Velmi podrobný popis událostí na pavilonu 23 obsahuje většinu častých profesionálních selhání Psychiatrické nemocnice Bohnice. Bezdůvodné násilí, nedostatek empatie a úcty k člověku, řvaní na pacienty, neoprávněné omezování na svobodě, ponižování, lži ve zdravotní dokumentaci, vyhrožování přeložením na tzv. neklid. Typická je bezmoc případného stěžovatele, což zase řada lékařů zneužívá ke skrývání problému tvrzením, že si přece nikdo nestěžoval.

V Bohnicích jsem byla dvakrát. Poprvé jsem přišla v dubnu 2016 z důvodu obrovských úzkostí, panických záchvatů a celkového strachu ze světa. Taky jsem mívala depresivní období, a to dost dlouhá a dost často. Přijali mě na „cékáíčko“ (Centrum krizové intervence). Po týdnu, což je maximální doba, kdy tam můžete být, bylo jasné, že na propuštění to není, tak mě přeložili na „trojku“ – terapeutické oddělení. Už na CKI mě napadl staniční, ale posléze se mi omluvil, že prostě nezvládl situaci, což beru. Na pavilonu č. 3 můžete být maximálně pár týdnů, zhruba 4. Terapie tam byly každý den po-pá, byly značně nepříjemné a k tomu vždycky jen přišla terapeutka, řekla je to vaše, a to bylo skoro všechno. Tyto terapie mají smysl, když trvají aspoň půl roku, ideálně ale pár let. Nehledě na to, že když mi třeba bylo zle (což je normální, jelikož mi různě měnili medikaci), motala se mi hlava, a já si lehla během skupiny na zem s nohama nahoru, terapeutka po mně řvala, ať se okamžitě zvednu, nebo nechala jednu pacientku, aby mi nadávala, i když jsem byla úplně v háji, pláčem jsem skoro nemohla dýchat, a vůbec nezasáhla. Nebo mi ženská na arteterapii nutila, když jsem namalovala sebe schoulenou do klubíčka, protože malovat neumím, tak že tam vystrkuju zadek a to znamená, že bych potřebovala dostat pořádně na zadek, abych se začala chovat normálně. Účinek byl tedy takový, že když mě propustili, tak jsem byla ještě „šílenější“, než kdy dřív.

Takže jsem se po dvou měsících na svobodě, kdy jsem dělala fakt hrozný věci, hrozně chlastala, snažila se vyvolávat rvačky atd., což jsem nikdy dřív nedělala, do Bohnic opět dobrovolně vrátila. Měla jsem stavy, kdy jsem si nebyla jistá, jestli to při snaze se hodit do pohody nepřeženu až tak, že si tím ublížím.

Tentokrát jsem šla rovnou přes příjem a poslali mě na polouzavřené oddělení, pavilon č. 23. Dostala jsem se do rukou MuDr. Janu Zachariášovi. Jeho přístup byl od začátku poněkud vysměvačný, až pohrdavý. Dával jasně najevo, že je přesvědčený o tom, že jsem narkomanka, což se mu po několika testech nepotvrdilo. Nicméně po 3 dnech, kdy jsem byla nonstop na rivotrilu, takže z toho mám i okna, a mám pocit, že jsem dostala i nějakou injekci, mi doktor řekl, že jsem v pořádku, že žádné deprese nemám a mám jít domů, že akorát zabírám místo pražákům. Já jsem ho s pláčem prosila, ať mě nevyhazuje, že to venku nezvládnu. Nakonec tedy souhlasil a přinutil mě podepsat papír, že budu plně terapeuticky spolupracovat. To mi vůbec nevadilo, protože jsem chtěla udělat vše pro to, aby mi bylo lépe a mohla jsem se co nejdřív vrátit do normálního života. Doktor mě ale na žádnou skupinu nechtěl pustit, že ještě nejsem ve stavu, kdy bych to zvládla (jo, po tom, co mě chtěl propustit, protože mi nic není). Já se ho pořád snažila přesvědčit, ať mě tam už pustí, že chci něco dělat, že chci na sobě pracovat, ale bez účinku. Ale pak za mnou byla i paní z jiného oddělení, která řešila pacienty s kombinací více diagnóz, a s tou jsem se domluvila, že od příštího týdne začnu chodit k ní. Z toho jsem měla velkou radost.

Zlom nastal asi týden po mém přijetí, kdy mi pan doktor ráno konečně řekl, že můžu na skupinovou terapii. V daný čas mě ale sestřička nevyzvedla (museli jsme ven z oddělení, tak jsme chodili hromadně), tak jsem šla za jinou, ať mě tam zavede, a terapeutka mi tam oznámila, že tam nemám co dělat. Pan Zachariáš si mě k sobě zavolal znovu a oznámil mi, že jsem porušila naši dohodu, že jsem odmítla terapeuticky spolupracovat (což řekl do telefonu i mým rodičům, kteří hned pochopili, že je něco špatně, protože věděli, že je to blbost), že zabírám místo pražákům, a že mě tedy převážejí do Ostravy (mělo to být do Opavy, ale pan doktor si ani nebyl schopný zjistit, kam mě to mají převážet, že v Ostravě lůžkové oddělení není..), odkud pocházím, ale v té době jsem žila v Praze už přes 3 roky, měla jsem tam přítele, všechny přátele, všechny věci, v Ostravě jen pracující rodiče. Odmítla jsem tedy s tím, že pokud to jinak nejde, chci podat revers. Pan doktor mi se spokojeným úsměvem pověděl, že v tom případě jsem tady odteď nedobrovolně, takže do Opavy musím.


Když jsem plakala a prosila ho, ať mě tam neposílá, zavolal na mě ošetřovatele, kteří mě málem udusili, asi se báli, že jim moje slzy spálí kůži, jinak nevím, aby mě přidrželi a on mi mohl píchnout injekci, která potlačí mé neexistující agresivní chování. Bohužel se spletl a místo sedativa mi dal injekci Zyprexy (antipsychotikum, které taky uklidňuje, ale ne hned). Nad tím se taky podivila sestřička, a on na to jen řekl, že už je to jedno. Takže po celém tom dramatu, kdy mě drželo 5 lidí, jako bych byla divoké zvíře, najednou nebyl problém mě pustit přes to, že k žádné okamžité sedaci nedošlo.


Následně jsem se snažila ostatním přihlížejícím, kterých bylo dohromady cca 6-8, vysvětlit situaci a přesvědčit je, ať mě nikam neposílají a pustí mě domů, protože na to mám nárok. Nevěřícně na mě koukali, co to po nich jako chci, a vyhrožovali, že jestli okamžitě nepřestanu, dají mě na neklid, kde budu nonstop přikurtovaná a nadopovaná prášky a jen tak se odtamtud nedostanu. Přišlo mi, že ta představa je velmi těší.


Když jsem viděla, že vůbec nemá smysl jim něco vysvětlovat, chtěla jsem odejít do svého pokoje. V tom za mnou vyrazil ošetřovatel Petr Moc a tuším dvě další sestřičky. Byla jsem velmi rozhořčená, tak jsem jim řekla něco na způsob, ať jdou do p*dele, že chci jen do svého pokoje. V tom ke mně přistoupil Petr Moc, donutil mě zacouvat až ke zdi, a s napřaženou rukou mi řekl „Drž už hubu, nebo..“ Já se ho hrdinsky zeptala „Nebo co?“ Vůbec mě totiž nenapadlo, že mě chytí pod krkem, zvedne mě přiškrcenou a přiraženou ke zdi, po chvíli chytne za cop a mrskne se mnou do pokoje.


Ještě ten den jsem se asi 3x snažila zjistit jeho jméno, jelikož jsem věděla, že na to mám právo. Pokaždé to proběhlo stejně – tykal mi, řval po mně, že se se mnou nehodlá vůbec bavit, že jsem tam, protože jsem nemocná na hlavu, a že ho žádná má práva nezajímají. Jméno mi pokaždé sdělit odmítl a násilím mě vyhodil z ošetřovny. Ostatní sestřičky se tvářili, jakože nic. Já ale jeho jméno zahlédla. A dokonce jiný ošetřovatel se mě druhý den před vizitou ptal, jestli jsem to jméno zjistila, že by mi ho jinak řekl. A ať si určitě stěžuji, že na to mám nárok. Jedné ze sestřiček, která to viděla, jsem se zeptala, jestli v případě, že to budu řešit, může dosvědčit, co se stalo. Ta ale řekla, že neví o čem mluvím a nechce s tím mít nic společného..


Další věcí je to, že po tomto incidentu za mnou začali chodit další pacienti. K mému překvapení mi říkali, jak by se jim taky chtěli umět takhle postavit (nebudu lhát, připadala jsem si trošku jako hrdina z Vyhoďme ho z kola ven ), a že zrovna Petr Moc se tak jako ke mně chová běžně, dělá pacientům různé naschvály, omezuje jejich svobodu, neakceptuje jejich práva a chová se agresivně. A ostatní personál dělá vše pro to, aby od nich měli klid, nestarají se, nezajímají, když je problém, vyhrožují, atd. Zkrátka že se ke všem chovají podobně, jako ke mně.


Více věcí mi nepřišlo v pořádku. Personál byl opravdu neochotný. Kdykoliv kdokoliv šel na sesternu, bavili se s ním, jako by byl osina v jejich pozadích. Já mívala v té době velmi zlé a velmi živé noční můry, kdy umírali děsivou smrtí mí nejbližší i já. Jednou jsem se tak v noci vzbudila, zpocená a vyděšená a uplakaná, a prosila sestřičky, jestli si můžu na chvilku sednout k nim a číst (jinde nebylo světlo a já se hrozně bála). Sestřičky odmítly a nechaly mě sedět na zemi na chodbě u sesterny. Příště už jsem to ani nezkoušela. Dále například nikdo nekontroloval, zda pacienti opravdu polykají léky. Neexistovala žádná pevná pravidla, co si můžeme a nemůžeme ze svých osobních věcí uložených u personálu půjčovat. Mně osobně byla zabavena kytara, která na mě mimochodem měla velmi dobrý terapeutický vliv a i ostatní pacienti byli z trochy hudby nadšení. Pan Zachariáš mi to zdůvodnil tím, že bych se oběsila na strunách, přesto, že jsem byla na pokoji s kamerami a taková akce by stála spoustu času a námahy a upřímně mi nepřipadá ani reálně proveditelná. Nebylo mi dovoleno hrát ani pod dozorem či ve společných prostorách. A to mi doktor řekl, že sám na kytaru hraje. Naopak ale notebook s dlouhým drátem mi občas zapůjčen byl. Pravidla se evidentně vždy odvíjela od toho, kdo byl přítomen a jakou měl zrovna náladu.

Když jsem odešla z Opavy, chtěla jsem věc okamžitě řešit. Jenže jsem byla ráda, že jsem ráda, a postupně jsem si uvědomila, že chci radši na vše zapomenout. Nicméně na základě mé recenze na FB stránkách Bohnic se mi začínali ozývat další lidé, jejichž zkušenosti byly mnohdy ještě příšernější, než ty moje. Tak jsem se nedávno rozhodla, že se k tomu vrátím a chtěla jsem věc začít řešit soudní cestou. Pořídila jsem si kvůli tomu své propouštěcí zprávy.. A nestačila jsem se divit.. Když jsem si četla, co tam o mně ten doktor psal za lži, úplně mě to složilo. Začalo se mi všechno vybavovat – jak jsem dostala před jednou ranní komunitou hrozný záchvat paniky, a doktůrek mi pak řekl, že jsem jim tam zahrála hezké divadýlko, že mi to nikdo nevěřil. Ve zprávě nechal tenhle svůj super názor jako pravdu. Taky napsal „při snaze o navázání terapeutickou spolupráci odmítá“. Velká lež. Ale nejvíc mě rozčílilo, co napsal o tom mém nedobrovolném držení – údajně jsem totiž tak vyšilovala kvůli tomu přeložení, že změnil mé držení na nedobrovolné. Přitom jsem ale začala vyšilovat, až když mi změnil držení na nedobrovolné, až když mi vzal svobodu, až když ze mě udělal vězně, jen tak, protože se mu zrovna chtělo! To by asi šílel každý..

Na závěr bych ještě chtěla uvést taky svou pozitivní zkušenost. Dalo by se totiž říct, že to tak prostě v psychiatrických léčebnách chodí, že je to těžké a jinak se to dělat nedá. Asi bych si to taky myslela, nebýt mé zkušenosti z Opavy. Pokud by totiž Bohnice byly peklo, Opava by byla ráj. Hned když jsem tam přijela, viděli, že nejsem takový blázen, abych musela být držena nedobrovolně, takže to hned zrušili. Tam to funguje tak, že prvně jdete do uzavřeného oddělení, a přes polootevřené se postupně dostanete až na otevřené – terapeutické. Na „neklidu“ jsem byla naštěstí jen jeden den a jednu noc. Bylo to tam fakt hrozný. Ale oproti Bohnicím, jak vím od jiných, se už tam ke mně chovali jinak. Byly tam fakt ty nejhorší případy, takže jsme všechny věci měli u sestřiček – kvůli bezpečnosti. Ale třeba když se šlo do sprch, což se dělalo společně, tak mě nechaly, ať jdu až po nich, ať mám soukromí. Dovolily mi mít knížku. Bavily se se mnou jinak, než s ostatními, protože věděli, že to jde.

Na polouzavřeném to bylo podobné. Nicméně se ani k těm horším nechovaly sestřičky bez úcty. VŠICHNI byli hrozně milí a vstřícní. Od doktorů až po uklízečky. Od začátku úplně jiný přístup. Nechali mi kytaru. Přes den (kromě odpoledního klidu) byly ložnice zavřené, takže jsem si brnkala a zpívala na chodbě, kde to museli všichni slyšet. Ale místo ofrňování a zákazů za mnou chodili doktoři i sestřičky, jak se jim krásně pracuje, když jim k tomu hraju. A jakože jsem hrála celé dny, ale nikdo si jedinkrát nestěžoval.

Asi po týdnu mě poslali na terapeutické. Trochu jsem se bála, po zkušenosti s terapiemi v Bohnicích. Ale tady to bylo všechno postavené úplně jinak – terapie byly hlavně edukační – nikdo nás nenutil, ať vyprávíme o všech hrůzách, co jsme kdy zažili, a pitváme se v tom, aniž by nám dali dost času na to, abychom to správně zpracovali. Na skupinách jsme chodili ven, když bylo hezky, a různě jsme trénovali paměť, soustředění, atd. Pak jsme měli možná i 2x týdně promítání dokumentu, po kterém vždycky byla diskuze – co z toho známe, co si z toho můžeme odnést. Taky myslím 2x týdně byly besedy s doktory, kteří nám ochotně odpovídali na každou otázku. Takže základ těch terapií bylo pochopit, co se se mnou děje, co ta nemoc dělá, jak se o sebe starat, čemu se vyvarovat a proč, jak rozpoznat, že je něco špatně. Nic moc z toho jsem se v Bohnicích nedozvěděla, přes to, že jsem se pořád ptala. Dále pak byly pracovní terapie, kde jsme vařili, vyráběli, uklízeli apod. Nic z toho nebylo nepříjemné. Každé ráno jsme měli taky krátký pohovor se sestřičkou, každý zvlášť, o tom, jak se cítíme, jak jsme se vyspali.. V Bohnicích se nikdo o to, jak vám je, nezajímal. A já třeba měla hrozné problémy se vstáváním. Každý den mě museli chodit budit několikrát, a stejně na mě nikdy nebyli hnusní.

V Bohnicích i Opavě jsem si prošla třemi pavilony. V Opavě dokonce i tím nejhorším. V Bohnicích bylo až na výjimky všechno úplně špatně, všichni hrozně zlí, zákeřní. Připadala jsem si tam jako největší špína, jako otravný hmyz, jako někdo, kdo by vlastně ani neměl mít tu čest normálně žít. V Opavě bylo všechno v pořádku. Až asi na jednu sestřičku, která pravda byla trochu protivná, byli všichni vyloženě zlatí. Měla jsem tam klid a prostor na to si odpočinout, vzpamatovat se a připravit se na život venku. Tím chci říct, že je nepravděpodobné, že bych v Opavě měla zrovna štěstí na dobré oddělené a lidi a v Bohnicích naopak. Tohle není náhoda, to je odraz systému. V Bohnicích se vás navíc snaží zbavit co nejdřív, nehledě na to, v jakém jste stavu. V Opavě vás radši nechají o týden dýl, aby si byli jistí, že jste na tom tak, abyste se tam jen tak nemuseli vracet.

A výsledek? Po odchodu z Opavy jsem se pomalu zase začala stavět na své nohy. Začala jsem pracovat, našla jsem si svého životního partnera. Nedělá mi problém abstinovat. Mívám občas méně šťastná období, ale zdaleka ne tak často, tak intenzivní a dlouhá. Žiju spořádaný život, jsem soběstačná a teď už se dokonce zvládám postarat nejen o sebe, ale i našeho úžasného syna. Chystám se vrátit na vysokou školu. Strach o to, že bych si mohla ublížit, už nemívám. Jediné, čeho se děsím, je to, že bych se ještě někdy mohla dostat do Bohnic. A vědomí, co tam každý den musejí prožívat další a další nemocní. Tak jsem se rozhodla, že se pokusím o trochu spravedlnosti aspoň pro současné a budoucí pacienty, aby v dobách, kdy jsou tak na dně, že už si nemohou sami pomoci a vyhledají odbornou péči, nemuseli být personálem sráženi na dno ještě hlubší, případně aby s nimi nebylo jednáno protiprávně a omezována jejich svoboda, a ještě hůře zneužívána moc nad každým, kdo do Bohnic vstoupí – protože kdo uvěří člověku zavřenému v blázinci, když bude tvrdit, že blázen není..

Anastázie Klemensová