Byla jsi starostlivou matkou dítěte, inteligentní a vzdělanou ženou, speciální pedagožkou, skautkou a naší kamarádkou. V novinách po tobě zbyde zpráva, že jsi zpozdila mezinárodní rychlík o sedmdesát minut.

Soudruzi z výzkumných ústavů by nejspíš byli nejraději, aby se o sebevraždách nepsalo vůbec. Přišli totiž na to, že když se o sebevraždách nepíše, tak jejich počet klesá. Příště přijdou s objevem, že velmi efektivní je sebevrahy ukládat za hřbitovní zdí. A při bohatém rautu se za to vzájemně poplácají po zádech.

Já o tobě ale psát a mluvit chci. Už proto, že jsi se mě zastávala, že jsme si rozuměli v důležitých věcech. Nebudu tvou osobnost dělit na dobrou a špatnou. Jsi člověk, ne regál v supermarketu.

Tvůj příběh nebyl na webu Neklid, protože jsi chtěla jednat nezávisle a připravovala žalobu ohledně předchozí hospitalizace. Tehdy ses dostala na psychiatrické oddělení budějovické nemocnice a prožila tu v těhotenství věci, kvůli kterým jsi již nechtěla žít. Následoval první pokus, kdy sis lehla na koleje a zázrakem s těžkými zraněními přežila. Další tři roky jsi se starala o dceru, která s tebou prošla bojem o život.

Poznali jsme se prostřednictvím tohoto webu. Byla jsi součástí komunity lidí, kteří mají oprávněný strach z psychiatrie. Byla jsi jedním z těch, kteří se raději zabijí, než aby museli znovu prožít ponižující zavření do blázince.

Je mi to moc líto.

Michal Štingl

_______________________________________________________________________________

Dne 23.03.2019 v 19:58 Tereza napsal(a):

Vážení,

obracím se na Vás s prosbou o pomoc ve svém případě, ve které jsem se souhrou mnoha životních okolností osobně ocitla. Ač dcerou právníka a lékařky, byla jsem vychovávána neskutečně tvrdě a tyransky. V dospělosti mě tato skutečnost doběhla v době, kdy jsem čekala vlastní dítě. V polovině těhotenství mě přepadly obrovské úzkosti, neodbytné vzpomínky na nekonečné roky pečlivě skrývaného týrání psychického i fyzického, absolutní nespavost. S velkým strachem o miminko a majíc na paměti všudypřítomné popularizační rady současnosti, že dnes už není hanba obrátit se na psychiatra a máte-li problém, jistojistě to udělejte, dobrovolně a zodpovědně jsem spěchala na pohotovost do nemocnice v krajském městě a po popisu obtíží se s důvěrou nechala přesvědčit o tom, ať jen zůstanu.

V tu chvíli spadla klec. Není zde prostor na popis neskutečně represivního systému hospitalizace pacientů psychiatrie. Okamžitě padnete do kategorie potencionální vrah či sebevrah a nastává vaše postupná degradace, dehumanizace, ponižování nejhrubšího zrna. Byla jsem těhotná, po několikaměsíční hyperemesis gravidarum, kdy jsem zhubla 10 kg, jsem se vystrašená ocitla v naprosto odporném nemocničním prostředí, v pokoji a na oddělení vmíchána do panoptika všech druhů psychiatrických chorob včetně těch nejstrašidelnějších, kde jsem nikoho hlouběji nezajímala, stala jsem se případem, chorobopisem, bez ohledu přinejmenším na mé těhotenství. Protože jsem se naivně svěřila, že se cítím tak špatně, že nemám sílu k životu, byla jsem tlačena a manipulována k tomu, abych neodcházela, ač jsem včas projevila zájem z toho krutě beznadějného institucionálního prostředí odejít. Ve stavu obrovské úzkosti jste ale velmi křehcí a nejste v situaci, kdy se za sebe jste schopni postavit. Dnes už je mi jasné, že lékaři jsou k takovým manipulacím tlačeni strachem ze zodpovědnosti – kdybych odešla a něco se stalo, nesli by odpovědnost.

Byla jsem těhotná nesmyslně medikována, ačkoliv jsem potřebovala především akutní psychoterapii, strachy o se mnou v mém těle masivně medikované vytoužené děťátko jsem se propadala stále hlouběji do naprosto nepředstavitelných úzkostí, z primární rodiny jsem dostávala jen zhnusení a odpor (hraju si na blázna, ničím pověst vysoce intelektuálně postavené rodiny), ani mému manželovi, vystavenému obrovskému stresu z této situace, nikdo pomoc nenabídl, musel jen zmatený sledovat tu obrovskou degradaci a ponížení milované manželky a nést sám hrozný strach o naše dítě ve mně. Dva týdny před porodem jsem to už absolutně nezvládala, cítila jsem se vlivem soustavného ponižování zdravotnickými pracovníky, rodinou, systémem a prostředím jako zvíře a ne jako člověk a nastávající maminka. Ač jsem vždy měla hlubokou úctu k životu i k dětem (ta ironie – jsem profesí pedagog a speciální pedagog), tyto okolnosti mě dostaly do pekel. Sáhla jsem si na život (ne vlivem nemoci, nýbrž vlivem té otřesné psychiatrické šikany!!). V bezvědomí ze mně císařským řezem dostali dítě, naštěstí ještě živé a zdravé.

Klec spadla podruhé. Vysokoškolsky vzdělaná plně socializovaná žena byla převezena do strašlivé 100 km vzdálené léčebny (ve skutečnosti se tyto léčebny ničím neliší od kriminálů), zbavena osobní svobody, byla uvědoměna sociálka, dle manželových slov se prý mluvilo o možnosti zbavení mé svéprávnosti. Své novorozené dítě jsem během mnoha měsíců tohoto věznění viděla jen párkrát. V léčebně, což je obrovský zastaralý nedůstojný areál plný „bláznů“, kde léčba spočívá v podstatě jen ve vašem zadržení, jsem zažila a viděla věci, které mě dřív nikdy nenapadly, že jsou v 21. století uprostřed Evropy možné. Kdyby mě tehdy opustil manžel a obětavě za mnou každý víkend nedojížděl 100 km sem a 100 zpět (pracoval a doma bylo malinké miminko, s kterým mu pomáhala jeho matka!), nikdy nikdo by dnes už o mně neslyšel. Byla bych zpsychiatrizována někde v ústavu nebo na ulici. Jen díky jeho síle a podpoře (sám prožíval muka!) jsem po několika měsících byla nakonec propuštěna a mohla pak vlastními silami postupně znovu poskládat střípky svého zničeného života.

Až nyní po dvou letech, kdy jsem si dala do pořádku svůj osobní život, jsem si objela zařízení, kterými jsem prošla, a nafotila dokumentaci. Čtu tam neskutečné, urážející a zcela degradující zápisy o vlastní osobě, lži, zkratkovité úsudky a vylhané diagnózy, které kromě toho, že se neustále měnily, jsou nesmyslné a nikdy jsem jejich podstatu ani kritéria nenaplnila. Jen tuším, že pro potřeby zdravotních pojišťoven se s diagnózami zachází velmi vágně. Psychiatrickou diagnózu bohužel nelze snadno ověřit přesnými laboratorními testy a zdravotníci mají prostor pro vlastní tvořivost nebývalých rozměrů. Mě ale nikdo v podstatě netestoval ani psychologickými metodami, nechápu, odkud se některá tvrzení vzala – celý můj případ působí i z dokumentace jako věštění z křišťálové koule.

Dnes mi tyto nezodpovědně vylhané diagnózy dál budou šikanovat můj život, až se po brzy končící rodičovské dovolené budu chtít vrátit ke své milované profesi jakožto pedagog, moje praktická lékařka s nimi může volně nakládat a informovat vstupního lékaře. Projdu vstupní prohlídkou (jsem přece nevyzpytatelný vrah dětí a sebevrah)? Stigmatizovala mě již jednou nedávno, když jednu z nich vypsala na žádanku k operaci (asi plní svou povinnost, co kdybych tam dostala nějaký hypotetický psychiatrický ámok?). Co kdybych chtěla adoptovat nebo do pěstounské péče přijmout dítě, nemám nárok? Kdybych se (teoreticky) musela rozvádět, svěřil by mi soud dítě? Tato úděsná část mého života mě bude pronásledovat až do smrti, nepostavím-li se za sebe a potažmo i za další lidi zničené tímto krutým systémem, zavřené neprávem v odporných koncentračních táborech, které si drze říkají léčebny, zpsychiatrizované a doživotně společensky stigmatizované. Trestem za nejkrutější týrání v dětství a mládí, které v inteligentní rodině bylo sofistikovaně skrýváno a maskováno, mi je zkušenost blízké smrti mě i mého dítěte, jsou jím doživotní zdravotní následky moje a nikdo neví, zda jednoho dne nedoběhnou i naši dcerku, která byla v těhotenství vystavena mojí masivní nesmyslné medikaci a přišla na svět děsivým způsobem, strašlivý kriminál, který si říká honosně léčebna, a nakonec nikdy nekončící urážka mé cti, mého duševního zdraví a kompetencí, stigmatizace a psychiatrizace? Ač jsem psychicky naprosto v pořádku, naopak jsem projevila obrovskou vnitřní sílu, abych toto všechno překonala a mohla jít dál, budu na každém kroku narážet na další teror a okovy v podobě lživé špíny, která se se mnou vleče, místo zdravé silné inteligentní vzdělané ženy a profesionálního kvalitního pedagoga budu nést do smrti pečeť šílence, vraha, sebevraha (přitom dohnanéno k akci jen a jen úděsným terorem nehumánní bezcitné drze represivní psychiatrické „pomoci“!!). Nemluvím o tom, s čím se bude muset vyrovnávat moje malá dcerka, až trochu vyroste.

Můžete si teď myslet, co jen chcete. Tuhle zprávu píše člověk, který byl psychiatrickým pacientem (který si bohužel sám naivně důvěřivě do tenat psychiatrie naběhl), můžete ji tedy shodit ze stolu jako nevěrohodnou. Ale právě přesně to je pravý důvod, proč se v naší zemi, kterou jsem do této zkušenosti považovala za bezpečnou a poměrně civilizovanou, toto děje. Nikdo „bláznům“ nenaslouchá, nejsou to totiž důvěryhodní partneři. Jsou to šašci, magoři, kteří neví, co melou. A tady přesně začíná zlo. Nejde totiž zdaleka jen o mě. Já jsem zdravá inteligentní vzdělaná a sociálně zařazená žena a i po děsivém životním traumatu, kterým jsem prošla (a nebo právě pro jeho absurditu), mám jako jedna z mála sílu a vůli bojovat. To, co jsem v nemocnicích viděla, jak se tam zachází s těmi, kteří těmi „blázny“ v pravém slova smyslu opravdu jsou, kteří se za sebe nikdy nepostaví z podstaty své nemoci, je otřesné a nikdy mě to už nenechá klidně spát, zajímá mě to i z profesního hlediska, jako speciální pedagog nemohu (a nebudu) o něčem tak neskutečně úděsném jako očitý svědek mlčet. Při svém pátrání po internetu a dalších zdrojích jsem nalezla střípky dalších svědectví, důkazy existují, akorát jim nikdo nevěnuje pozornost. Snad každá ohrožená skupina má nějakou instituci hájící její práva (i když například i senioři, děti v ústavní výchově atd. by si zasloužili mnohem rozsáhlejší ochranu), oblast psychiatrie je místo, které nikdo nechrání, odkud se pomoci nedovoláte. Já sama po své zkušenosti bych ani nikomu soudnému nedoporučovala se na psychiatrickou pomoc obracet. Což je absurdita. Psychiatrie jako oblast medicíny tu je proto, aby pomáhala. V mém a mnoha dalších případech však fatálně selhala. U mně doslova, to že žiji a se mnou moje dítě, je jen nepravděpodobná shoda okolností a v podstatě zázrak.

Hledám teď místo, instituci, která by se tímto otřesným porušováním lidských práv zabývala. O porušování práv ve světě se mluví daleko více, jsou zde organizace bojující za ně (a je to dobře!). Ale zde pod svícnem je obrovská tma. Kam se mohu obrátit, aby můj případ byl detailně prošetřen? Jsem maminka na rodičovské dovolené, nemohu si dovolit desítky nebo stovky tisíc za kvalitního právníka a soudní znalce. Dokonce ani prací ve školství jsem si tolik neušetřila – tam se pracuje víc pro dobrý pocit, než pro peníze. Jsem si jista, že můj případ má potenciál být obrovským precedentem. Jsem si bezpečně jista, že právo je na mé straně. Neexistuje však instance, na kterou se obrátit. Kdo se postaví za mě, moje tvrzení prošetří a jeho pravdivost ověří? Kdo se postaví za ty stovky nebo tisíce lidí v léčebnách, za ty nejslabší, nejubožejší, křehké jako děti? Ne někdy, až se rozjede kolos reforem v psychiatrii. Ale právě teď, v tuto chvíli, kdy je v republice týráno a neskutečně šikanováno obrovské množství lidí?

S díky a s pozdravem

Tereza …

Od: Tereza …

Datum: pondělí 29. dubna 2019
Předmět: Lidská práva v psychiatrii
Komu: info@fokus-cr.cz

Vážená paní Hanibalová,

děkuji Vám za reakci a jsem ráda, že se e-mail našel. Děkuji také panu Štinglovi, kterého jsem kontaktovala po zjištění, že shodou okolností ve stejné době a ZCELA NEZÁVISLE na sobě oba podnikáme kroky k odhalení naprosto děsivé praxe v oblasti psychiatrie. Pan Štingl je nepochybně statečný člověk a je jen těžko uvěřitelné, že zrovna v organizaci, která si za svůj úkol vytyčila pomáhat tak křehkým a zranitelným lidem, jako jsou ti s problémy z oblasti psychického zdraví, čelí evidentně nařčením z potížismu a radikalismu, když bez příkras zveřejňuje holou pravdu o týrání lidí v nemocnicích jak z dob hluboké totality. Je smutné, že je zastrašován a odkazován dělat to pouze jako soukromá osoba, bez oficiální podpory, a neakceptovatelné, že jsou zpochybňována slova tolika na sobě nezávislých lidí se stejně otřesnou a doživotně traumatizující zkušeností. Dovoluji si poznamenat, že v této situaci naprosto není čas na diplomatické tanečky a jedinou adekvátní a morálně ospravedlnitelnou reakcí je okamžitý zcela nekompromisní odpor a pomoc při zveřejňování této nehumánni zvůle. Fokus má možnost volit pouze ze dvou možností – postavit se za pravdu, nebo po veřejném odhalení těchto zvěrstev, které je jen otázkou času, čelit ostudě a zavržení, že včas nekonal svou přirozenou povinnost.

Také na příkladu právního dokumentu, který pan Štingl obdržel od Psychiatrické nemocnice Bohnice, je vidět přímo ukázkově, kam až tato zvrácená praxe může zajít. Představte si kteroukoliv jinou oblast trestního práva, kde by se ztraumatizovaná oběť (zde několik nejodvážnějších obětí) po dlouhém mlčení konečně nesměle odvážila poukázat na své utrpení (domácí násilí, znásilňování, …) a místo vyšetřování by tato neobvykle statečná, nicméně stále křehká oběť byla ostrakizována, společensky znevěrohodňována, zastrašována. A za jediného důvěryhodného svědka by byl povolán OBVINĚNÝ. Což je v tomto případě nemocnice, lékaři a jejich zápisy o hospitalizovaných – bez ohledu na to, zda ty zápisy jsou relevantní, založené na hodnověrných důkazech (a to obvykle rozhodně nejsou). Lékaři na lidi v nemocnicích nemají čas, v zásadě o složitosti jejich problémů nic neví, odkázáni jsou často pouze na interpretace pacientových blízkých, kteří ale paradoxně mohou být spouštěčem či přímo důvodem problémů. Po svém pátrání si stojím také za tvrzením, že diagnózy se přidělují v rychlosti a nezodpovědně pro potřeby zdravotních pojišťoven, aby bylo co vykázat, aniž by byly skutečně a exaktně potvrzené. Přidělení zpochybnitelné diagnózy je ale nepřiměřený a trestuhodný zásah do osobních svobod, neboť se na to nabaluje obrovské množství důsledků majících zásadní vliv na pacientův budoucí život. Toto je morálně i právně nemyslitelné, připomíná to praktiky dob minulých, přesto je to realita evropské země 21. století.

Hned další otázkou v řadě je, kdo ten pacient vlastně je. Osobně se za něj po všem, co jsem prožila, s konečnou platností nepovažuji a je to pro mě zcela osvobozující uvědomění. Vlivem opravdu těžkých životních okolností jsem se dostala do nepředstavitelných těžkostí, které mě v určité době přemohly a semlely. Je reakce na těžký dlouhodobý stres skutečně nemocí nebo poruchou? Jakožto oběť tohoto konstruktu v roli pokusného králíka (a se mnou i moje dítě!) si osobuji právo tvrdit, že v žádném případě ne, nýbrž že je to zcela přirozené, normální a lidské. A rozhodně to o nikom nemají právo tvrdit lidé, jejichž kontakt s člověkem je omezen na občasnou kraťoučkou formální schůzku nebo vizitu. Tady někde začíná ta neskonalá drzost, zvůle a násilí. Každopádně nyní – žijíc běžný občanský život a jsouc zcela bez medikace – se považuji za naprosto standardního člověka, bohužel s hlubokým životním traumatem, z kterého obviňuji psychiatrii, na jejíž pomoc jsem se naivně a upřímně obrátila, a obžalovávám společnost, že v době demokracie tento zaostalý represivní systém kriminalizující ty nejkřehčí a nejubožejši z ubohých, trpí a podporuje. Asi je to způsobeno její nevědomostí a pohodlností, ale také uzavřeností a nekontrolovatelností tohoto systému, kde zvůle má jen málo šancí dostat se ven. A v neposlední řadě i nekritickou důvěrou v systém a erudovanost odborníků. Jsou tito „odborníci na lidskou duši“ skutečně odborníky, když lidské duši ve skutečnosti nerozumí (resp. nemohou, nechtějí či nemají čas rozumět)? Vzdělání v nějaké oblasti není naprosto žádnou zárukou morálních kvalit. Profesí psychiatři byli i Radovan Karadžič či norský pedofil z Barnevernetu.

Příkladem mi může být i vlastní profesní praxe. Školství a jeho systém je oblastí, které rozhodně má být co vytýkáno. Jakožto profesnímu pracovníkovi je mi také někdy zatěžko si to připustit, zvlášť když vím, ze osobně dělám vše nejlépe, jak mohu. Jako pedagog se také cítím být do značné míry obětí systému. To mě ale nezbavuje osobní morální odpovědnosti, nemohu děti ve škole trápit či týrat proto, že k práci mám často prachbídné podmínky. Tohle je totiž dost předvídatelný důvod, na který se lékaři v případě kritiky budou nepochybně odkazovat.

Za důležitý hnací motor pro změnu situace považuji citát Edmunda Burkeho: Zlu k vítězství stačí, když dobří lidé nedělají nic. A proto se obracím na vás a věřím, že jako asi nejznámější oborová organizace budete stát za těmi, jejichž podporu a ochranu jste si stanovili ve své podstatě. Kdo jiný to totiž udělá, když ne vy?

Pro pochopení situace odkazuji také na skvělou knihu Markéty Šichtařové Ukradený syn, která je takřka dokonalým dokumentem ze současné doby o zvůli psychiatrické „péče“ v civilizovaném světě.

S pozdravem

Tereza …