Jako hrůzostrašný zážitek popisují pacienti pavilon číslo 27 Psychiatrické nemocnice Bohnice, kterému se všeobecně říká „Neklid“. Vystresovaný personál tu nemůže a někdy zřejmě ani nechce zachovávat lidskou důstojnost. Nemocní si pak na své duši odnášejí více zranění, než s kolika přišli. Svou zkušenost popisují dvě ženy – marketingová manažerka Klára a výtvarnice Lela Geislerová.

Klára vystudovala vyšší odbornou školu sociálně právní, dále získala titul bakaláře pedagogiky a magistra sociální práce. Píše básně, maluje obrazy a vrcholově sportovala – nyní hraje volejbal už pro zábavu, sport jí pomáhá těžká životní období překonávat. V diplomové práci se věnovala problematice nefarmakologické léčby v psychiatrii. Sama se přitom léčí s bipolární poruchou od svých šestnácti let. Poprvé byla hospitalizovaná v PN Bohnice v roce 1999, podruhé o dva roky později. Další hospitalizace následovaly v letech 2013, 2014, 2016 a poslední v roce 2019. Dá se tedy říct, že Klára je v mnoha ohledech ve své výpovědi velmi kompetentní jako expert i člověk se zkušeností s duševním onemocněním. Špatnou zkušenost s pavilonem 27 udělala opakovaně. Byla tu svědkem události, kdy ošetřovatel chytil jinou pacientku za vlasy a praštil jí hlavou o zeď.

Její slova potvrzuje výtvarnice Lela Geislerová: „Chování personálu mi připadalo naprosto neskutečné a jako z jiného století. Při nástupu k hospitalizaci jsem se s nikým neprala, byla jsem mimo, ale klidná. Na otázku, co mi dávají za prášky, mi sestra se třemi ošetřovateli řekla, ať se koukám svléknout a spolknout je. Nebo to nebude hezký, udělají to tihle chlapi a to se mi nebude líbit. V tomto duchu příjem pokračoval. Ptala jsem se ke komu mě dávají na pokoj a ošetřovatel mi řekl, ať se raději neptám. Ve stavu, kdy máte halucinace, se k vám chovají jako kdybyste byl zločinec a nastupoval do vězení. Asi počítají s tím, že člověk na tomto pavilonu si vlivem silných prášků nebude věci pamatovat, nebo si nebude jistý,“ říká Lela Geislerová. Represe je prostoupena celým nemocničním systémem. Pokud odmítnete podepsat dobrovolnou hospitalizaci, vaše šance na omezující opatření se značně zvýší.

„Na chodbě jsem viděla pacientku, která se sotva šourala pod vlivem silných léků. Ošetřovatel na ní začal strašně křičet a hrubě ji strkat zpátky do pokoje. Nebo každé ráno vodili pacientky z izolací do sprchy a ošetřovatel seděl v rohu s mobilem a vypadalo to, že si je nahé natáčí. Minimálně dva ošetřovatelé na mě působili dojmem, že jim dělá dobře lidi trápit a strašit. Jeden z nich byl očividně nevyrovnaný jedinec, který vztekle kopal do dveří a křičel, když měl převléci nějaké pacientce postel. Já chápu, že taková práce je asi stresující, ale tím spíš by tam neměli pracovat lidé, kteří to nezvládají,“ popisuje Lela Geislerová. Ta také srovnává s vlastní hospitalizací za podobné situace v jiných zařízeních, kde je personál klidný a nebudí v pacientech hrůzu.

Kláře došla při poslední hospitalizaci v únoru 2019 trpělivost a rozhodla se svou zkušenost zveřejnit. Ačkoliv začátkem února pociťovala příznaky tzv. manického stavu, o přijetí do nemocnice nežádala. Na pondělí byla objednána ke svému ambulantnímu psychiatrovi a s ním chtěla situaci řešit. Její nejbližší si však přečetli na Facebooku její status „Potřebuji pomoc!!!!“, který Klára zveřejnila po ztrátě mobilního telefonu. K nejrůznějším nedorozuměním může dojít. Zvlášť když se pohybujete po minovém poli vztahů, kde se děda z otcovy strany a otec Kláry rozhodli ze života vlastní rukou odejít. Oba též trpěli duševním onemocněním.

Jelikož Klára nebyla doma, maminka obvolala její kamarádky a dvě se s ní sešly v kavárně V. kolona. Odtud se šly všechny tři jakoby projít na příjmové oddělení. Dlouho si povídaly s personálem a Klára začala mít podezření, že ji chtějí hospitalizovat. Na vyslovený dotaz jí personál řekl, že ne. Prý se jen pojedou podívat sanitkou na pavilon 27. Tam se jí po vystoupení chopili dva zřízenci a odtáhli na pokoj s kamerou. Ačkoliv se nebránila, tak ji spoutali ruce i nohy. Pokoj smrděl močí. Během první noci byla kurtována třikrát, když se jí podařilo z pout vysmeknout. Pacienti tu kvůli nedostatku personálu nejsou svazováni jen pro okamžik záchvatu, ale často i několik hodin poté, případně jen preventivně.

Druhý den byla přestěhována do tzv. terapeutické izolace. Byly tu zamčené dveře od záchoda, takže močila do nádoby na čaj. Dále pokračovala na pokoj se čtyřmi postelemi opatřeními kurtováním. Tam strávila půl dne. Pak se konečně dostala na normální dvoulůžkový pokoj. Nejprve tam s ní byla Američanka, se kterou se však nikdo s personálu nedomluvil, takže ji zavřeli do tzv. akvária – pokoje s prosklenou stěnou.

Jiná pacientka, která pochází ze Saudské Arábie a v České republice studuje medicínu, se střetla s českou kulturou opravdu tvrdě. Jelikož nesnáší, aby na ni sahali muži, dostávala se častých konfliktů s personálem. Ty obvykle končily tím, že ji několik mužů zalehlo na zemi. Přestože hovoří pěti různými jazyky, ani s ní se nebyl schopen nikdo domluvit.

Klára po traumatizujících zážitcích napsala 17. února 2019 stížnost řediteli nemocnice Martinu Hollému a ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi. Dosud na ni nedostala odpověď. Ze zajetí se jí však podařilo dostat následující den 18. února a byla převezena do Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech. Zde ještě delší dobu trpěla pomočováním jako následkem traumatu z Bohnic.

Podobných i horších svědectví je mnoho a veřejně se o nich neví. Jen nadšenci již desítky let hovoří o psychiatrické reformě. Ta však přichází opatrně a nejasně. Její nutnost je totiž veřejnosti skryta na místech jako je pavilon 27. Duševní nemocí si v životě projde nejméně čtvrtina populace. Obvykle pak dotyčnému přestane jeho okolí rozumět a pobyt v nemocnici může být spíše trestem než péčí.

Michal Štingl