Není to nijak složité, může se to stát komukoliv. Stačí tak málo, například při sportu, autonehodě či jiném úrazu hlavy. Začátek se zdá nevinný, ale skončilo to smrtí. Může se to stát komukoliv, proto jsem se rozhodl napsat příběh mého tatínka.

Celé to začalo úrazem hlavy a následnou hospitalizací v jedné z pražských nemocnic, kde byl po 4 dnech v pátek propuštěn domů. V neděli ho odvezla záchranka a skončil po těžké operaci mozku na JIPce. Při návštěvě po operaci jsem byl v šoku při pohledu na něj, kdy měl z hlavy vyvedené dvě hadičky. Zároveň i to, že byl uvázán k posteli. Každou další návštěvou se jeho zdravotní stav zlepšoval. O to více šokující byla pro mě informace, kdy jsem se lékaře ptal na zdravotní stav tatínka, bylo mi arogantně odpovězeno, že už tam není a byl 17. června převezen do Psychiatrické nemocnice v Plzeňském kraji, kde to celé začalo.

Byl přijat na oddělení 6, kam jsme mu přivezli osobní věci, které nemohl mít u sebe. Také jsme měli dohodnutou schůzku se sociální pracovnicí na 9:00, kde nás venku nechala čekat až do nějakých 14:00.

Na další návštěvu jsme dorazili 20. 7., v den jeho 65. narozenin, na několikátém oddělení, a nakonec ho našli na oddělení č. 4 . Měl jsem velkou radost ze zlepšujícího zdravotního stavu, kdy s námi plynule komunikoval, smál se, chodil, pil a jedl sám.

Až doteď jsem věřil našemu zdravotnictví, neboť jsem nečekal co se může stát !

A 11. 8. jsme procitli, jak to tam chodí. Při čekání na tatínka, jsme byli svědky, jak jiný pacient si chtěl jít na pokoj lehnout, a jedna z ošetřovatelek mu to nedovolila a násilím ho odvedla do denní místnosti. Po dlouhém čekání, v zamčené místnosti, jsme se dočkali. Tatínka musely přitáhnout dvě ošetřovatelky, hodily ho na židli a my jen nevěřícně zírali, co s ním provedli. Na tváři měl otevřenou krvavou ránu, a na můj dotaz, co to je, mi bylo odpovězeno, že ho holili, a přitom měl několikadenní strniště. Za nehty měl hovna, tepláky naruby a špinavou košili. Měl tak silné bolesti, že se sám ani nenapil, seděl celý zkroušený, zkroucenou nohu a bezvládnou ruku. Přestával mluvit, nebylo mu rozumět, z posledních sil mi podal ruku a chtěl brečet, a ani toho už nebyl schopen. Skučel bolestí, nedokázal ani sedět a musel jsem ho podpírat.

Při skončení návštěvy přišla mladá ošetřovatelka, která ho chtěla odvést na vozíku pryč. Tatínek toho nebyl schopen, a proto si zavolala posilu, černovlasou, kudrnatou, ráznou kolegyni a ta si poradila hned. Vůbec ji nezajímala bolest tatínka, vzala ho ze židle a hodila s ním jako s pytlem brambor na vozík. Takhle se chovají před návštěvou ? Jak to vypadá, když tam nejsme?

12. 8. jsem volal, ohledně jeho zdravotního stavu, a dovolal jsem se pouze zastupující doktorce, která mi sdělila, pouze to, že má vyšší teplotu, jen leží a bere antibiotika.

13. 8. jsem mluvil s jeho ošetřujícím lékařem, od kterého jsem se nedověděl nic konkrétního.

15. 8. jsem měl telefonát z oddělení 16, že je tatínek v těžkém kómatu, má oboustranný zápal plic, je připojen na kyslík. A mám počítat s tím, že zemře.

17. 8. při dalším shledáním s tatínkem ho ošetřovatelka budila způsobem, že na něj mluvila vysokým hlasem a silně cloumala tělem. Nechápu proč, když byl v kómatu. Doktorka nám oznámila, že jeho zdravotní stav je špatný a máme se s ním už rozloučit.

22. 8 . telefonuji na oddělení 16, kde se dozvídám, že byl převezen do Plzně na operaci, kde mu z mozku odstraňovali hematom. Volám tedy ihned do Plzně, abych se dozvěděl, co se děje. Byl po těžké operaci, na přístrojích a stále v kómatu.

25. 8. navštěvujeme tatínka v Plzni, kde nám konečně sdělují informace o zdravotním stavu, mimo jiné se dovídáme, že má infekci (zlatého stafylokoka). A než můžeme jít za tatínkem, musíme si vzít jednorázové rukavice, roušku, plášť.

28. 8. vrací se zpět do „pekla“ na oddělení 17, kdy ho navštěvujeme. Při vstupu na pokoj se nás dotkla smrt a rozbrečeli jsme se. Byl na pokoji, kde nebyl jediný přístroj, ani kyslík, jen mříže v oknech. Vůbec nevnímal, v nose měl zavedenou sondu na jídlo a v puse neodsátou tekutou potravu, přes kterou sotva dýchal.

1. 9. s hrůzou jsme se vydali na další návštěvu, ale k našemu překvapení se probral z těžké kómatu a reagoval na nás. Otevřel oči, a s vypětím sil se na nás usmál, byl to povzbuzující pocit.

6. 9. nabyli jsme dojmu, že jeho stav se stále vylepšuje. Začínal i mluvit. Z čehož jsme měli velkou radost.

9. 9. viděli jsme, že jeho stav se vyvíjel dobře, i když nám doktor tvrdil, že jeho stav je stále stejný a že máme počítat že každým dnem zemře, což nám tvrdili každou návštěvu.

15. 9. při další návštěvě jsme se opět zhrozili, byl zase v bezvědomí, nereagoval na nás, jeho tělo reagovalo pouze na dotyk, kdy se svíjel v bolestech. Všimli jsme si, že nemusíme nosit roušky a jeho oba spolubydlící zemřeli.

16. 9. celý den jsem se snažil volat na oddělení 17 i sociální pracovnici, kde mi to nikdo nezvedal. A až večer mi volají, že tatínek zemřel.

Abych to shrnul, tatínek celý život pracoval, nikomu úmyslně neubližoval a tohle si rozhodně nezasloužil. Navíc za tuto službu platil, a zaplatil cenou nejvyšší.

Nejde mi do hlavy, jak je možné ve 21.století v nemocnici legálně zabít člověka. I když navštívil několik nemocnic, mají jedno společné a to, že sem se od nikoho nic nedozvěděl, nekomunikovali, i když tam měli mé telefonní číslo, všude jsem musel volat a vše zjišťovat, nejen v jakém je zdravotním stavu, ale i že je úplně v jiné nemocnici! Proto jsem mu také pořídil nový telefon, abychom byli v kontaktu, ale nikdy mu ho nepředali.

Když jsme viděli tu hygienu, tak jsme se nedivili, když nám doktorka sdělovala, že má neustále vracející se infekce.

Jak se také může takovéhle zařízení honosit názvem nemocnice? Při vyřizování všech posmrtných náležitostí, jsme se setkali s lidmi, kteří nám potvrdili, že tatínek rozhodně není jediný případ.

Pokud jste to dočetli až sem, tak Vám děkuji za Váš čas. Byli bychom rádi, kdyby se to dostalo k co nejvíce lidem jako varování, aby nebyli zbytečně zmařené další lidské životy, a jejich rodiny nezažily takovou bezmoc a bolest.

Lukáš Maronek, Josef Maronek, Radka Maronková