Léčím se s bipolární poruchou. Nikdy jsem se nechtěla nechat hospitalizovat, ani když mi bylo úplně nejhůř. Měla jsem také to pochybné štěstí, že i přes některé vyhrocené stavy na mě nikdo nezavolal RZ. Tudíž jsem se v léčebně neocitla ani nedobrovolně, ani jinak.

Jen jednou, úplně poprvé, před patnácti lety, když jsem ještě ani nevěděla, že jsem nemocná, mě sanita zavezla do léčebny Brno-Černovice. Nemám odsud žádné vyloženě špatné vzpomínky. Jenom se na mě tu a tam některá ze sester osopila, protože jí vadilo něco, co se později ukázalo být projevem mého momentálního patologického stavu. Nejsem také moc společenská, a tak jako mě vždy děsily různé lyžáky a tábory ve stanech s podsadou, měla jsem samozřejmě hrůzu i z toho, že budu zavřená v psychiatrické léčebně s nějakými blázny, budu muset dodržovat přísný režim, mé svobodymilovné já bude silně krvácet a moje noční můry se stanou skutečností, když budu nucena předvádět pantomimu a uvádět komunitu.

Nyní, po patnácti letech, jsem tu zas. Ale teď už jinde jsme, je to jiná vesnice. Tentokrát Národní ústav duševního zdraví, oddělení afektivních poruch. Přijata v těžké depresivní fázi s psychotickými příznaky. Musím zdůraznit, že jsem byla na otevřeném oddělení, o uzavřeném nebyla vůbec řeč. Vy, co máte zkušenosti s psychiatrickou hospitalizací víte, co to znamená. Nedosti na tom. Přestavte si, že pacienti si tu nemusí dávat pozor na pusu, aby lékaři při vizitě náhodou neprozradili, že mají sebevražedné myšlenky nebo halucinace, a nebyli ihned přeloženi na uzavřené oddělení. Stalo se to jednomu mému spolupacientovi, který měl neblahé zkušenosti z Bohnic. V noci měl halucinace a ráno se obával, že pravda bude jednosměrnou jízdenkou na oddělení číslo 3. Přesto odvážně nezapřel své problémy. K jeho údivu se nestalo vůbec nic. Snad jen to, že mu ošetřující lékař nějak pozměnil dávkování léků.

V pacientech se totiž posiluje důvěra. Lékaři a sestry tady vědí, že je důležité znát skutečný stav pacienta, aby mu mohli pomoci, nikoli aby ho mohli lépe vystrašit a de facto „potrestat“ za to, že se mu přitížilo. Ničeho se tu nemusíte bát. Ničeho a nikoho. Zní to jako samozřejmost, že člověk, který se snaží vydrápat z vlastních černočerných hrůz, potřebuje oporu – a kde jinde by se mu jí mělo dostat? Ale všichni víme, že to samozřejmé zdaleka není. Ostatně na této webové stránce se můžeme při čtení mnoha příběhů přesvědčit, na jaké úrovni jsou české psychiatrické nemocnice.

Důvěra je celkově nejvýstižnějším slovem, které charakterizuje atmosféru na oddělení afektivních poruch. Aby byla taková důvěra možná, nesmí se personál chovat paternalisticky, tedy tak, jak to známe z většiny psychiatrických nemocnic. Vztah lékaře a pacienta je partnerský. Lékař sice ordinuje léky, ale jejich nasazení pojímá formou diskuse s pacientem, u mě to tak alespoň bylo. Neexistuje, že by se lékař urazil kvůli nesouhlasu pacienta, aroganci byste zde hledali marně. Ta všudypřítomná lidskost mě vede k myšlence, že NÚDZ je oproti jiným léčebnám takovým ostrůvkem něhy, něžného bláznovství v moři krutosti vezdejšího světa, kam bohužel patří i některé léčebny. Snad je to příliš patetické vyjádření, ale já to tak cítila. Byla to opravdová záchrana, ne místo, kde vás ve vašem bezútěšném stavu ještě více rozhodí a zadupou do země

Na oddělení 2 se každý den koná ranní i večerní vizita a mezitím pacienty bedlivě sledují sestry. Nejde ale o nějaké nepříjemné špiclování, je to velmi diskrétní monitorování pacientova stavu. Lékař se tak často od sester dozví, že se něco s pacientem děje a může účinně zasáhnout.

Mnou nesnášené aktivity se dělají zejména dopoledne, ale i v brzkých odpoledních hodinách. Měli jsme asertivitu, kognitivně-behaviorální terapii, relaxaci, psychogymnastiku, jógu, léčebný tělocvik, skupinovou terapii a ergoterapii. Nakonec jsem tyto činnosti vzala na milost, protože se mi tu a tam pootevřely dveře někam, kde jsem ještě nebyla a kde mě to začíná lákat. Odnesla jsem si spoustu podnětů, námětů k přemýšlení. A zkušenost, že člověk opravdu nikdy nemá říkat nikdy.

Oddělení číslo 2 není co vytknout, až na jednu věc. Chybí zde individuální psychoterapie. Pravěpodobně je možnost si ji s psycholožkou domluvit, ale zřejmě se nejedná o intenzivní psychoterapii, kterou by zejména pacienti s poruchou osobnosti uvítali. Nemám zmapováno, jak to chodí v jiných ústavech, asi to bude podobné.

Pokud se rozhodujete, zda a kde se nechat hospitalizovat, můžu vám Národní ústav duševního zdraví s klidným svědomím doporučit. Jen budete muset počítat s delší čekací lhůtou. Já čekala tři týdny, v některých obdobích se ale čekací doba může protáhnout až na šest týdnů. Mezidobí lze strávit v některé jiné léčebně a pak se nechat přeložit do NÚDZu. Stojí to za to.

Magda Wdowyczynová