„Paní primářko, potřebovala bych se vrátit do práce, byla jsem dva roky na pracáku a teď konečně práci mám, ale jsem ve zkušební době, tak se bojím, aby mě nepropustili.“
„Vy už nikdy pracovat nebudete.“

Můj první pobyt v Dobřanech byl v roce 2007. Tehdy má rodina, máma, partner a dcery, neviděli pro mě jiné řešení, než nastoupit léčení v Dobřanech. Alkohol byl pro mě v tu dobu jediná berlička, o kterou jsem se mohla opřít, když už jsem nevěděla, kudy kam.

Jako každý den ráno jsem chtěla venčit psa a také procházku využít k nákupu alkoholu. Byt byl ale zamčený. „Nikam nechoď, pojedeš do Dobřan,“ ohlásil mi můj partner. Nečekala jsem to a nesouhlasila s tím. Mé dcery mi ale spakovaly věci do tašek a jeli jsme.

Proběhl příjem – papírování a odchod na oddělení, kterému říkám „třídírna“. Byla jsem hrozně unavená. Chyběla mi má obvyklá dávka alkoholu. Na „třídírně“ jsem se musela svléct donaha a dostala jsem erární prádlo. Odevzdala jsem všechny věci. Na pokoji nás bylo asi deset.

„Tady je vaše postel a noční stolek.“ Strohá informace.

Pomyslela jsem si: „Dobřany jsou má poslední štace, kam jsem se to dostala?“

Na velkých, dlouhých chodbách byla křesla, kde jsem já i ostatní pacienti trávili většinu dne. Ložnice se totiž zamykaly a ven se nesmělo. Také tu neprobíhaly žádné aktivity. Spousta lidí jen chodila po chodbě jako mrtvé duše a čekalo se na jídlo. Člověk byl ponechán sám sobě s otázkou: „Co se mnou bude dál?“ Ve společné jídelně jsme dostali pouze lžíci, žádný nůž ani vidličku. Celé dny jsem probrečela nebo prospala. Pokud byla „hodná služba“, pokoje nezamkly, a mohli jsme odpočívat na postelích. Věci jsme měli ve skříňkách, klíček se odevzdával večer na sesterně, když se chodbou rozlehlo volání: „Klíče!“ Ráno jsme si na klíček opět vystáli frontu – v nočních košilích. Na další pokyn sestry: „Léky!“ se situace opakovala.

„To je absolutní dno“, říkala jsem si, „hůř už jsem dopadnout nemohla.“

Strašně se mi stýskalo po rodině, po pejskovi, po domově.

Personál se choval, jako bychom ani nabyli lidi. Byly tam i hodné sestry, ale na druhé straně i takové, kterým jsem říkala „gestapačky“. S doktorem jsme se viděli jednou denně v ordinaci, před kterou jsme, jak jinak, čekali frontu.

Nedůstojná čekárna na bůh ví co, skladiště duší, se kterými si nikdo nevěděl moc rady. Někomu léky zaberou, někomu ne, někdo se vzpamatuje, někdo ne. Týden tu není žádná míra, ani měsíc, měsíce. Nemáš žádná práva, vše je na libovůli personálu a doktorů.

Na „třídírně“ jsem čekala asi 14 dní na přeložení na další oddělení.

Při dalších pobytech v Dobřanech mě už nevedli jako závislou na alkoholu, ale dostala jsem diagnózu schizoafektivní porucha. Třídírnou jsem už procházet nemusela, měla jsem tu zavedený svůj spis, ale bohužel jsem prožila „peklo na zemi“ i na jiném oddělení, myslím č.13 a č.15. Jedno z nich bylo pojmenováno „Oddělení neklidných žen“. Byly tam případy velice různé. Některá pacientka tu trávila i několik let v beznaději, že se odtud někdy dostane, některé ženy byly agresivní.

Na tomto oddělení jsme neměli ani svou postel, ani noční stolek, ani věci. Jedině svůj hřeben a kartáček na zuby a pastu v taštičce z domova, kterou jsme večer odevzdali na sesterně. Neměli jsme své oblečení. Ráno jsme vyfasovali čistou teplákovou soupravu, nevyžehlenou, sepranou, ponožky a šlo se do sprch. Společné sprchy, kde hlídali zřízenci. Sestry byly jen na sesterně a mezi námi se pohybovali dva zdravotní bratři. Po snídani nás odvedli o patro výš, kde byly asi tři obrovské sály – naše ložnice. Jen postele. Každé ráno jsme je převlékli a sál se zamkl. V poledne, o poledním klidu, nás opět odvedli na společnou ložnici, kde si lehl každý tam, kde bylo místo. Když jste měli štěstí, postel nebyla počůraná, v opačném případě jste měli smůlu. Po poledním klidu se ložnice zamkla a totéž se opakovalo večer. Po sprchování jsme dostali noční košile, vystáli frontu na taštičku s hřebenem a po použití a odevzdání se šlo spát. Během dne jsme chodili po chodbě nebo seděli ve velké místnosti se židlemi a televizí. Žádné aktivity, žádné vycházky. Nastalo tu úplné odosobnění, neexistovalo tu soukromí, návštěvy, knížka. Rodina se mohla pouze informovat na můj zdravotní stav, aniž jsme se mohli vidět nebo mi mohli něco dát nebo nějak pomoct. Celý život se zúžil na požadavek přežít. Přežít den, přežít noc. Má jediná myšlenka byla dostat se co nejdříve domů.

Jednou se mi stalo, že jsem nepolkla léky. Všimla si toho jedna pacientka a začala křičet:

„Vona to nespolkla, vona to nespolkla!“

V hrůze, co se bude dít dál, jsem ji bouchla do zad. V tu chvíli ke mně přiskočil jeden zřízenec, zkroutil mi ruce za záda, odvedl mě na samotku, vypolstrovanou místnost, kde nebylo vůbec nic, jen díra v zemi se šlapkami na záchod. Bylo to ráno po snídani. Celou dobu jsem nedostala jíst ani pít, celou dobu se svítilo, nevěděla jsem tedy, jestli je den, nebo noc, netušila jsem, co se mnou bude, kdy mě pustí. Pak se konečně otevřely dveře a podle toho, že jsem dostala opět snídani, jsem poznala, že jsem tu strávila 24 hodin.

Na tomto oddělení jsem byla asi měsíc.

K další hospitalizaci došlo asi po roce. Trpěla jsem v té době bludy, že mám nadpřirozené schopnosti, že jsem potomek Panny Marie a že skrze jednu rádiovou stanici dostávám pokyny od určité skupiny lidí, která mě řídí. Chodila jsem proto s rádiem a sluchátky na uších tak často, až jsem se stala na tomto „řízení“ závislá. Když jsem neměla přístup k této stanici, byla jsem bezradná. Přestala jsem i spát a rodina opět zařídila Dobřany. Jela jsem tam tentokrát docela klidná, protože jsem byla přesvědčená, že konečně dojde k velkému odhalení a já se stanu slavnou a známou osobností. Samozřejmě se tak nestalo. Hned po příjmu mě zavřeli do klecového lůžka. Byla jsem tu sama, sledovaná kamerou, bez možnosti jít na záchod nebo s kýmkoliv mluvit. Musela jsem se nakonec vyčůrat do postele. Sestra přišla se zřízencem, asi se mě bála.

„Proč jste mě tu nechali tak dlouho a proč nemůžu jít ani na záchod?“ ptala jsem se. Myslela jsem, že takhle končí jen agresivní pacienti.

„Já vás pustím a kdo vás dostane zpátky?“ dostala se mi odpověď.

Pomalu mi docházelo, v jaké realitě se nacházím a přistávala jsem nohama na zemi.

Vzpomínám si také na jeden rozhovor s paní primářkou, které jsem se ptala, kdy bych mohla jít domů.

„Kam byste pospíchala, chybí vám tu něco?“

„Paní primářko, potřebovala bych se vrátit do práce, byla jsem dva roky na pracáku a teď konečně práci mám, ale jsem ve zkušební době, tak se bojím, aby mě nepropustili.“

„Vy už nikdy pracovat nebudete.“

Naštěstí se slova paní primářky nenaplnila. Do práce jsem se vrátila a nyní dál žiji svůj život.

Dobřany pro mě zůstávají synonymem nedůstojného prostředí, i když jsem byla hospitalizovaná i na lepších odděleních, kde jsem se cítila už jako člověk. Bydleli jsme po čtyřech, probíhaly tu různé aktivity a mohli jsme chodit na vycházky. Ve mně ale přetrvává ten hluboký pocit hrůzy, beznaděje, bezmoci, kdy jsem se cítila vydaná na milost a nemilost svému okolí.