Moje rodina byla ideální. Měla jsem Maminku, Tatínka a Sestru. Bydleli jsme v domku Ve Francii a byli zdraví a šťastní. V mých čtyřech letech jsme se vrátili zpátky do České republiky.

Můj příběh začíná již v dětství, kdy jsem si začala jsem si začala všímat rozdílných názorů mých rodičů. Čím více se rodiče hádali, tím více jsem si připadala pomalá a měla jsem pocity viny, že se rodiče rozvádějí.

Čím více se rodiče hádali, tím více jsem si připadala pomalá a měla jsem pocity viny, že se rodiče rozvádějí.

Byla to velká zátěž a trpěla jsem jejich vzájemnými spory. Nedokázala jsem odhadnout, že se to otočí proti mně.

Poprvé to bylo v roce 2003, když jsem dobrovolně požádala o pomoc nemocnici Bohnice, která měla pomoci mým rodičům. Byla jsem v té době hodně nezkušená a nevěděla jsem, že dělám obrovskou chybu a že se obracím na špatnou instituci. Neuvědomovala jsem si, že nepotřebuji pomoci já, ale moji rodiče. Měla jsem správný pocit, že musím bránit svoji rodinu za každou cenu.

V té době jsem zvala i pracovníky Esetu, aby rodičům pomohli, ale nedocházelo mi, že musí chtít oni sami. Mohla jsem to řešit jako moje sestra a odstěhovat se. Dnes už vím, že to by bylo to nejlepší řešení a nemuselo by se hospitalizace v Bohnicích opakovat. Žila bych svůj život, jako jsem žila stále, akorát bez hospitalizacích v Bohnicích.

Podruhé mě odvezl do Bohnic můj vlastní otec, protože jsem podle jeho názoru chovala nezdravě. Začala jsem si uvědomovat tíhu manželství mých rodičů, která na mě od dětství spočívala. Dostala jsem diagnózu emočně nestabilní porucha osobnosti a úzkostnou poruchu osobnosti. S tím nemohu souhlasit, naopak si myslím, že jsem velmi stabilní a naprosto bez úzkostí, kdy tento stav ani neznám. Emoce a pocity viny a vzteku se projevovaly úměrně nenormální situaci. Moje projevy mají logické opodstatnění. Nikdy bych neublížila sobě ani okolí.

Z první nedobrovolné hospitalizace si pamatuju, jak jsem byla na příjmu. Říkala jsem tátovi, že už mám všeho plné zuby. Nevěřila jsem v té době ani přátelům ani lidem okolo. Odmítla jsem brát Rivotril. Chtěla jsem situaci řešit a mluvit o ní. Nikdo mě však nechtěl poslouchat Personál mě na pavilonu 27 mě násilím svlékl do naha a přikurtoval. Zacházeli se mnou jako se zvířetem. Dostávala jsem asi koňské dávky léků, protože jsem pak jenom spala. Nepřijde mi správné někoho svléci do naha přikurtovat, zvláště pokud se jedná o mužský personál a já jsem žena.

První hospitalizace pro mě byla velkým šokem, jak se mohou k sobě navzájem lidi chovat a odnesla jsem si akorát velké trauma a málem nedodělání střední obchodní akademie. Uvědomila jsem si, že to je špatně a že je to špatný krok ze strany státu.Když jsem se chtěla bránit, tím že jsem o tom chtěla mluvit a mít možnost nějak to řešit jako omluva od státu a podobně byla jsem odvezena násilím do Bohnic znova.

Při každé další hospitalizaci už jen potlačovali moje projevy a nehledali řešení pro mě.

Stigma jsem si sebou nesla i z nemocnice. Jedna žena pečovala o moji matku a současně jí kradla peníze. Na policii mi to nevěřili kvůli mé psychiatrické léčbě. Navíc mi nepřijde správné, že o tom mají možnost vědět všichni a nadávat mi za to.Všechny moje hospitalizace zabraly dohromady jeden a čtvrt roku. Měla jsem pocit, že vlastně nikdo nechtěl slyšet, že se cítím dobře, což je podle mě hlavní cíl života. Pokud to tak není, jedná se o bránění lidem být šťastní na svobodě. Když jsem si chválila svoji náladu, tak vždycky hned vyvstalo podezření na manickou fázi.

Nebyla jsem jediná, komu nevyhovoval přístup lékařů, a slyšela jsem, že Také mnoha dalším pacientkám nevyhovoval přístup personálu, jenže se každý bojí říci svůj názor. Dokud nepřiznáte, že jste nemocný, tak vás obviní z nedostatku náhledu na nemoc. Jste donuceni podepsat dobrovolný vstup, jinak nemáte šanci se odtamtud dostat.

Myslím, že je potřeba hledat více individuální řešení a zabývat se osobností.

Vídala jsem často, jak pacienti odmítali brát léky a Rivotril jim byl vnucen násilím. Jindy zase byli propuštěni pacienti vysloveně nebezpeční. Na druhou stranu personál řešil tyto případy podle mého názoru necitlivě. Pamatuji primářku, která říkala pacientce, že když se bude podřezávat, tak jí zpráškuje. To mi nepřijde adekvátní. Nejvíc mi vadilo, když se zaměstnanci nemocnice posmívali pacientům a chovali se k nim nadřazeně.

Většina pacientů neví, že se proti nedobrovolné hospitalizaci může právně bránit a nikdo jim takovou informaci neposkytne. Nikdy mi nikdo neřekl, že mám možnost se odvolat nebo že za mnou přijde právník. Ani při mé poslední hospitalizaci letos na jaře za mnou vůbec nepřišel právní zmocněnec. Podmínky na pavilonu 27 se malinko zlepšily třeba v tom, že už u sebe můžete mít mobil, i když si ho stále nesmíte samostatně nabít. Je tam vymalováno, přibyly skříňky a ze dveří sundali nápis “samotka”. Stále tam ale chybí terapie a aktivity. Stále probíhá hromadné sprchování pacientek před mužským personálem. Prý jim chybí peníze, ale na léky je peněz dost. Právní ochrana pacientů je stále nedostatečná a nikdo to neřeší.

Je potřeba, aby čím dál víc lidí otevřeně o své zkušenosti mluvilo a požadovalo změnu.

Anna Doležalová