Rád bych lidem sdělil, že péče o lidi s vážnými duševními potížemi je i víc jak čtvrt století po sametové revoluci v hluboce tristním stavu. Zejména chroničtí pacienti se na uzavřených odděleních psychiatrických nemocnic mohou setkat i s nelidským a krutým zacházením, bez možnosti se jakkoliv účinně bránit. Jejich hlas není na veřejnost vůbec slyšet a pokud přece některý je, tak je bagatelizován: „jde přece o blázna, asi si to celé vymýšlí, tak hrozné věci se tam nemohou dít“. 

Žádná pravidelná a účinná kontrola zvenčí nad poměry na těchto odděleních neexistuje. Úřady a veřejnost se na duševně nemocné dívají mnohdy skrz prsty, o nedůstojné životní podmínky na uzavřených odděleních psychiatrie se vůbec nezajímají a tím tiše dopouštějí pokračování utrpení mnohých nemocných. Pokud jde o rozhodování o svéprávnosti, tam se justice dopouští i tak vážných chyb, že pro život a zdraví člověka to může být skutečně fatální.

Dovolte mi podělit se s vámi o můj životní příběh. Je sepsán ve snaze trochu nastínit, jaký život někdy předchází vážným psychickým problémům, ale zejména v upřimné snaze upozornit veřejnost na kruté životní podmínky na chronických odděleních psychiatrie. Moje letité zkušenosti jsou z Brna.

Narodil jsem se v roce 1949. Moji rodiče byli stateční a v dobrém slova smyslu svérázní lidé, měl jsem je moc rád. Za jejich protinacistickou činnost jim za německé okupace hrozil neblahý osud, jemuž se naštěstí vyhnuli. Tatínek nepřišel shodou náhod v noci domů, když na něj čekalo gestapo, maminka u výslechu pletla a předstírala neznalost němčiny, díky čemuž ji coby „bezvýznamnou ženou v domácnosti“ propustili. Ve skutečnosti byla vystudovanou tanečnicí, později úspěšně spojující recitační umění s tancem. Tatínek těsně před válkou dostudoval práva. Po válce oba uvěřili v myšlenku komunismu, ale brzy díky reálnému dění vystřízlivěli a stali se oponenty režimu, což celé naší rodině přineslo v 50. letech řadu těžkých let v chudobě, kdy maminka už nesměla vystupovat a otec byl na základě vykonstruovaného obvinění zbaven práce ředitele n. p. Sběrné suroviny (který sám prve navrhnul a zorganizoval). Dokázal se sice obhájit a nebyl odsouzen, ale řadu let nemohl sehnat žádné zaměstnání. Taneční umění mé maminky obdivovali např. zástupci indického velvyslanectví, zvali ji vystupovat do Indie… Nesměla, její kariera skončila.) Tatínek bral jakoukoliv práci včetně brigád, maminka zůstala doma, uměla uvařit téměř z ničeho a dokázala se velmi skromě postarat o naši domácnost. Až po dlouhých letech směl táta znovu pracovat jako právník a netrpěli jsme už nouzí.

Já byl divné dítě. Ve třech letech jsem chodil s bandaskou pro mléko a bavil svými řečmi celý krám, v 5ti letech jsem se sám naučil číst, neboť mne fascinovaly mapy, jež mi táta ukázal a já chtěl znát, co je v nich psáno. Tehdy jsme žili už v Brně a já vášnivě propadl skalničkám. V první třídě jsem byl schopen číst o nich odbornou literaturu a brzy jsem se uměl vyptat klidně i na vysoké škole na to, co mne zajímalo. Ve 3. třídě jsem se zaujal pro akvaristiku (zejména rostliny) a pro své rybky jsem tehdy chodil lovit potravu v noci do přírody a vracel se někdy až ráno. Chodil jsem na přednášky pro dospělé a od 8mi let jsem v létě pracoval v botanické zahradě , moc mne to bavilo. Studoval jsem pak reálku, jenomže pro mé postoje (nechtěl jsem být v SSM a podepisovat nesmyslné politické rezoluce) mne nenechali maturovat. Pracoval jsem pak jako dělník v lese, posléze mne rodiče přesvědčili a absolvoval jsem zahradnické učiliště a pak i maturitu s vyznamenáním na střední zahradnické škole v Rajhradě. Tam jsem ale také například zorganizoval tryznu za Jana Palacha.

V 17 letech se u mne projevila rakovina žaludku, z níž jsem se po letech sice zcela uzdravil (zásluhou jak klasické, tak alternativní mediciny), ale v době maturity se předpokládalo, že tu nejspíš dlouho nebudu. Díky mé silné zálibě jsem měl znalosti solidního zahradníka již tak od 13ti let a chtěl jsem se specializovat na kaktusy. Člověk ale míní a osud mění – myslím, že v mém případě nejde jen o ztráty. Můj kádrový profil byl totiž tak špatný, že jsem po maturitě nemohl sehnat jakékoliv zaměstnání. Nejen v oboru, ale mne nechtěli ani jako dělníka u pozemních staveb! Šéf botanické zahrady by mne velmi rád zaměstnal (roky jsem tam brigádničil), ale z politických důvodů se neodvážil.

Existenční nejistota možná přispěla k tomu, že se u mne začaly citelně projevovat mé psychické problémy. Jsou nazývány anankastický syndrom, neboli těžká obsedantně kompulzivní neuroza. Přicházela nejprv nenápadně a pozvolna, později však způsobila doslova devastaci psychického i somatického zdraví, sociální, pracovní i celkové životní situace.

Tehdy na začátku – mne před mým dvacátým čtvrtým rokem (1973) dali proti mé vůli do plného invalidního důchodu s bezmocností druhého (středního) stupně a moje anabáze po brněnských psychiatrických odděleních mohla započít.

A velmi brzo jsem narazil na extrémně snadné zneužívání této situace a psychiatrie ze strany mého okolí. Kdokoliv si v konfliktu se mnou cokoliv vymyslel, nikdy to nebylo ověřeno a já jsem byl jednoduše a rychle, prakticky teroristickým způsobem, uvězněn na psychiatrickém oddělení, izolován od ostatního světa, násilně medikován, s pohrůžkami i realizací donucovacích prostředků a trestů – toto i v případech pouhého mého dotazu, atd. Toto se v mém životě opakovalo nejméně šestkrát, většinou podobným způsobem a z podobných pohnutek.

Léčba na psychiatrii mi nejen nepomáhala, ale přímým následkem jejich tzv. léčení je například trvalé a značně omezující poškození funkce mého zraku, sluchu a tři velké jizvy na břichu, kdy mě chirurgové museli pro následky vnucované „léčby“ doslova zachraňovat život, opakovaně operovat. Během jedné mé nedobrovolné hospitalizace na uzavřeném oddělení psychiatrie jsem opakovaně a marně hlásil zdravotníkům silné bolesti břicha. Teprve po měsíci! mne odvézli do nemocnice. Tam mne lékaři okamžitě operovali a zachránili mi život, neboť jsem měl již delší dobu prasklé slepé střevo. Chirurgové byli v šoku, že došlo k takovému zanedbání péče. Přesto mne zřízenci z psychiatrie opět násilím odvezli zpět do uzavřeného oddělení, kde mne záhy jeden agresivní pacient kopl do břicha a já si musel opět vyprosit ošetření na chirurgii. Jindy došlo, díky vlivu na mne aplikovaných farmak, k závažné zástavě mé peristaltiky, byl jsem nafouklý, otok až na zádech. Museli mne operovat a internisté to považovali za vážný stav po používání morfia, které jsem ovšem já nikdy sám nepoužil. Toto vše neodradilo psychiatry od pokračování v tomto nepřijatelném směru, i když na tato tzv. pochybení opakovaně upozorňovali lékaři, kteří museli většinou velmi urychleně řešit můj havarijní zdravotní stav.

Následkem výše uvedeného mi ale tento neblahý osud (dění) velmi dobře a přímo osvětlil situaci a život v „těžkých“, uzavřených psychiatrických odděleních. Tam se mi, s utrpením a újmou současně, ukázala i cesta pomoci (myslím) těm nejvíce postiženým a poškozeným v tomto našem světě a já po ní vykročil. Přineslo mi to od personálu sice mnoho nedobrého, trestů, atd., ale též i správný životní směr, vůli, odvahu i sílu.Toto vše jsem potřeboval hlavně pro svou snahu alespoň nějak pomoci lidem vystaveným ( mimo zhoubný vliv jejich těžké nemoci), navíc faktické a hlavně velmi časté, brutální až zločinecké tyranii, šikaně a ubližování! Byl jsem mimo jiné několikrát přímým svědkem i následného úmrtí nebo zraňování a poškozování zbytků zdraví „těžkých “ pacientů.

Toto výše se děje jak ze strany agresivních a sadistických tzv. pacientů, tak i ze strany funkčně a významově nižšího personálu – dle mého názoru hlavně z důvodů pracovní ignorance, brutality, bezohlednosti až krutosti, nebo jiných zlých a negativních vlastností těchto velmi špatně vybraných a kontrolovaných pracovníků.

Já jsem vše přežil myslím hlavně pro to, že jsem se odhodlal doslova k promyšlenému “ útěku“. Ukončit velmi zhoubný vliv tzv. „léčení“ jsem mohl bohužel jen za cenu dlouholetého přežívání v roli tzv. bezdomovce. Tato další těžká životní zkušenost mi pro změnu přinesla mnohá trpká poznání, týkající se života lidí bez domova a často silně problematicky fungující pomoci těmto lidem, což by ale vydalo na samostatný příběh, jež v případě zájmu rád převyprávím.

Další mou šokující životní zkušeností byla situace, kdy jsem se pouze náhodou a z doslechu dozvěděl, že jsem byl zbaven svéprávnosti, aniž by mne o tom kdokoliv informoval, aniž bych byl řádně lékařsky vyšetřen, aniž bych se účastnil soudního jednání. Svou svéprávnost jsem uhájil a spravedlnosti jsem se poté dočkal až u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který konstatoval, že byla tímto postupem justice pošlapána má základní lidská práva.

Podrobnosti k této kauze naleznete zde: https://www.hrdinou.cz/105-hrdinu/milan-sykora-55 ,

https://llp.cz/pripady/muze-neopravnene-zbavili-zpusobilosti-a-proti-jeho-vuli-ho-drzeli-na-psychiatrii/

Své další osobní ztráty a újmy (materiální i nemateriální ), nemám ale vyřešené dosud, i když se o to vytrvale snažím. Opakovaně však narážím na nečinnost příslušných orgánů státní moci, jejichž pracovníci většinou “ neslyší“ slova vážně nemocných.

Prožitky mé nemoci lze zdravému člověku jen velice obtížně přiblížit, ale pokusím se: Problém vypadá například tak, že potřebujete něco udělat, někam jít a vaše nemocná psychika Vám začne vytvářet silné překážky, abyste to udělat nemohl, případně před tím musíte vykonat nějakou nutkavou činnost, nějaký rituál. Ta psychická bariera může nakonec zesílit tak, že už vůbec nevyjdete, činnost nevykonáte, celkově Vás to paralyzuje. Zhoršuje se to pozvolna, tudíž například nejprve nemůžete vyjít z domu na ulici a zůstanete žít v rámci domu. Posléze nemůžete v domě dojít do sklepa, nebo se z něj vrátit, dojdete-li. Posléze máte problémy již uvnitř bytu a nakonec lze takto uvíznout až na lůžku. Vím, že to zdravý člověk nepochopí, ale v té nejhorší fázi nemoci jsem takto setrval ve své posteli celých 8 let!.. (od cca 35 let věku). Veškerý můj život se tehdy odehrával na lůžku (doma, starala se o mne maminka). Nebyl jsem bez pohybu, na konci jsem na té posteli dokázal udělat před 8 000 dřepů. Vím, že se to těžko chápe, ale celou tu dobu jsem se pokoušel z té postele odejít – ale podařilo se mi to až po těch 8 letech. Nepomohla mi žádná léčba, prostě jsem to prolomil sám. Celý následující rok jsem se pak učil znovu chodit, další cca 3 roky mi trvalo než jsem se naučil znovu běhat.

Zkusil jsem mnoho terapeutických postupů – prakticky s nulovým výsledkem. Informovanost ze strany lékařů byla minimální, musel jsem si vše o nemoci nastudovat sám. A bohužel musím konstatovat úplnou bezradnost naší medicíny v řešení těchto zdravotních problémů.

Dosáhl jsem nakonec (hlavně prevencí) stavu, kdy mohu přežít a hlavně i pracovat a být užitečný (žel jen za určitých podmínek, často velmi těžko dosažitelných). Důležité je uspět v prevenci – být v takových podmínkách, kdy mé ego (vůle) má větší šanci než ego (mechanismus) nemoci. Ta nemoc v různých podmínkách má různou progresivitu a vy musíte docílit toho, aby ty podmínky, ve kterých žijete byly takové, aby progresivita nemoci začala zaostávat za akčním rádiem vaší vůle.

Moje citlivá maminka se postupně naučila, jak mi pomoci zmírnit projevy nemoci. Bohužel i její osud byl těžký a jen obtížně se mi vzpomíná na závěr jejího života. Bylo to již po smrti otce, když jednoho dne zmizela a proti své vůli pak byla až do smrti hospitalizována v různých zařízeních pro dlouhodobě nemocné. Nebyla vážně nemocná a nebyl žádný důvod ji tam držet, přesto se tak stalo. Nedokázal jsem jí bohužel pomoci ven, jako duševně nemocného mne nikdo nebral vážně. Při první mé návštěvě u ní, v brněnské nemocnici na Kolišti, mne dokonce policie brutálně hned z počátku odtáhla v poutech a ještě mě v autě natrhli jizvu po operaci ranami do břicha. Šetření její náhlé smrti v jednom z těchto zařízení, bylo odloženo s odůvodněním, že já píšu samé nesmysly,protože jsem sám nemocen… Rovněž toto vydá na samostatný, velice chmurný příběh.

Současnost:

Nyní žiji spokojeným rodinným životem s manželkou Zdenkou a jejím synem. Manželka se mi v mé nemoci snaží býti oporou. Moje vlastní zkušenost mne nasměrovala k pomoci těm nejslabším, kteří se sami bránit nemohou. V tomto směru se snažím pokračovat i dále, což se promítá též i do mé snahy spolupracovat a přispívat k úspěšnosti projektu Centra podpory transformace, Ligy lidských práv, katolické Charity, atd. Jako dobrovolník se snažím dle svých zdravotních a časových možností pomáhat v katolické Charitě už asi 20 let, i když katolíkem nejsem. Myslím, že nic jiného, než správný životní směr si ani já ze svého života trvale neodnesu a je to i jeden z hlavních důvodů lidské existence vůbec. “ Jen to, co darujeme, na věčnost získáme – Co uděláme jen pro sebe, na věčnost ztrácíme“.

Poselství:

Pokud jde o tristní životní podmínky vážně psychicky nemocných: Snad by pomohla (v obecném smyslu slova), účinná (vždy nehlášená), pečlivá a hlavně hloubková, nezávislá kontrola dodržování nejen veškerých práv pacientů, ale i dodržování mnohdy i těch základních lidských a léčebných norem, morálky a zdravého rozumu vůbec!

Milan Sýkora, Brno

Životní vyprávění Milana Sýkory zaznamenala Petra Šubrtová při přípravě projektu Centra podpory transformace o.p.s. „Na vlastní kůži“. V této celkové delší verzi zatím nebyl nikde zveřejněn.