Můj příspěvek je pro tyto stránky netypický, neboť pavilónu 27 a dění v něm se týká pouze nepřímo. Přesto věřím, že právě sem patří, jelikož v mnoha čtenářích, kteří sami žádným koncentračním psychiatrickým zařízením neprošli, by mohl vzniknout dojem, že je v nich až na ojedinělé excesy na některých odděleních vše ostatní v pořádku. Domnívám se, že není, a na následujících řádcích se pokusím objasnit proč. I s rizikem, že se možná snažím sdělovat nesdělitelné.

Svým svědectvím chci vlastně sdělit jediné – existence pavilónu 27 (a dalších jemu podobných) neovlivňuje pouze ty, kdo jím prošli. Což je třeba mít na mysli, kdykoli se o něm hovoří. Můžeme samozřejmě k tomuto tématu zvolit přístup dle hesla „co tě nezabije, to tě posílí“. A skutečně je, myslím, známo, že mnoho z těch, kdo přežili koncentrační tábory, prožili další léta svého života v překvapivé fyzické i mentální kondici. Ospravedlňuje to však v našich očích snahu o budování dalších koncentračních táborů?

Samotnou existenci pavilonu 27 jsem zaznamenal při nedobrovolných pobytech v PLB (dnes PNB) v letech 1998 a 2006. Hospitalizován a „léčen“ jsem byl pro psychotické ataky. Obě mé nucené hospitalizace trvaly (pokud si dobře vzpomínám) zhruba šest týdnů a hned ta první stačila k tomu, abych měl po propuštění z „léčby“ silné nutkání jít na Václavské náměstí, polít se tam benzínem a zapálit se. To, co jsem právě napsal, není nadsázka a není to ani výplod pomatené či choré mysli, jak by se mohlo zdát laikům a hodit do krámu naší vážené a ctěné psychiatrické obci. Ono nutkání jít se demonstrativně upálit a pohnout tak svědomím národa, připouštějícího tam za zdí něco, co nazval jsem sám pro sebe „genocidou lidských duší“, bylo způsobeno otřesem z (musím říct, že převážně intuitivního) vhledu do poměrů panujících tehdy (a domnívám se, že i dnes) v PLB a zřejmě i v ostatních psychiatrických zařízeních v naší zemi.

Nutkání stát se další živou pochodní jsem sice odolal, nicméně stanovil jsem si „terapeutický“ cíl nikdy již nepřipustit další nucený pobyt v místě, opředeném nejednou pověstí a lidově zvaném blázinec, kde ovšem bláznit je přísně zakázáno a trestá se to všelijak. Což nakonec se mi nezdařilo a dobře mi tak.

Dnes s odstupem času kloním se k tomu, že s tou genocidou volil jsem pojmenování nepřípadné, i když srovnání bývalých léčeben (dnešních „nemocnic“) s vyhlazovacími tábory z období druhé světové války podle mne zas tolik nekulhá. I tenkrát většina spořádaných občanů dokázala žít s tím, že nemusí vědět, co přesně se v jejich zdech odehrává. Stačilo vědomí, že cokoli se tam děje, jich se to vlastně zas tolik netýká. Vždyť oni nejsou ti méněcenní. Jim žádné číslo na zápěstí nikdo nevytetoval. (A pak se divme, když na nějaké dobře míněné pacientské konferenci prohlásí přednášející mladá psycholožka bez osobní zkušenosti s nuceným pobytem v „léčebně“, že „stigma je taková jakoby nálepka“, že sám sebe neudržím a zařvu: „To není pravda!“ Nakonec, vznikl z té zkušenosti i tenhle text.)

Ptám-li se sám sebe, co mnou tenkrát vlastně tak otřáslo, odpověď nehledá se mi snadno. Nebyl jsem svědkem žádné ze scén, líčených zde v jiných příspěvcích, žádné brutality personálu, ani kdovíjakých nepatřičností. (Jistě, bylo mi hned při prvním příjmu srozumitelně řečeno, že pokud budu odmítat injekci, dostanu přes držku. Ano, strávil jsem první noc přikurtovaný na lůžku na samotce. Ovšem, dostal jsem tak silnou dávku sedativ, že když konečně začaly účinkovat, asi dva dny jsem o sobě prakticky nevěděl. To by ale samo o sobě nebylo zase tak zlé a není to zdrojem mého přetrvávajícího traumatu z toho, co jsem během svých dvou pobytů v léčebně spíš vycítil, než vypozoroval.) Atmosféru strachu (pacientů z lékařů, resp. z lékařek, které na oddělení převažovaly až tak, že stoprocentně) jsem zavnímal poměrně brzy. Jen co jsem se trochu probral a vzpamatoval ze silného koktejlu sedativ, namíchaným na uvítanou. Přispěla k tomu i tato (pro mne dostatečně výrazná) epizoda.

Když jsem se o státním svátku vytasil s nápadem, že bychom si na závěr společného ranního sezení (říkalo se mu „komunita“) mohli zazpívat státní hymnu, nenašel se mezi spolupacienty nikdo, kdo by byl ochotný tento návrh přednést. Prý není dobré na sebe upozorňovat. Proč není to dobré jsem pochopil vzápětí. Jeden z pacientů během „komunity“ třikrát (verbálně) přerušil vedoucí lékařku v jejím proslovu. Ta neváhala a oznámila mu, že to už si dovolil moc, takže mu zvyšuje dávku sedativ. Což samo o sobě zabralo a kolega už pak ani nemukl. (Taková zábavná historka, že? Sedíte-li doma v křesle a nehrozí vám něco podobného.)

Hymnu jsme si nakonec zazpívali (navrhl jsem to se staženým hrdlem sám, když nikdo jiný se k tomu neměl; koneckonců, byl to můj nápad) a zdálo se mi, že zpíváme v tu chvíli jakýsi (oficiálně povolený) protestsong. Poměrům navzdory. Když jsem pak obcházel spolupacienty s návrhem, že mohli bychom (cokoli) zpívat každý den, odbyli mne s tím, že povinného zpěvu užili si na jiných pavilonech už dost. A že ta hymna, to bylo něco jiného, to mělo smysl. Zřejmě bylo a mělo. Nicméně člověk (já) si musel začít dávat pozor, aby se nestal v očích lékařek příliš (nepřijatelně) velkým rebelem.

Z více podobných jednotlivých epizod (kterými nechci tu čtenáře unavovat, i proto, že nenalézám v sobě schopnost podat je tak, jak by se patřilo) skládala se v mém podvědomí neúplná, leč dostačující mozaika, vykreslující atmosféru „léčebny“ v dostatečně temných a zlověstných barvách. Jak ale zprostředkovat mysli čtenáře nezatíženého osobní zkušeností to, co děje se na takovém místě i ve chvílích, kdy zdánlivě se nic neděje? Na místě prosyceném vzájemnou nedůvěrou (v lékařských zprávách čtete si po letech: „neguje“, „údajně“ apod.) a podezíráním (lékařka k manželce: „Neřekl nám určitě všechno.“; paranoidní pacient sám k sobě: „Kdy už mi konečně přiznají pravdu? Že je to tady výcvikový tábor pro vesmírné výsadkáře.“) je strach jen pochopitelným tmelem ve vztazích lékař – pacient.

Po letech (s nikdy oficiálně diagnostikovaným a tudíž ani léčeným posttraumatickým stresovým syndromem) ptám se sám sebe: „Jak mohli by se v takové atmosféře lidé uzdravovat, i kdyby skutečně byli nemocní?“ (Mezitím dospěl jsem k názoru, že v případě většiny tzv. psychóz ani o žádnou nemoc/poruchu, tak jak se chápe v moderní medicíně, nejde. Tím ale nechci se teď a na tomto místě zabývat. Více k tomu např. na blogu „kolegy“ Petra Salamona, postmoderně uvažující čtenáře odkazuji rovnou na YouTube kanál Bipolární duše.)

Jeden (zas zdánlivě drobný) příklad za všechny přece jen ještě doplním: úlevné skotské střiky – dnes jedna z vyhledávaných atrakcí jesenického balneoparku – byly v PLB v době mých pobytů prohlášeny za nehumánní a nahrazeny „humánnějšími“ sedativy. Vodovodní kohouty ještě ze stěn koupelen trčely, chyběly však již hadice. Raději jsem se tedy rozhodl hrát a předstírat (jak jen to šlo) klid, abych…

– a dostáváme se k tomu podstatnému –

…“neskončil“ na nechvalně proslulém oddělení neklidu – na pavilónu 27. Přestože jsem v něm nikdy nebyl, šlo o místo, které jsem na základě jeho pověsti nechtěl poznat zevnitř. Nahromaděnou „páru“ jsem proto upouštěl s velkou obezřetností. Když jsem (při 2. hospitalizaci) bušil na pokoji do matrace opřené o zeď, abych nějak vyjádřil nahromaděný vztek, dělal jsem to se strachem, že mne uslyší personál (nebo uslyší a udá některý donášející pacient) a já budu převezen právě tam. Křičet jsem si při tom netroufl. V odlehlém koutě „léčebny“ jsem při jiné příležitosti přerazil (opět se strachem, že budu přistižen) o kovové zábradlí nějaká dřevěná prkna. Pustit své „šílenství“ ven naplno jsem raději nezkoušel. Možná/Určitě jsem si to měl tenkrát dovolit a dopřát, jenomže na to nebyl jsem už dostatečně „šílený“. Aby vás pustili ven z uzavřeného oddělení, musíte být dostatečně normalizovaní (nebo být schopni alespoň se tak jevit). Strachu/Obav z další nucené hospitalizace (a možnosti zažít na vlastní kůži nějaké to oddělení neklidu) jsem se nezbavil ani po letech. Vnímám ho/je v sobě dodnes. Přiznávám, jsem posera, ku vlastní škodě. Nicméně mám za to (a zkušenosti některých psychiatricky diagnostikovaných kolegů a kolegyň mne v tom utvrzují), že v případě nucené ústavní „léčby“ stále je čeho se bát. A i když jsem se už před lety rozhodl na svůj strach nedbat a chovat se tak, že jsem byl nucen počítat i s možností třetí hospitalizace, myslím, že mi to pomohlo jen částečně. O tom, že život v neustálých obavách (s pocitem ohrožení ze strany většinové společnosti) by měl a mohl přispívat k jakémukoli zotavení, se asi dá úspěšně pochybovat.

Své svědectví o nepřímém vlivu pavilónu 27 na „léčbu“ duševních potíží jednoho před lety internovaného blázna jsem tímto snad podal. Bude-li k něčemu dobré, nevím. Dodám už jen to, že moje psychotické potíže jsou dlouhodobé a projevily se v plné síle (netypicky) v poměrně pozdním věku. V průběhu dalších let jsem získal několik psychiatrických diagnóz, dosáhl plné invalidity a nyní již i trvalého invalidního důchodu. Od roku 2007, kdy jsem se začal „léčit“ výhradně alternativně a s využitím samohospitalizací, jsem už nemusel být znovu nuceně hospitalizován a projevy manických (i depresivních) atak jsou snesitelnější a zvladatelnější, i když zcela nevymizely.

Jiří Bryan, invalidní důchodce