Oboje je vážným a srovnatelným omezením osobní svobody občana. Nedobrovolná hospitalizace na psychiatrii ve srovnání se zadržením pachatele trestného činu. Práva nemocných by měla být alespoň na stejné úrovni jako práva zadrženého zločince. Kdopak byste řekli, že je na tom lépe?

Současná právní úprava a praxe převyprávěná laicky:

Začněme, s dovolením, zločinem, a to takovou běžnou pouliční kriminalitou, která lze pro tenhle případ lépe srovnat, zloděje v bílých rukavičkách ponechme raději stranou.

  1. JSTE-LI ZLOČINEC, chycený na místě činu,

tedy nedávno jste někoho oloupil či surově bacil klackem přes hlavu a chytili vás,

tak se stane toto:

Přivolaná policie vás zadrží, ale zároveň dobře poučí o vašich právech, včetně toho, že okamžitě můžete žádat o pomoc advokáta a že pokud nechcete, tak nemusíte vypovídat. Zavřou vás sice v cele a musí vás brzy k věci vyslechnout, ale vy se smíte o samotě o všem poradit s advokátem a při výslechu můžete klidně mlčet. A policisté (vyšetřovatelé) se DO 48 HODIN (od vašeho zadržení) musí vážně domluvit i se státním zástupcem, co dál s vámi. Zda půjdete domů, nebo zda jsou tu důvody pro vazbu. Pokud vám nemohou nic dokázat, tak vás do těch 48 hodin musí pustit na svobodu. Mají-li důkazy, nasvědčující tomu, že jste zločin fakt spáchal a dokonce se domnívají, že byste měl být dále pod zámkem, tak vás musí do oněch 48 hodin (od zadržení) předat soudci.

A ten soudce je povinen přijít do práce klidně v neděli, neboť má jen 24 HODIN navíc na to, aby vás vyslechl a rozhodl, zda půjdete spát domů, nebo do vazební věznice.

Do té vazby vás pošle jen tehdy, jste-li obviněn z trestného činu a je tu i důvodná obava, že budete prchat před spravedlností, ovlivňovat svědky anebo pokračovat ve zločinu.

Soudce to musí řádně zákonně odůvodnit a doručit vám rozhodnutí. Od té doby, co vás chytili, uplynuly tedy pouhé 3 dny (72 hodin) a vy jste buď na svobodě anebo ve vazbě.

V průběhu těch 3 dní jste se mohl radit s advokátem, ten byl povinen stát na vaší straně a pokud vás přece dali do vazby, tak za vás nejspíš právě sepisuje stížnost k soudu (do 3 dnů). A soud se důvodností vašeho držení ve vazbě bude opět za několik dní zabývat.

  1. JSTE-LI OBČAN, KTERÝ „VYŠILUJE“ (ale nic trestného jste neprovedl)

a někdo na vás zavolá sanitku (případně i policii), s uvedením, že: „jste se zbláznil a ohrožujete druhé lidi nebo sebe“,

tak se v praxi stane toto:

Přijede sanitka (nebo sanitka a policie) a sami zdravotníci vyhodnotí situaci. Když usoudí, že skutečně šílíte natolik, že v tom spatřují důvod k vaší nedobrovolné hospitalizaci (= zavřít vás i bez vašeho souhlasu na psychiatrii) , tak vás naloží a odvezou do psychiatrické nemocnice, třebaže s tím vůbec nesouhlasíte. A hned na místě nebo v sanitce vám mohou vnutit do úst nebo píchnout injekčně psychofarmaka, zvolená dle jejich aktuálního názoru (např. sedativa nebo antipsychotika), aniž by byli v kontaktu s vaším ošetřujícím lékařem (ať již praktickým nebo psychiatrem). Nesouhlasit s medikací vám není nic platné, zpacifikují vás sami nebo s pomocí policie.

Posléze vás vidí psychiatr na příjmovém oddělení psychiatrické nemocnice, ale to už vlivem použité medikace můžete být spící nebo polospící, rozhodně váš stav nebývá identický s tím, pro který byla sanitka zavolána.

Tento psychiatr vám nabídne podepsat prohlášení – souhlas, že do nemocnice na léčení vstupujete dobrovolně. Ti, kdo to zažili, vypráví, že nabídka někdy proběhla i velmi tristním způsobem: „Tohle podepište nebo bude soud!“

/Zdravotníci mají povinnost vás poučit o vašich právech, tedy i o právu nesouhlasit s hospitalizací a mají vám vysvětlit, že v takovém případě o přípustnosti vašeho převzetí do léčebny a vašeho dalšího držení v ní, bude rozhodovat okresní soud. Zkráceně se takové soudní řízení nazývá „DETENČNÍ ŘÍZENÍ“./

Ale zpátky na příjmové oddělení:

Pokud souhlas s dobrovolnou hospitalizací nepodepíšete – tak se stáváte nedobrovolně hospitalizovaným pacientem a nemocnice dle zákona musí do 24 hodin od vašeho převzetí (omezení osobní svobody) podat zprávu o vaší nedobrovolné hospitalizaci místnímu okresnímu soudu.

/Zde je na místě vysvětlit, že nedobrovolně hospitalizovat člověka na psychiatrii je dle zákona povoleno jen tehdy, když JSOU ZÁROVEŇ SPLNĚNY tyto podmínky:

  1. Pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí
  2. Pacient jeví známky duševní poruchy, touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky
  3. Hrozbu ze strany pacienta nelze odstranit jinak

Jedině při splnění všech těchto podmínek zároveň, vás psychiatrická nemocnice smí hospitalizovat proti vaší vůli./

SOUDNÍ DETENČNÍ ŘÍZENÍ by mělo být vaší právní pojistkou, že k nedobrovolné hospitalizaci nedošlo protiprávně, že si s vámi třeba někdo nevyřizoval účty. U člověka, který má vážnější psychiatrickou diagnosu zapsanou ve zdravotní dokumentaci a hospitalizovaný již byl, je totiž bohužel velká pravděpodobnost, že jej zdravotníci na zavolání odvezou a stačí k tomu, že se nemocný hlasitě odvozu brání, což bývá prohlášeno za jeho neklidný či agresivní stav, hospitalizaci odůvodňující.

A soudní detenční řízení v současné praxi bohužel vaší pojistkou není, neboť probíhá vysoce formálně.

Soud vám (nedobrovolně hospitalizovanému) má nejprve (usnesením) sdělit, že se detenční řízení (= o přípustnosti vaší hospitalizace) koná a nabídnout vám, abyste si pro svou obhajobu vybral vlastního důvěryhodného zástupce nebo přímo advokáta. Teprve, když si jej sami nevyberete, tak vám má advokáta (tzv. opatrovníka pro řízení) vybrat soud.

Většinou se vás ale soud na nic nezeptá a vybere vám a ustanoví advokáta pro řízení sám. Pak se obvykle stane, že s vámi ten advokát vůbec nenaváže kontakt. Neosloví vás. Taktéž se často stane, že jste léčen silnými sedativy nebo antipsychotiky, proti vaší vůli, již od chvíle vašeho převzetí zdravotníky. A je velmi časté, že žádnému papíru od soudu, který dostanete v nemocnici do ruky, vůbec nerozumíte. A i kdyby vás advokát v tomto stavu kontaktoval, tak rozhovor prospíte nebo nechápete, co po vás chce. To samé se dá říci o kontaktu se soudem, který má rozhodnout až poté, co vás soudce nebo soudní úředník v nemocnici vyslechne. Většinou jste tou dobou „zaléčen“ v takovém stavu, že si ani nepamatujete, zda za vámi do nemocnice soudce přišel a jestli s vámi mluvil.

A okresní SOUD MÁ NA ROZHODNUTÍ, zda je vaše převzetí k nedobrovolné hospitalizaci a vaše aktuální držení v léčebně po právu, CELÝCH 7 DNÍ OD VAŠEHO UZAVŘENÍ. Lhůta počíná běžet následující den poté, co jste byli bez vašeho souhlasu hospitalizováni. Bylo-li to ráno, tak strávíte celkem 8 dní na uzavřeném oddělení psychiatrie, silně omezeni na svobodě a většinou bez vašeho souhlasu medikováni psychofarmaky, do doby, než vůbec soud o přípustnosti vašeho uzavření rozhodne.

A soud téměř vždy nedobrovolnou hospitalizaci potvrdí a při svém rozhodnutí vychází převážně či plně z informací poskytnutých lékařem nemocnice, kde jste nedobrovolně uzavřen. Rozhodnutí o tom (usnesení) vám soud sice musí doručit do léčebny a dostanete 15 dní na odvolání, jenomže: Nakolik jste schopen v této situaci rozumět soudnímu rozhodnutí? A dokážete si sepsat a včas odeslat kvalitní odvolání? Myslím, že odpověď je nasnadě. Advokát ustanovený soudem (pro vaši obhajobu) vás totiž opět nekontaktuje a vaše práva nehájí. (Ojedinělým výjimkám potvrzujícím pravidlo se tímto omlouvám.)

A nejde tu o žádnou drobnost, protože bude-li vaše nedobrovolná hospitalizace potvrzena soudem, tak jste přímo úředně vydán do rukou psychiatrické nemocnice a ta vás nemusí (může, ale nemusí) pustit celé 3 měsíce, až do doby dalšího soudního přezkumu.

Takže suma sumárum:

Reálný zločinec přichycený na místě činu (nebo člověk z trestného činu podezřelý):

je policií řádně poučen o jeho právech již v okamžiku zadržení, může mluvit s advokátem dle svého výběru a nemusí vypovídat. Je omezen na svobodě, ale nejsou mu podána žádná psychofarmaka, ovlivňující jeho myšlení, paměť, pozornost. Do 72 hodin od zadržení je buď propuštěn na svobodu anebo vyslechnut soudem a jeho rozhodnutím dán do vazby, proti čemuž si může okamžitě podat stížnost. I ve vazbě má právo na necenzurovanou korespondenci a rozhovory s advokátem. Advokát smí obviněného navštěvovat neomezeně v jakoukoli hodinu a jakýkoli den, a je oprávněn s obviněným jednat bez přítomnosti třetí osoby ve vyhrazené místnosti.

x

Člověk, který nic trestného neprovedl, ale je společností považován za duševně nemocného a zdravotníci vyhodnotí jeho aktuální pobyt na svobodě jako rizikový:

je zadržen zdravotníky,

obvykle nepoučen o jeho právech a ihned medikován psychofarmaky. Jde mnohdy o silná sedativa nebo antipsychotika, která mají okamžitý vliv na jeho myšlení, paměť, pozornost a některá mají i dramatické vedlejší účinky (slintání, křeče, impotence a dal.). Zda podepíše či nepodepíše souhlas s hospitalizací, se takto „zadržený nemocný“ rozhoduje často již pod vlivem psychofarmak a v přítomnosti několika fyzicky zdatných ošetřovatelů. Pokud s hospitalizací přesto nesouhlasí, tak soudce má dalších celých 7 dní na to, aby v detenčním řízení rozhodl o jeho osudu. Toto soudní řízení probíhá v praxi formálně, soudem vybraný advokát se o svého klienta nezajímá, žádné důkazy na jeho obranu nenavrhuje a po soudním posvěcení hospitalizace mu ani nenabídne pomoc s odvoláním. Hospitalizovaný od převzetí do uzavřeného oddělení psychiatrické nemocnice podléhá řadě režimových opatření a omezovacích prostředků dle rozhodnutí zdravotníků. Je mu zabavena většina osobních věcí včetně telefonu a jeho kontakt se světem bývá zprvu omezen na výjimečný telefonát pod cenzurou zdravotní sestry.

Dalo by se dlouze pokračovat řadou podrobností, ale nejdůležitější na tom srovnání je podle mého názoru fakt, že současná právní úprava nedává prakticky žádnou možnost takto „zadrženému nemocnému“, aby stanul před svým soudcem ve stejném stavu, v němž byl „zadržen“, čímž je jeho právo na kontrolu přípustnosti (= zákonnosti) nedobrovolné hospitalizace opravdu významně oslabeno.

Soudce (detenčního řízení) sice má „zadrženého nemocného“ v nemocnici vyslechnout, ale na tento úkon má celý týden a při současné právní úpravě má nulovou šanci mluvit s tím člověkem za střízliva (bez vlivu nemocnicí nasazených nebo navýšených psychofarmak).

Tato skutečnost činí zásah zdravotníků do osobní svobody nemocného daleko problematičtějším než je zásah orgánů činných v trestním řízení do osobní svobody člověka podezřelého či obviněného z trestného činu.

Ten nepoměr v rychlosti rozhodování soudu (72 hodin x 7 dní) je bohužel zakotven již v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku ČR.

Nepochybuji o tom, že existují dramatické duševní stavy, u nichž se (v současném systému psychiatrické péče) nenabízí jiné řešení, než nasazení silných tlumících léků. A vím, že řada pacientů je takové medikaci i vděčna za záchranu života. Rovněž chápu, že jsou situace, kdy omezení osobní svobody nemocného je skutečně jedinou reálnou možností jak ochránit bezpečí pacienta či jeho okolí. A rozumím tomu, že práce zdravotníků v psychiatrické nemocnici je velmi náročná a rozhodování o nedobrovolné hospitalizaci na ně rovněž klade obrovskou odpovědnost.

Nicméně výše popsaná právní úprava detenčního řízení a její extrémně formální praxe dává obrovský prostor k omylům a ke zneužívání nedobrovolné hospitalizace. A to jak občany, kteří jsou s některým nemocným v konfliktu a chtějí jej hospitalizovat, tak bohužel i zdravotníky a policií, kteří mnohdy postupují zcela rutinně a zdá se, že se spoléhají na formální postup soudu, jež schválí téměř všechny nedobrovolné hospitalizace.

Bylo by třeba, aby soud rozhodoval o zákonnosti nedobrovolné hospitalizace v mnohem kratší lhůtě a aby soudce i vhodný (specializovaný, s alespoň minimálním psychologickým vzděláním) advokát mohli nemocného vidět předtím, než na něj zapůsobí medikace.

Práva nemocných by měla být alespoň na stejné úrovni jako práva zadrženého zločince.

Podle mého názoru společnost současný stav toleruje jednak proto, že se psychicky nemocných lidí obává a druhak proto, že o jejich situaci a trápeních mnoho neví.

Uvědomme si prosím, že k omylům dochází a že se do situace nespravedlivě obviněného z trestného činu a stejně tak do situace neprávem hospitalizovaného člověka na psychiatrii, může dostat každý z nás. Co byste si vybrali?

JUDr. Petra Šubrtová (v minulosti soudkyně okresního soudu)

PS:  Nejde o právní text, laické termíny „zločinec“ apod. použity záměrně pro srozumitelnost.