V únoru 2013 jsem se ve stavu ,,akutní psychotické ataky,, ocitla na přijmu PN Brno. Někdy kolem půlnoci, mrzlo a sanitkou jsem byla převezena z fakultní nemocnice u sv. Anny právě sem. Nikdy jsem zde v tomto koncentráku psychiatrického kalibru předtím nebyla, ale slyšela jsem, že je to peklo. A přesně tak to je.

Předem mého příběhu musím uznat, že člověk v psychóze o sobě neví, stále tvrdí a mele ,,nesmysly,, které mu okolí vymlouvá. Když ho provokujete, tak se hádá a když na mne osobně někdo zvyšuje hlas, tak řvu. Táta mi často říká ,,a tak co s Tebou měli dělat? Si byla agresivní,, Fajn, jsem temperamentní dost, ale udělat ze člověka lidskou zombie co slintá a při chůzi nepohybuje rukama je hardcore…

Na příjmu se mě dosti vyhořelá doktorka zeptala na můj příběh. Začala jsem ji složitě vyprávět svůj psychotickej příběh, na dvou židličkách u dveří seděli dva nabušení sanitáři. ,,Kristýnko, já to všechno vím, jde jen o to, co pro Vás můžeme udělat my,, ,,Dělejte si se mnou co chcete,, načež pokývla a dva sanitáři se mne ujali, naložily do sanitky a popojeli tím děsuplným parkem o pár desítek metrů.

Oddělení 12. Vítej v pekle. Ti zprvu počátku milý sanitáři mě táhli po zemi, zazvonili a došla drobná černovlasá sestřička. Pak druhá, ohromný sanitář a táhli mě do pokoje. Beze slova mne připoutali, zkurtovali nohy za kotníky. V jejich tvářích bylo vidět taková ta bezprostřední agrese, to, že jim to vlastně dělá dobře. Pak přišly ruce. Tak jsem řvala. Po 5ti minutách kdy jsem slyšela jejich klebetání o strastech jejich práce. Ach, chudáčci maličcí, došel pan sanitář a s lehkou drzostí mi dal k posteli lísteček s mým příjmením. Ječela jsem svoje příjmení, netušila jsem, kde jsem, proč se tohle děje a co sakra budu dělat. Šli mi píchnout uklidňující injekci, neboť je asi nelogické že když se k člověku chováte takhle, tak prostě řve. Mé prosby že chci na záchod negovaly. Tak jsem se jednoduše pochcala.

Ráno sem se probudila odvázaná, došla si na nemocniční hajzl a stále jsem cítila tu odpornou energii. Po chodbách se kymácely zombie, lidé se zpráškovaným výrazem v očích a bez života. Konečná. Nenapadlo mě, že budu na tom za pár týdnů úplně stejně.

Páni sanitáři si nonšalantně celý den povídali na sesterně se setřičkama a kouřili jednu za druhou. Nezajímalo je, že se pacientky perou a když tak se dívali a smáli. Nezajímalo je, že vedu v tom pekle boj o svoji duševní existenci. Zajímalo je jen, jak se kdo z nich má. My ne. Jsme přece psychotický zvířátka a podle nepsaných standardů v PN Brno odd12 nemáte šanci se z té škatulky vymanit. Dali mě na hlídaný pokoj, pokoj s kamerou a jako každý den, běžně mě dvakrát za den přikurtovali. Jednou, to bylo v noci, opět jsem si procvičila hlasivky a ječela že ,,chci chcát,,. Po cca 3 cigaretách došel sanitář, rozsvítil a nandal mi plínu. A pak si připadejte jako člověk.

Na tomto neklidu se Vám nevěnuje jednoduše nikdo. Kromě paní primářky, která tou dobou byla velmi schopná. Terapie? Využití volného času? Psycholog? Nene, samá voda. Psycholožka tam byla pro 60 lidí, stihla mi jen IQ test. V psychóze a se zánětem močáku. Podprůměrné IQ a nevratný defekt intelektu. Dnes se tomu směju, tehdy ne.

Po dvou týdnech mi přišel dopis od soudu ,,Nebezpečná sobě a/nebo okolí,, Nedobrovolný vstup. Konec. Neochotná sestřička mi půjčila propisku a papír. Protože nesmíte mít u sebe ani žiletku, ani sprej, natož propisku. Onehdy za mnou přišel můj tehdejší přítel s Jesenkou. Se slovy ,,to Vám nemůžeme nechat, to byste se mohla podřezat,, mi ji zabavili a vymačkali do plastového kelímku. Kdybych šla do úplných krajností, tak bych se mohla podřezat i tím plastovým kelímkem.

Po dvou týdnech jsem byla přeložena na jiný pokoj. Druhý den dovezli starou paní. Byla zmatená, po elektrošocích. Nedělala nic. JEN chodila velmi často na záchod. Došli v noci TI LEPŠÍ a přikurtovali ji k posteli. To byl můj nejsilnější zážitek, neboť na těch dvou hajtrách bylo vidět, jak se vyžívají v té moci a současné bezmocnosti toho druhého. Jen sanitář Richard se zastavil ve dveřích, podíval se na starší zmatenou paní, pak na mě, sklopil oči a řekl ,,Omlouvám se,,

A tak krásně se jim za měsíc podařilo z mé maličkosti udělat zombie. Nemyslela jsem, skoro nemluvila, nedokázala jsem číst, psát, vnímat okolí a ze ztráty orgasmu na další následující rok už jsem si taky ,,musela zvyknout,,.

Po měsíci na neklidu v Černovicích jsem měla požadavek na přeložení do Havlíčkova Brodu. Léčila jsem se tam rok předtím na otevřeném odd.14 s hraniční poruchou osobnosti a tak trochu jsem doufala, že se mi podaří utéct během přepravy. Nepodařilo. Odd.7 v HB funguje úplně stejně, žádný pokrok, vylepšení, nic. Pamatuju si, že již od doby Černovic mi dělá velký problém se najíst před lidma. Najezte se, když na Vás čumí ten, kdo Vás včera kurtoval. Na odd 7 v HB se podávala ten večer krupicová kaše. Jako od maminky. Seděla naproti mně dosti podvyživená slečna s diagnozou anorexie- bulimie. Soukala do sebe večeři a za ní stála sestřička a sanitář. Řvali na ni, ať to laskavě sežere. Pozvracela se do talíře a s pláčem utekla do pokoje.

Vzhledem k mé medikaci jsem byla přes dva měsíce bez menstruace. Poslali mě tedy na gynekologii. Jako zombie jsem se ,,uvelebila,, na nepohodlné koze a jak se zdálo, že nevnímám, tak se tak i chovali. Že nejsem, že tam nejsem v tu chvíli, v ten okamžik. A tak jsem se dozvěděla svoji tehdejší, díkybohu již smazanou diagnózu. V té nejobnaženější chvíli pro každou ženu. ,,Sestři, co je týhle?,, tázala se ženská doktorka ,,Paranoidní schizofrenie,, ,,Pane bože, to je hrozný, tak mladá holka…,,

Po měsíci na tomto odd neklidu za mnou došla paní ze soudu. Nejpozitivnější zpráva. Co na tom, že české úřady fungují jak fungují a na osudnou větu ,,Není již důvod k držení pacientky v nedobrovolné hospitalizaci,, jsem čekala měsíc.

Takže můžeme na TV Nova sledovat sladkobolné příběhy chudinek, které jsou za mřížemi, protože se dopustily trestného činu a sledovat záběry na jejich utrápené výrazy a stagnaci v jejich životech, jak brečí. To asi tento národ chce. Sladkokyselou omáčku s emocemi. A nebo můžeme(te) bojovat za lidi jako jsme my. Blázni. Certikovaní blázni. Co nic neudělali, nikoho nezabili, ale přesto se společnost na ně dívá skrze prsty. Svízel je v tom, že Kájínkovi jeho příhody všichni hltaj, ale co se děje za zdmi neklidů nikdo nikdy nepochopí. Dokud to nezažije…

Kristýna

P.S: Zjištuju, že jsem to asi prožila málo a můj pobyt byl slabý čajíček. Znám lidi, co byli v kleci, v tzv. díře. Tak, demokracie?

P.P.S: Panu premiéru bych za jeho výroky o jeho synovi vlepila s chutí facku. A když sem ten certifikovanej blázen, tak by mi to i mohlo projít☺