolnou hospitalizaci a již po obědě mě pustili domů.

Tyto a podobné zážitky se mnou otřásly a od té doby mám k psychiatrii nedůvěru. Jednou jsem viděla, jak zřízenci odvážejí bezvládnou pacientku po elektrošocích a převrhli nosítka, takže jim spadla na zem. V té době tam ani neměli takzvaný dospávací pokoj. Jindy jsem se v silné depresi podrobovala psychologickému vyšetření, kde mi psycholog sdělil, že když mi vyšlo nadprůměrné IQ, tak nemohu mít depresi. Nebudu rozhodně nikomu radit, aby se obrátil na psychiatra, jistější je dojít si pro antidepresiva k praktickému lékaři. Kdo se jednou léčí na psychiatrii, je do smrti poznamenaný. Lidé, kteří dnes bojují proti stigmatizaci, ji svým jednáním také podporují.

Marta Jankovcová