Na přízemí pavilonu 27, zvaném též „neklid“, jsem byla v letech 2010 – 2016 hospitalizovaná asi 12krát a celkem jsem tam strávila kolem sedmi až osmi měsíců. Někdy jsem se tam dostala rovnou z centrálního příjmu pacientů, jindy překladem z příjmového oddělení.

Přijetí probíhalo vždy podobně, násilím mě vyvlekli ze sanitky a vtáhli mě na neklid. Tam už byli připravení čtyři sanitáři a dvě sestry a před nimi mělo nastat svlékání a odebrání všech osobních věcí. Jednou jsem se začala bránit, že se nebudu svlékat, když se na mě dívají čtyři muži. Na to mi sestra řekla: „Naši kluci nejsou panicové, ti už viděli holek, tak dělej, svlíkej se.“ Když opomenu to, že mi tahle sestra vždy tykala, tak jakoby vůbec nebrala ohled na to, jak se asi cítím já, když se mám celá svléknout (včetně spodního prádla – kalhotky a ponožky naruby) před čtyřmi muži, cítila jsem se strašně ponížená, jako nějaký kus hadru. Když jsem dále odmítala svléknout se, tak se na mě vrhli jako supi na svou kořist a servali ze mě vše, navlékli mě do erární noční košile, popřípadě do andělíčka, odvlekli mě na prosklený pokoj do sesterny, tzv. PIP („Pokoj intenzivní péče“), praštili se mnou o postel a přikurtovali mě za nohy i ruce, někdy i přidali prostěradlo kolem hrudi. Kurty většinou utáhli tak, že mě ruce i nohy brněly a odkrvovaly se. Plakala jsem, cítila jsem hroznou bezmoc. Dále jsem dostala injekci, většinou Haloperidol a jen čekala, až usnu a modlila se, ať ze mě ty kurty brzy dají pryč. Slyšela jsem, že maximální doba přikurtování má být 3 hodiny, jenomže sanitáři a sestry nechávali běžně pacienty přikurtované i mnohem déle, já byla nejdéle přikurtovaná za ruce i nohy 24 hodin.

Několikrát jsem se dostala i na nejhorší pokoj, zvaný izolace. Tam byla jen postel uprostřed pokoje, na stropě kamera, nerozbitné okno a 4 bílé zdi s hodinami, na nichž se snad zastavil čas. Týden mě nepustili do sprchy a na wc a zdůvodnili to tím, že ráno vozí pacienty na elektrošoky a nemají tak na mě čas. Přikurtovali mě za jednu ruku a pod postel mi dali mísu místo wc. Když jsem tedy potřebovala na wc, musela jsem slézt z postele na stranu, kterou byla ruka přikurtovaná, složitě si dřepnout a vykonat potřebu do mísy, to vše pod kamerou. Takto přikurtovaná jsem zůstala i několik dní. Jindy mě na izolaci přikurtovali celou, dokonce vysvlečenou u pootevřeného okna, bylo to koncem listopadu. Byla mi hrozná zima a plakala jsem, ať mě alespoň přikryjí, ale sestra nemilosrdně zabouchla dveře.

Můj jediný kontakt s okolím byl, že mi 3krát denně přinesli dosti hnusné jídlo. Jednou mi zůstal v paměti i způsob jeho servírování. Byl zrovna chleba s paštikou a jelikož jsem u sebe nemohla mít nůž, abych si chleba namazala, tak mi ho namazali sanitáři, ovšem pak se bavili tím, že do té paštiky prstem vyryli srdíčka a takto mi večeři podali. Přišlo mi to nechutné, nehygienické, jako výsměch. Když jsem říkala, že to jíst nebudu a křičela jsem na ně, jak se to chovají, tak mě opět přikurtovali. No a pak ještě byly návštěvy, jenomže jednou za mnou přišla moje ségra a sestry jí řekly, že jsem neklidná a agresivní a že ji za mnou nemůžou pustit. Ségra se ovšem nedala, nakonec jí izolaci odemkly a ejhle, já tam ležela schoulená a tvrdě jsem spala. Žádný neklid, ani agrese.

Návštěvy byly jediný světlý bod celého neklidu. Chodila za mnou rodina, přátelé… a přinášeli kontakt s vnějším světem. Jinak jsem jen hodiny ležela a koukala do stropu, nebo spala utlumená po medikaci. Jenomže v roce 2016 najednou moji mamku začali sanitáři a sestry po patnácti minutách vystrkovat pryč. Nechápala jsem a bylo mi sděleno, že se změnila pravidla a že pacienti na pokoji intenzivní péče, zvýšené péče a na izolaci mají návštěvy povolené jen na 15 minut. Takže za vámi jede někdo z rodiny či přátel přes celou Prahu, aby u vás pobyl 15 minut a následně byl vystrkán středním zdravotnickým personálem pryč. Nechápu, jak je toto možné, když návštěvní doba je od 14 do 18 hodin. A pacienti na ostatních pokojích měli povolené návštěvy jednu hodinu.

Program na oddělení nebyl vůbec žádný, jen ráno „vizita“, kde lékař položil otázku „Jak se máte?“ Nenechali vás nic vysvětlit, nedali prostor pro dotazy, přesto, že na oddělení bylo jen 15 žen a naproti 15 mužů a na ně několik lékařů a primářka. Lékař jinak nebyl vůbec k zastižení, ale vždy, když jsem žádala o pohovor, mi bylo sděleno, že lékaři mají plno práce (nevím s čím, když vizitu na celém oddělení udělali tak za půl hodiny a pak už je až do konce pracovní doby nebylo vidět).

Pak mám ještě jeden zážitek a tím jsou elektrošoky (ECT). Paní primářka jednou rozhodla, že je tedy dostanu a tak byla zavolána internistka, aby provedla vyšetření. Já ale elektrošoky nechtěla a bránila jsem se vyšetření. Aby mi mohli natočit EKG, tak mě přikurtovali a jelikož jsem prošla podmínkami pro ECT, tak mi byly provedeny bez mého souhlasu. Podruhé, pár let na to, jsem s nimi už souhlasila ze zoufalství, protože mojí jedinou myšlenkou byla smrt a chtěla jsem ještě zkusit nějakou pomoc. Tehdy ECT nějak zabraly, takže po třetí, nebo čtvrté aplikaci už jsem zemřít ani nechtěla a tak jsem tehdy naštěstí byla po 14ti dnech hrůzy na neklidu přeložená na pavilon následné péče.

Další pro mě hrozné zážitky bylo společné sprchování (pokud jsme tedy nebyla na izolaci), kde vždy ráno vydali každé z nás nádobu, ve které byl kartáček, pasta, sprchový gel, šampon a hřeben. Když jsem do sprch přišla poprvé, čekala jsem jen, že pustí plyn. 3 nebo 4 sprchy vedle sebe, nijak neoddělené, pacientky stříkaly vodu všude kolem sebe, někdo vymačkal celý šampon na zem. V rohu koupelny seděl sanitář a díval se na nahé, sprchující se ženy.

A jednou mě na neklidu málem zlikvidovali, trpěla jsem PPP a nechtěla jsem jíst, ale místo toho, aby mi byla věnována psychoterapeutická péče, mi jeden sanitář narval celý rohlík do krku, druhý mi mačkal nos, třetí držel ruce a ještě tomu asistovala sestra. Já i chtěla polknout, ale nešlo to a začala jsem se dávit. Když už jsem byla úplně přidušená, tak naštěstí rohlík ještě vyndali a já ho poté snědla. Kvůli PPP jsem jednou vyfasovala i sondu nosem do žaludku, přikurtovali mi ruce a dali mi pleny. Takovéhle zastrašování pacientů mi přišlo naprosto nehorázné, sondu jsem si vyndala i přikurtovanou rukou a pak jsem raději jedla. Ale způsob, jakým toho dosáhli?

Mohla bych takhle pokračovat ještě dlouho, ale asi by to nikdo už nečetl, takže nechám svůj popis neklidu takovýhle. Musím jen dodat, že od roku 2016 jsem na neklidu nebyla a pevně doufám, že už ani nebudu. Velmi často se mi ale zdají sny, jak mě kurtují, píchají injekce… a já se vždy vzbudím celá vyplašená a zpocená. Byl to pro mě vždy strašný zážitek a traumata odtamtud si ponesu celý život.