Moje psycholožka říkala, že až to ve mě vybuchne, bude to ukrutné. Nemýlila se, šest let po mé první psychoterapii, v létě roku 2013, došlo na její slova. Duše, která se již zdála zcela odumřelá, kterou jsem ani nepovažoval, v souladu s vědou psychiatrickou, za svou součást, se v poslední možné chvíli rozhodla ozvat, k čemuž musela potlačit racionalitu do absurdních rozměrů, jinak již bych její volání o pomoc neměl šanci zaslechnout. Mánie sílila postupně od počátku roku, během ní jsem si ve své fantazii vymyslel diametrálně odlišný, v podstatě úplně nový, důstojný život. Nadechl jsem se po nekonečných letech bezmoci, odevzdanosti, studu, nesnesitelného destruktivního strachu. Zlom příliš neskutečný, postavený na vodě. Chtěl jsem víc a dostával jsem víc. Euforie, nezměrná, energie, nekonečná.

Příliš prudce probuzený cit však nebyl připraven na peklo moderního velkoměsta. V onu chvíli jsem nebyl schopen ustát apatii svých spoluobčanů, stále častěji se dostavovaly výbuchy vzteku. Mé počínání bylo stále chaotičtější. Strach, který jsem se, drtíce přitom zubama, snažil od počátku manické psychózy potlačovat, mě nakonec přemohl v podobě obludné paranoie. I vzhledem k tomu, že mi stále více lidí naznačovalo, že mi evidentně jebe, byla její výsledná podoba ironií osudu taková: síly reakce se mě pokusí zlikvidovat skrze ústav pro duševně choré. Má následná zkušenost s pavilonem 27 mé obavy bezezbytku naplňovala.

Relativně tvrdý může být už příjmový rozhovor, zde bych vypíchl spíše sezení 12 měsíců před mou osudovou hospitalizací, kdy jsem se na stejnou židli posadil ještě dobrovolně, v kritické depresi, snažil se odpovídat na nicnevypovídající protokolární dotazy krajně otrávené přepracované(?) dámy, načež mi mimoděk položila otázku, zda by nebylo vhodnější jít někam pracovat. V tu chvíli mi svitlo, že tu mi asi nepomůžou. O rok později jsem stejný výslech absolvoval s manickou grácií, až policajtovi koutky cukaly. Brzy mi však humor došel. Na 27 jsem byl obklíčen gorilama, které na mě ze všech stran valily požadavek, nechť velmi rychle shodím hadry, ve kterých se cítím důstojně a navlíknu bohnický stejnokroj, pižámko pro nesvéprávné. Nadávky, výsměch, absence elementární lidské slušnosti, tak bude to ty hajzle?

Seznámil jsem se tak s místními zřízenci. Sehraní kluci, co drží za jeden provaz. Hory svalů, banda sadistů, pěstující osobitý humor v podobě přívěšků s ďáblem, hlava se tomu příčí věřit, vezme-li v úvahu, v jak křehkých stavech se většina pacientů nalézá. Jejich primitivní mozky totiž patrně zaznamenaly, že většina psychóz, tedy spirituálních krizí, se tak či onak týká strachu z ďábla. Jejich mnohdy vysloveně dětinskou touhu ubližovat ilustruje příklad jedné obzvlášť hnusné noci, kdy jsem po nějakém nově aplikovaném svinstvu dostal silnou závrať, propadal se do hloubky s takovou rychlostí, až se mi srdce svíralo, načež jsem vypozoroval, že mi přece jen trochu pomáhá rozsvítit světlo na chodbě. O chvíli později se dostaví hovado a zhasne a tuhle hru jsme hráli po zbytek noci. Nekomunikoval, nevyhrožoval, prostě zhasínal.

Upozorňuji, že to byla chodba náležící pouze a výhradně mě, jelikož jsem jakožto prominent skončil na takzvané terapeutické(!) izolaci. Sám se svým stihomamem mezi holýma stěnama, vědom si, že jsem neustále pozorován bedlivým červeným okem anonymní kamery. Naprostá absence hřejivého lidského slova, nic, postel s kurty, mříže na oknu a důmyslné hodiny, na nichž ručička obíhala půlkruh a neustále se vracela zpátky, patrně dodělávající baterka, nebo nevím co to mají za patent. Možná se ta fráze nehodí, ale doháněly mě k šílenství.

A mamince a tatínkovi nevysvětlíte, že se vás snaží zlikvidovat a že nemá smysl, aby mi tu nechávali nějaký mňamky, jelikož ti pánové předstírají lidskost pouze v jejich přítomnosti a první co udělají, až se za návštěvou zabouchnou dveře, všechno zabaví a dokonce i částečně zkonzumují před jejich synem, protože prostě jsou takoví a můžou si to dovolit. Tý trosce bude minimálně rok trvat, nežli začne mluvit v rozvitých větách a kdo ví jestli vůbec ještě někdy..

Beztak si víc nepamatuju než pamatuju. I to jim hraje do not. Nejstrašnější chvíle má paměť tendenci mazat. V jejích záblescích se slyším prosit o milost přikurtován za všechny končetiny. Znova a znova a znova. Neúměrně vysoké dávky tlumících drog vykonají také svoje. I ten nejotrlejší životem posedlý maniak nakonec na tomhle pavilonu skončí ospalý a otupělý. Ne nadarmo se „neklidem“ vyhrožuje na všech ostatních pavilonech. Ostatně vybavuji si slova jednoho z nejošklivějších patronů tamějších po mé definitivní kapitulaci: MY SI ZDE PORADÍME S KAŽDÝM.

A to bylo, myslím, ještě před mým prvním a posledním rozhovorem s lékařem, nepočítám-li ten příjmový, kdy jsem byl ještě nenapíchaný. Primářka Věra Strunzová provedla, spolu s dalšími, vizitu v mé osamělé komůrce. Vzhledem k tomu, jak jsem se já vůl schizoafektivní, zacyklil do své paranoii, osobně jsem personifikoval onoho ďábla do ní. Její temné líčení, chladný přezíravý pohled plný pohrdání, zlé mrtvé oči bez soucitu, jež se zaleskly jen ve chvíli, kdy mi oznamovala, že vzhledem k mému zhoršujícímu se stavu bude nutno nasadit elektrošoky. Viděl jsem tu paní i později v příčetnějších stavech pohybovat se nadutě po bohnickém areálu a nemám důvod svůj názor měnit. Ta s ďáblem hraje karty. Srovnání s Velkou sestrou ze slavného Formanova filmu se přímo nabízí. Represivní pavilon pro nepřizpůsobivé? Bezesporu. Zneužívání moci? Jistě, v tomto případě moci absolutní. Perverzní týrání mnohdy zcela zmatených bezbranných atomizovaných jedinců. Velmi rád bych ji jednou hnal k odpovědnosti za všechny ty zničený životy. Jednou, až pochopíte, že to vy jste šílení, že HDP nemůže růst donekonečna, že je potřeba zbrzdit, jinak nás všechny čeká zatracení, nejen Strunzovou.

Luděk Marhoul

P.S. Ten spis si strčte.. Si ho nechte, kde ho máte. To byl takový vtip, že jsem se představil policistům jako Ježíš Kristus, klidně jsem mohl říci Karel Marx, vyšlo by nastejno.