Co se nám vybaví, když se řekne „psychiatrie“? Lidem bez osobní zkušenosti často bohužel cvokhaus pro nebezpečné magory, kteří by mohli ublížit jejich dětem, proto je třeba je strážit a tlumit za mřížemi. Také média k tomu přispívají. Pokud se z nich něco dozvídáme, tak právě o útěcích těch nebezpečných, ale to, že většinou se tam dostávají ti nejcitlivější, co by křidélko mouše neutrhli, už ze zpráv jaksi neprosakuje. Obecně víme, že když „psyché“, tak se bude jednat o duši, už se ale méně pozastavujeme nad tím, co ta duše vlastně potřebuje a jak taková léčba v našich poměrech vypadá… Kdybych nevěděla vůbec nic, už jen z toho, co slyším, by se mi stavěly vlasy hrůzou, protože bych nejspíš viděla psy, jak zaživa trhají játra, a pokud by mě opravdu zajímala duše, ani by mě nenapadlo být tou „psychi-jatričkou“, ale raději bych studovala aspoň těch klasických pět let psychologii, medicínu snad spíš vážně pro ta játra a další orgány, ne? Dobře, je to věc filozofie, že tu duši, snad nervovou soustavu či chemii v mozku dle „medicínského materialismu“ považujeme za něco jako další orgán a stejně tak jej budeme léčit. Možná všichni nesouhlasíme, ale ve finále se necháme převálcovat, ať už jsme pacienti, ale v horším případě i ti „pomáhající“. Tolik na úvod a „hurá“ na konkrétní příklady z praxe…

Napadalo mě líčit barvitě, čím živěji, tím víc může na čtenáře důvěryhodnost zapůsobit, zároveň potřebuji také chránit sama sebe před otevřením všeho toho, co jsem se dávno snažila pohřbít a více již neotevírat. Stanou-li se člověku vážné věci, někdy není dobré do nich šťourat, nebo určitě ne v nevhodnou dobu, dokud rány nejsou aspoň nějak relativně zahojeny, u někoho bohužel nikdy. Je-li síla už částečně nabrána, může to mít naopak katarzní účinek, ale velmi těžko hledat tu správnou chvíli. Můžeme si myslet, že je to dávno za námi, ale jen jsme to zatloukli… Proč neustále mluvím okolo a ne konečně o tom, co se vlastně dělo? Možná ze strachu, zkušenosti a nejen své, možná pro vyznění toho, jak moc nevhodné zacházení raní, mnohdy celoživotně.

Poprvé jsem byla hospitalizována nedobrovolně v sedmnácti letech, vedlo k tomu spousta „dosti dobrých důvodů“ za celé dětství. Už samotný „odchyt“ byl dost traumatizující. S manickou energií jsem za celou noc uběhla mnoho kilometrů za prvních mrazíků na lehko oblečená, nad ránem jsem ťukala na mlýn, v kterém se svítilo, nebyla jsem agresivní, jen jsem psychoticky blábolila o blížící se apokalypse, načež zavolali policii v domnění, že jsem minimálně zhulená, tak ať si mě srovnají. A taky že ano, bez jakéhokoliv vysvětlení mi rovnou nasadili pouta, převezli na stanici a tam mne v poutech přihákli na řetězy ke zdi. Do té doby jsem v šoku ani nemukla, ale z toho „přikování“ mě chytnul amok a snažila jsem se vší silou řetězy vytrhnout v touze se osvobodit, což pochopitelně nešlo. Byla stále noc, prosila jsem, křičela, plakala a víc a víc se mi rozjížděla psychóza, tou spoutaností podporovaná. Ve stejnou dobu známí přivezli maminku a dorazila i sanitka. Sloužící lékařka, matka mé tehdejší spolužačky, před mojí maminkou na mě řvala, že je na mně vidět, že mě doma málo řezali… Maminka se v šoku zmohla jen na to, ať se podívají, jak slušně jsem oblečená, na rozdíl od spolužáků opravdových feťáků se svým stylem. Hned ráno věděla celá škola, jak jsem blouznila a jaké konkrétní věty mimo realitu u toho padaly… Jsem velmi citlivá na jakékoliv chemické látky, tudíž po injekci jsem se okamžitě složila, převezli mne bezvládnou, o ničem téměř netušíc na nejbližší psychiatrické oddělení. Na druhý den primářka opět s mou maminkou jednala přinejmenším neslušně, neohleduplně s radikálním rozhodnutím, že můj stav je natolik vážný, že mě převáží do velké léčebny. Cesta sanitkou trvala kolem tří hodin, kdy jsem byla celou dobu přikurtovaná, chtěla jsem si aspoň na chviličku sednout, nechovala jsem se hrubě, spíš vyjadřovala hluboké zoufalství. Při vstupu jsem nepodepsala dobrovolnost, čímž jsem si zpečetila okamžitou ordinaci elektrokonvulzí. A taky samotku v klecovém lůžku, krátce před tím, než je díky autorce Harryho Potra zakázali, i když pochybuji, protože za pár let jsem je ještě znovu viděla používat na jiných. Všechny věci mi byly odebrány, vlastně jsem ani kromě oblečení s sebou nic neměla, ale to nahradili nemocničním „andělem“, přestože jsem měla menstruaci. Kvůli tomu kurtování a krvi všude jsem blouznila o Kristu, ale v tichosti. I přes rozjetou mánii jsem si dokázala uvědomit, že čím víc vydržím držet hubu a pokud možno se ani nepohnout, tím dřív mě snad aspoň z té klece pustí. Asi po týdnu, šla kolem pootevřených dveří mé samotky mladá pacientka a začala na drzovku vykřikovat: „Proč ji tady jako takhle držíte? Vždyť nic nedělá!“ A díky tomu mě dali rovnou na V.I.P. propouštěcí pokoj právě k této spolupacientce, velice absurdní, ale dali na její slova a moc mi to pomohlo. Spolupacientka ještě se svou další kamarádkou na pokoji jinak bohužel nebyly vyloženě svaté ženy, propašovávaly si z vycházek alkohol, a abych je neprozradila, což jsem ani v úmyslu neměla, se mě i přes koňské dávky medikace snažily opíjet. Vzhledem k šokům a další „léčbě“ ze mne záhy byla troska sotva života schopná, neustále jsem zvracela, vlastními zvratky se dusila, proudem slinila, nepřijímala potravu, ale že jsem holt nebyla přijatá jako anorektička, nikdo z personálu si toho nevšiml, takže jsem se z hospitalizace vrátila asi o patnáct kilo lehčí, což už bylo pod hranicí zmíněné anorexie. Jak moc mi bylo celkově zle, se popsat ani nedá. Co ale nedokážu pochopit, že jsme na nejtěžším přijímacím oddělení byli dohromady ženy i muži. Zrovna ten, který tam byl za mnohonásobné pobodání manželky, mne chtěl za bílého dne znásilnit, ani k tomu nepotřeboval kousek soukromí, sápal se na mne normálně na posteli před několika ostatními pacientkami, měl velkou sílu a já naopak totálně zesláblá…, opět mne zachránila stejná pacientka, personál to nezajímalo. Nezajímalo je vlastně vůbec nic kromě toho, jestli poslušně polykáme léky. Byla jsem tolik zmatená, co se to děje, proč tam vlastně jsem, co se stalo, co je to se mnou a proč je to tam takové….! Mluvila jsem o zneužívání, ale protože gynekologické vyšetření nepotvrdilo přímo znásilnění s deflorací, bylo mi to připsáno ještě na konto bludů, přestože jsem byla zdecimovaná nejednou zkušeností. Jak smutné je, že ze sympatických, většinou hodných a nakloněných psychologů systém psychiatrie dělá detektivy, kteří mají za úkol vypátrat vše potřebné pro diagnostiku navázáním jakoby důvěry, kterou záhy zradí, přestože slíbí, že tohle si opravdu nechají jen pro sebe. Kéž by aspoň neslibovali a raději vysvětlovali, že je důležité to vědět, nebo cokoli, jen ne zradu v tolik neutěšeném prostředí plném utrpení, kam jen se člověk podíval. Elektrošoky mi doslova vymastily mozek. Měla jsem amnézii, na něco jsem se postupně rozpomínala, na něco už nikdy. Narušila se mi i schopnost psaní a éra mobilů a počítačů ještě nenastala, k tomu mě psaní vždy hodně bavilo a chtěla jsem se mu věnovat i profesionálně, chodívala jsem na češtinářské a další jazykové soutěže, zajímala se o dramaturgii…, takže taková představa, že by už nešlo psát vůbec nikdy, byla teprve tím největším šokem. Zrovna ve chvíli, kdy jsem pomaličku přicházela k sobě, všímala si, co se děje i s ostatními a že jsou to jevy velice zajímavé, proto jsem právě i o tom chtěla psát. A jakási zajímavost, zvuky se v mozku musí ukládat někde jinde, tedy v jiné části, než se mi šoky narušila, protože Morseovka se mi zcela jasně vybavovala, což byla pro mne velká výhra, záchrana, požehnání, prostě dar, o kterém jsem dřív netušila, jak cenný může být. Morseovku jsem ovládala simultánně, takže pro mne nebyl problém si tečkami a čárkami, které jsem na rozdíl od kliček písmenek zvládala, mohla napsat cokoliv. Abych si aspoň trochu zpříjemnila to nesnesitelné prostředí, nezájem, nebo vynucování výpovědí o svém stavu na vizitě před padesáti lidmi, začala jsem si psát divadelní hru. Jmenovala se Na pakárně. Bohužel mě někdo z pacientů nechtíc napráskal a ta kombinace, divadelní hra psaná Morseovkou, byla pro lékaře natolik bizardní, že mi přinesla další tři elektrošoky navíc po již ukončené léčbě a ani maminčino orodování, proč bych nemohla psát, když jsem právě vyhrála olympiádu z češtiny jako prvačka mezi maturanty… Nikdo nepředpokládal, že magor může psát divadelní hry a k tomu ovládat Morseovku, ale jestli někdy dostanu chuť, dopíšu to. Klidně celý tenhle text můžu taky přepsat, nebo mi jiný vysílejte a já vám ho rovnou bez zápisu odříkám. .-/—-//.—/—///-../../-.-/-.–//…/-.-/.-/..-/-/../-.-/..-/// Naštěstí jsem v sobě našla tolik vůle a pokory, že jsem bez jakékoli pomoci později doma vzala písanku z první třídy a od píky si obtahovala písmenka, dokud jsem se je vázat znovu nenaučila…

A potom už konečně na lehčím oddělení, kde jsme mohli po večerech zpívat s kytarou…, tam nám některým poprvé došlo, že „Máš, má ovečko, dávno spát“, je vlastně o blázinci. Když jsem se pak z ještě lepšího už otevřeného oddělení chtěla do spodního patra na kytarové večery, co nás psychicky držely, vracet, už jsem sestřičky obtěžovala… Odtamtud nás dokonce brali na výlety. Jednou takhle na pár vybraných míst v Praze (nejednalo se o pražskou nemocnici), z nichž jedním z nich bylo muzeum voskových figurín. Odmítla jsem tam jít, protože jsem byla přísně vychovávána v tom, že cokoliv „světského“ je špatné a další strach jsem si prostě nechtěla dovolit. Zeptala jsem se, jestli bych se zatím nemohla podívat do blízkého kostela, v situaci, kdy jsem náhle ztratila všechny jistoty a netušila, co bude s mým celým životem dál, jsem zatoužila se v klidu pomodlit. Nebylo námitek, tak jsem šla. Ale večer po návratu z výletu jsem měla zdvojnásobenou dávku léků. Nemohla jsem tomu uvěřit, ještě jsem se šla ujistit, zda se nejedná o nějaký omyl, vždyť dvojnásobek bez postupného zvyšování, ke kterému ani nebyl důvod, je přeci strašně moc! Sestřička mne ujistila, že se o omyl nejedná, ale nařízení lékaře, a že si to s ním můžu vyřídit ráno. Jak kruté bylo každé nucené probouzení pod vlivem silně otupující medikace v křehkém těle… Při vizitě jsem se před všemi dozvěděla, že zdvojnásobená dávka je trestem za odmítnutí prohlídky muzea voskových figurín…. Už jsem měla jet na první propustku a brzy být propuštěna úplně, ale tímhle se všechno, bohužel, prodloužilo, do toho angína, více méně z rozrušení, že to snad ani nemůže být pravda a zrovna, když už jsem po dlouhé době měla naději setkat se doma s nejbližšími. První hospitalizaci byla zakončena ještě poslední pikantní epizodkou, kdy se nemohli shodnout na diagnóze, pro první ataku, nepříliš vyhraněnou a tak nějak od všeho něco zahrnující, mi nalepili akutní polymorfní psychotickou ataku, což je o krapítek lepší, než schizofrenie. Paní primářka se však neváhala rozloučit slovy přímo do očí, opět jako za trest a s úmyslem, aby se mi to pořádně vrylo: „Ale stejně máte schizofrenii.“ (Která se potom ani po dvaceti letech nepotvrdila)… Za co jí takové zlo stálo? I kdybych měla, proč si na mně hojí svůj neúspěch, neprosazení svého názoru při diagnostice? Líčit programy, které nás měly navrátit do života, ale byly spíš tak dobré na prohloubení deprese z toho, za co nás mají, snad raději ani nebudu, jako například otázky typu jablka a hrušky jsou co? Nevím, pane doktore, je to hodně dávno, co jsem chodila do mateřské školy… Když jsem si vytáhla učebnici angličtiny, nebo na programu prevence relapsu dokázala vysvětlit nějaké související pojmy, bylo mi vynadáno, že tomu nemám, co rozumět. Ale což, hlavně, že už jsem šla domů….

Po této atace jsem měla přerušené studium na střední škole, oficiálně potvrzené, ale když jsem koncem školního roku přišla, že se chci vrátit dřív, nebylo mi to umožněno, ani dřív, ani později, měla jsem se údajně vrátit na gymnázium, odkud jsem přišla kvůli depresím psychózu předcházejícím. Vrátit proto, že tady prý svou inteligencí příliš vybočuji, ale za vším stály pomluvy lékařky, která onu noc sloužila pohotovost… Na přijímačky jinam již bylo pozdě, a tak nezbývalo, než s tou „vybočující inteligencí“ jít na učiliště. Jak mi tam bylo, by bylo mimo téma, ale měla jsem alespoň to štěstí, že mě nejdřív přijali rovnou do druháku a během něho jsem se zároveň už připravovala na výuční zkoušky, které by mi dovolili si ten rok udělat, ale když mi konečně bylo 18, vykašlala jsem se na vůli matky a „utekla“ na střední školu a udělala tam rozdílové zkoušky a šla rovnou do třeťáku. Po maturitě se mi ulevilo a věřila jsem, že můžu za tím vším udělat tlustou čáru a už se to v životě nikdo nedozví. Jenže osud byl nadále neúprosný a přinesl po několika letech další ataku.

V té době jsem studovala VŠ při poměrně náročném zaměstnání od nevidím do nevidím, snažila se rozjíždět vlastní podnikání a připravovala se na talentovky na DAMU a další a další víc psychózní než zmíněné, čili jsem se opět slušně psychoticky rozjela. Mít dřív více odpočinku, věřím, že to tak nemuselo dopadnout, ale co my víme, co má, či nemá být… To už jsem byla vdaná za klinického psychologa a sama jsem se o obor zajímala. Velkým paradoxem bylo, že to byl právě můj manžel, kdo se opakovaně snažil lékařům vysvětlovat, co se v mánii může stát, že tomu stavu člověk nevládne a po „vystřízlivění“ je z důsledků sám nešťastný, tak pokud by to bylo jen trochu možné, aby na mě dali pozor, ke strachu důvod byl… Chovala jsem se provokativně, vyzývavě, což mi vůbec nebylo vlastní, vše skutečně pod vlivem „rozbouřené chemie“ v mozku. (Osobně věřím i na jiné příčiny, ale účelem tohoto textu není je rozebírat.) Jakoby manžel tušil, a přesto k tragédii došlo… Byla jsem příšerně energeticky přepnutá, nevydržela jsem ani minutu bez pohybu a v té odbržděnosti jsem jednou prohlásila, že zde snad pomůže leda tvrdej sex, ale nic konkrétního jsem tím nemyslela, vždy jsem bývala naopak velmi zakřiknutá, ostýchavá, tzv. dlouho „dívka nepolíbená“, když vyjmu to zneužívání. Každý jistě tuší, kam směřuji. Kolik jsem hned měla zachránců! Ještě téhož večera se stalo vážně to nejhorší úplně natvrdo, noc jsem proplakala, protože to opravdu nebylo to, co bych ve skutečnosti chtěla, byla jsem v čerstvém manželství šťastná… Brzy se to po oddělení rozkřiklo, jeden kamarád mě šel bránit, srazil aktéra noční „akce“ k zemi a sám, chudák, okamžitě dostal silnou injekci. Bylo neskutečně strašné být všeho přítomna. Šla jsem personálu říct, co se stalo. Půlka z nich mě měla za lhářku nebo to přičítala bludům, druhá půlka za kurvu. Toho využil jeden sexu vždy lačný zřízenec, sanitář, získal pocit, že jsem snadná oběť a jak k tomu přistupuje ostatní personál, už taky věděl. Opakovaně mne osahával, když mne doprovázel třeba telefonovat z budky, zastavil výtah v mezipatře tak, aby dveře nešly otevřít a sahal mi drsně úplně všude. Byla jsem natolik předávkovaná medikací a po celou dobu hospitalizace mi bylo natolik zle, že jsem nedokázala vůbec nic. Po propuštění jsem se v ambulanci dozvěděla, že už to bylo na hranici otravy krve. Tím to ale neskončilo. „Milý“ Tonda Šustr z Pardubic, což není přezdívka, jak by se mohlo zdát, si chtěl ještě udělat pěkný Štědrý večer. Většinu pacientů na svátky propustili, ale já jsem, bohužel, byla v té hrstce ještě stále kriticky akutních, které si tam potřebovali nechat, ale bylo nás tam opravdu velmi, velmi málo, byla jsem sama na šestilůžkovém pokoji. Pan Šustr nepřišel sice ošustit úplně, ale jeho orální sex byl mnohem nechutnější než, s prominutím, ta tvrdá šukačka s rozjetým pacientem. Byly to nejstrašnější Vánoce v mém životě a myslela jsem si, že už je nikdy nebudu schopná slavit, ale o mnoho let později jsem se rozhodla dělat milé svátky dítěti. Trvalo půl roku, než jsem to komukoliv řekla, ani doma ne. Jen jsem se tiše trápila a nemohla jsem odpustit ani sama sobě, že se něco takového mohlo stát. Později jsem začala chápat, že to nebyla moje vina, přestože mánie dělá takovou iluzi, ale to jsem nebyla já ani trochu a tohle jsem tedy určitě nechtěla. Snad nejnižší personál nemá ani minimální vzdělání? O mravním kodexu nemluvě…

Po nějaké době jsem shodou okolností pracovala jako sestřička a sociální pracovnice v psychiatrické ambulanci u pro změnu velmi zlého lékaře, zlého na pacienty, čehož jsem bývala svědkem, ale dále už nechtěla být, až jsem jednou skončila na hodinu. Zároveň se mi doneslo, že jsem nebyla jedinou obětí pana Šustra a že by bylo dobré s tím něco udělat. Když ale kamarádka, která mi to přijela říct, pochopila, v jaké jsem situaci a že by mi to velmi přitížilo, sypala si popel na hlavu, že mi to vůbec řekla a podpořila mne v tom, nedělat raději nic, stejně tak jako policejní ředitel. Ne, že by nevěřil, vyjádřil upřímnou lítost, ale ze zkušenosti věděl, jak takové případy dopadají a pro mne křehkou by takový proces mohl mít docela děsivý dopad. Chtěla jsem podat alespoň anonymní podnět ke kontrole, ale na příslušné policii mi do telefonu řekli: „Tak se stavte…“, a tak jsem se nestavila…

Mezitím uplynulo jedenáct let, kdy jsem fungovala bez psychiatrické medikace, za to jsem však byla vážně nemocná fyzicky, jenže kvůli psychiatrické nálepce, jsem byla odbývána a závažnost stavu vyšla najevo pozdě, kdy už jsem několik let ani nevstávala z lůžka, ne však z deprese, tu jsem měla pokud, tak z toho, že nemohu nic, co bych chtěla, a u deprese chybí zájem o jakoukoli aktivitu. Dle výsledků byla zvažována i leukemie, ale nakonec se nepotvrdila, to však na stavu nic neměnilo. Protože si však lékaři nebyli jisti diagnózou, zůstávala jsem bez léčby, pomoci a hlavně, když jsem se po celé té době opět ocitla na psychiatrii, bez nějakých „pořádných“ zpráv jako-bych jinak byla zdravá, tak jsem byla nucena do režimu, vstávání, přestože doma jsem nedobrovolně musela spát a odpočívat mnohem víc, jinak jsem totálně fyzicky kolabovala, dokonce mne naháněli do rozcviček, i když jsem už jako dospívající byla ze zdravotních důvodů vyloučena z tělocviku. Když jsem pro předávkování opakovaně padala a byla inkontinentní, lékařka na mě řvala, že to dělám naschvál a nařídila přikurtování… Když jsem se později slovně bránila, že se například mohu obrátit na ombudsmana, vysmála se mi s pohrdáním do očí. Mohla bych, ale nestojí mi za to. Energii, které nemám zrovna na rozdávání, raději vložím do něčeho smysluplnějšího. Lékařské zprávy potvrzující mé velké fyzické potíže včetně kardiologických a neurologických byly dle mého názoru záměrně „ztraceny“, protože jeden den tam byly, a když jsem se na ně druhý den odkazovala, už mi bylo řečeno, že moje paní doktorka nic neposlala… Dalších víc než nepříjemných situací by bylo na román. Už ten samotný nezájem, proč se vlastně pacient na psychiatrii dostal, jedinou otázkou nevyjádřený…, podvyživená jsem se vrátila třikrát a pokud mne tam někdo krmil, tak přátelé z řad ostatních pacientů… Když ztratím tkaničku od tepláků nebo bot, musím je vyhodit, protože se mi z toho pohledu udělá zle a připomene mi to veškeré peklo, odevzdáním všech tkaniček začínající… Drazí sebevrahové, pokud máte nezadržitelné nutkání, jistě přijde i originálnější nápad, než zrovna oběsit se na tkaničce či sprše, (proto hygiena jen pod dozorem až na výjimky zlatě ohleduplných sanitářů…), mne i přes veškerá „zabezpečení“ napadalo hned několik variant, ale úmysl jsem neměla a šířit návody také nehodlám.

Ale upřímně, koho by zajímala jedna magorka? Jedna z mnoha, ale to je právě to alarmující. Nejsem sama….. Můj dobrý kamarád opakovaně zažívá vykachlíkovanou místnůstku s kanálkem na vykonávání potřeb, kde tráví dny nahý, klepe se zimou, má neskutečnou žízeň…. Jak moc zle mi bylo po medikaci, kterou mé tělo absolutně netoleruje, se nedá popsat a zranění na duši také ne. Je toho mnohem víc, ale už nějak nemůžu a myslím, že to jako ukázka možná stačí. Řekla bych, kdo nevěří, ať tam běží, ale ne, ani největšímu nepříteli bych nepřála nic z toho. S Tondou Šustrem to mělo ještě dohru, kdy se v podstatě sám usvědčil, stěží uvěřit, ale přišel se omluvit, když jsem o patro níž ležela po operaci a doneslo se mu, že jsem zkolabovala a nejsem na tom dobře. Na místo facky jsem mu podala ruku na usmířenou… Možná taky stěží uvěřit, ale to jsem už já, neumím neodpouštět. Pochopila jsem, že nikdo a nic nás nemůže ponížit, neponížíme-li mi sami božské v sobě…

Mnohočetná poškození psychiatrií mi paradoxně od základu ozdravilo duši, účel splněn, jen asi víc než trošku jinak, než bychom si představovali, předpokládali, přáli… Co tě nezabije, to tě posílí… Cítím to, jako bych byla za živa pohřbena a sama se proškrábala hlínou na boží světlo…. Když se naučíme milovat nepřátele, ani sobě už nemůžeme být nepřítelem, není proti čemu bojovat, což navrací sílu, mimo jiné potřebnou na hojení ran, důvěru, lásku, pokoru, vděk, vůli k životu a pozitivnímu postoji k němu i ke všem zúčastněným… Možná příště oni budou potřebovat podat baterku do tmy té největší s prominutím prdele, kde není ani trochu vidět, tak nezbývá, než si sami rozsvítit a s pochopením druhého významu slova si tu prdel udělat z čehokoliv i sami ze sebe především. Blázincoví přátelé, milí, nezapomenu, jak jsme schválně zamřížovanými okénky řvali na klempíře na střeše: „Zimmer frei, zimmer frei!“ a dělali ostudu sestřičkám…. Když není, co ztratit, rozdávejme úsměvy!

Peklo psychiatrie mě naučilo milovat život i s velkými překážkami a nepřáteli na cestě. Když nelpíme na ničem, nakonec jen sami sobě můžeme být překážkou, naopak i nejlepším přítelem psychiatrické služby nepotřebujícím… Štěstí nezávisí na vnějších podmínkách, ty jsou velmi subjektivní, a i kdyby objektivně zlé, stále je to na nás. Pro štěstí se prostě můžu rozhodnout. A ta zvěrstva, co se dějí?! Kéž dokážeme odpustit jako nepochopení tak, jako když trestáme dítě, co tahá kočku za ocas, ale zároveň víme, že se teprve učí chápat a neví, jak moc to bolí. Smutné. Od „profesionálů“ bychom si představovali víc. Ti konkrétní jsou však jen nástroji nemocné společnosti, která medicínskému materialismu dala tak velkou moc. Pokusme se ji měnit, stačí maličkostí u sebe samotného. Kdyby to udělal každý, s nadsázkou, nepotřeboval by nikdo pomoct.

Psychiatrie si vytyčila úkol zformovat všechny vykrajovátkem jako prefabrikáty dokonale průměrných káčátek. Do „ošklivých“ vymykajících se „káčátek“ systematicky agresivně klove a apriori nedá většinou nejmenší šanci předpokladu, že se možná vyvíjí v labutě, nikdy káčátky nebyly, ani nebudou, ani po elektrokonvulzích, ani po dalším a dalším zvyšování medikace. Přestaňme křičet na „kachny“, o to víc budou klovat. Pojďme raději tančit Labutí jezero…! Smím prosit?

„Ošklivá labuť“