Náš příběh začal před více než třemi lety, kdy se má dcera poprvé ocitla na psychiatrické ambulanci, tehdy ještě jako sedmnáctiletá, a dostala svá první antidepresiva a první diagnózu. Ta zněla „středně těžká deprese a posttraumatická stresová porucha“. Brzy na to se dostala na svou první hospitalizaci, tenkrát také ještě na dětském oddělení v Motole, následně pak i na dětském pavilonu v PN Bohnice. 

Následně, a po dovršení osmnácti let, vzalo vše rychlý spád a dcera postupně skončila asi u osmi hospitalizací za tři roky. Většina z nich proběhla v PN Bohnice, kde několikrát pobyla na pavilonu 1 a 26, na jiné pavilony se nedostala. Při první hospitalizaci na dospělém oddělení byla vyřčena osudová diagnóza „hraniční porucha osobnosti“. Vyzkoušela několik druhů léků, od antidepresiv, antipsychotik, léků na spaní až po stabilizátory nálady. Dá se říci, že žádná varianta pro ni nebyla vhodná, nic nijak zvlášť nezabíralo. Ale při hospitalizacích se farmaky nijak výrazně nezabývali, vlastně ani psychoterapií. Tady byl úkol pacienta stabilizovat, což v překladu znamená „nadopovat ho Rivotrilem“, aby byl co nejklidnější.

Jak jsem četla v ostatních článcích, naše zkušenost nebyla ojedinělá. Vždy, když jsme s rodinou přišli na návštěvu, povídali jsme si s chodící loutkou, která byla maximálně schopná si zahrát jedno kolo Člověče, nezlob se a pak už nás prosila, abychom šli, že si musí lehnout. Po našich dotazech u lékařů, jestli třeba navštěvuje pacienty psycholog, psychoterapeut, jestli mají nějaké podpůrné programy, nám bylo řečeno, že je nedostatek personálu a že psychologové nemají čas. Doporučení vždy bylo, ať se dcera po stabilizaci nechá přeložit na terapeutický pavilon nebo ať začne po propuštění docházet do některého ze stacionářů. 

Všechny rady jsme si pochopitelně brali k srdci, snažili se najít co nejlepšího ambulantního psychiatra, psychoterapeuta i stacionář. Jenže postupem času jsme zjišťovali, že přestože děláme maximum a dcera se snaží dodržovat všechna doporučení, kýžený výsledek v podobě zlepšení se nedostavuje. Ba naopak. Pak přišel první lockdown, po létě druhý. A to už byl pro dceru definitivní sešup… Nemohla chodit do nové školy, nemohla chodit do oblíbeného stacionáře, přestal de facto existovat reálný život, což v jejím případě bývala berlička. Když bylo nejhůř, šlo se do kina, plavat, na bowling nebo jelo na výlet. Nyní nešlo nic…

Začátkem prosince se dcera začala opět sebepoškozovat, prohloubila se jí porucha příjmu potravy, po izolaci doma se zhoršila i sociální fóbie, takže byl velký problém jet třeba i metrem. Jelikož jsme toho vyzkoušeli už opravdu hodně, dá se říci vše, co bylo doporučováno, a poté, co jsem jako milující máma ve snaze pomoci svému dítěti načetla a nastudovala mraky materiálů k hraniční poruše osobnosti, jsme se dohodli, že se dcera svého psychiatra zeptá na názor na elektrokonvulzivní terapii, která se v některých případech na těžší formy deprese také používá.

Přestože dcera měla HPO, trpěla také depresemi a úzkostmi, kvůli kterým nebyla kolikrát schopná ani dodržovat hygienu nebo jíst. Měla neustálé sebedestruktivní myšlenky, které přecházely až do těch nejhorších, sebevražedných. O těch mluvila v podstatě celé tři roky, ale v poslední době se to zhoršovalo a nebylo dne, kdy by nevyřkla cosi o tom, že tu nechce být, že by se všem ulevilo, proč ona nemůže věnovat svůj život někomu jinému a podobně. Samozřejmě, že kdo něco takového neprožil, řekne si, že ta holka je praštěná, co by chtěla, je mladá, hezká, má hezkou postavu, je chytrá, sportovně a výtvarně nadaná, že chce prostě na sebe jen upoutávat pozornost. Ano, i někteří lidé z našeho nejbližšího okolí si to mysleli a nemělo cenu jim to vymlouvat. 

Začátkem měsíce prosince tedy ambulantní psychiatr, ve snaze dceři pomoci všemi možnými dostupnými prostředky, doporučil elektrokonvulze a dcera napsala do PK Ke Karlovu paní primářce, že má doporučení na EKT a zda a za jakých podmínek by mohla být přijata na tuto léčbu. Paní primářka byla v emailech velice vstřícná a ochotná a dceru přijali bez velkých průtahů celkem brzy a začalo se s léčbou. V průběhu jednoho týdne provedli dceři sérii tří elektrokonvulzí, kdy se jí zdálo, že sebedestruktivní myšlenky odeznívají a že se jí ulevuje.

V tom přišla rána v podobě nákazy Covid na oddělení. Většinu pacientů propustili do domácího léčení, dceři byla EKT léčba pozastavena. Bylo před Vánoci, doma jsme se s dcerou vrhly do příprav na svátky, nakupovaly dárky, pekly cukroví, vyráběly spolu vánoční dekoraci, šily, háčkovaly, pletly. Svátky proběhly celkem poklidně, jelikož se stále něco dělo a dcera nebyla doma sama. Neustále se ale upínala k pokračování EKT léčby po Novém roce. Jak dceři na Karláku slíbili, zkusily jsme se k léčbě v lednu připomenout, ale bylo nám sděleno, že mají stále kvůli Covidu málo lůžek a že jí na EKT přijmou, ale bude muset docházet ambulantně. Byla to trochu komplikace, ale budiž, byli jsme všichni ochotni pro zlepšení dceřina stavu udělat maximum. Sehnali jsme předoperační vyšetření a opět se po měsíci začalo s elektrošoky. Po prvním výkonu jsme si dceru odvezli domů a hned druhý den se ozval lékař z Karláku, že se jim uvolnilo místo a že by dceru mohli hospitalizovat. Byli jsme moc rádi, hodně se tím usnadnilo, všichni se nám zdáli tak vstřícní. Kdybychom věděli, jak hluboce jsme se mýlili…

Po dceřině přijetí na otevřeném oddělení proběhla druhá z EKT v této sérii, když se dozvěděla ze sociálních sítí od neznámého člověka špatnou zprávu o svém příteli. Okamžitě se propadla do hlubších depresí, plakala, zjišťovala na všech „frontách“, zda je to pravda a volala domů a přátelům, že tohle už nedá, že takhle žít nechce. Podle všeho dávala tyto úvahy i na sociální sítě, odkud se to doneslo lékařům, a ti byli v dobrém úmyslu anonymem upozorněni, aby na ní dali pozor, že má krizi a že si poškrábala nohu a mluví o sebevraždě. Však také ale byla dobrovolně na psychiatrii, protože jí už delší dobu nezabírala žádná léčba a ona potřebuje pomoct všemi dostupnými prostředky. Nelze očekávat, že se na psychiatrii ocitne naprosto stabilní jedinec, kterého nerozhodí vůbec nic, jedná se přece o psychiatrického pacienta. Dcera ještě ráno odešla na třetí EKT v řadě, lékaři však v té době provedli akci „Bororo“ a když se dcera probrala z narkózy a vedli ji zpět na oddělení, měla už od sester sbalené veškeré osobní věci v igelitovém pytli a bylo jí sděleno, že jí překládají na uzavřené oddělení.

Dcera sama vůbec netušila, co se děje, nevěděla o tom, že se lékaři dozvěděli, co se jí děje a o čem na sítích „uvažuje nahlas“. Nikdo jí nic neřekl, nevysvětlil a než se nadála, po čerstvě restartovaném mozku se náhle ocitla na uzavřeném oddělení. Než se však stačila rozkoukat, byly jí odebrány všechny osobní věci a byla na ní uvalena detence, zavřeli ji na izolaci, kde s ní lékař chvíli promluvil a řekl jí, co se stalo. Nikdo neví, co přesně tam proběhlo za rozhovor, ale dceru to velmi rozrušilo, stihla ještě rodinu o všem telefonicky od spolupacientky informovat a při tom všem působila, že pořádně neví, co se vlastně všechno událo. Od té doby jsme o ní dva dny neměli žádné zprávy.

Pak jsme se dozvěděli, že celou tu dobu byla v izolaci, soudně byla uvalena detence a z dobrovolné hospitalizace s cílem elektrokonvulzivních terapií se rázem stala nedobrovolná hospitalizace s cílem lékařů se dcery co nejdříve zbavit, jelikož jim náhle přinášela zbytečné problémy a rizika. Proto ji policejní eskortou nechali převézt do PN Bohnice, kdy v překladové zprávě doporučili nemocnici, aby pokračovala v započaté léčbě, nic konkrétnějšího nenapsali. A jak už jsme byli z předchozích hospitalizací v Bohnicích zvyklí, zde už šlo jen o to, aby se nějak stabilizovala, aby „nezlobila“ a dávkovat ji Rivotrilem. Tam už jen kouřila a byla na mobilu. Na dotaz, zda by jí zde dodělali podruhé započatou léčbu EKT, jí bylo sděleno, že se uvidí. Po týdenním čekání jí lékaři řekli, že se výrazně zlepšila a EKT již nebude potřeba. Po této informaci se dcera rozhodla, že dál setrvávat tam již nemá význam a požádala o propuštění.

Propustili ji po 10 dnech hospitalizace. O další léčbě EKT, kterou celá tato anabáze začala, už nikdo neuvažoval. Poslední den jí na vizitě ještě na rozloučenou lékaři řekli, že má těžkou formu hraniční poruchy osobnosti a že si musí zvyknout s tím žít, že pro ni už nic víc udělat nedokážou. Během dvou měsíců, kdy to celé vlastně začalo jejím rozhodnutím a pokusem o poslední nevyzkoušený typ léčby (EKT) s dobrovolnou hospitalizací, se tento dobrý úmysl změnil v noční můru, zhoršila se porucha příjmu potravy, deprese provázely problémy s hygienou, nespavostí, otočeným spánkovým režimem, nadužíváním uklidňujících léků. V únoru se těšila aspoň do práce, kam se snažila poctivě chodit, bylo to už asi to jediné, co jí ještě spojovalo s „normálním“ světem. Online jedenkrát týdně absolvovala i stacionář, ale už to nebylo ono, osobně jí to dávalo mnohem víc. Doma pravidelně odpoledne kolem třetí uvadala, ve strachu z nejhoršího se předávkovávala tak, aby vše zaspala. Jenže v noci se pak budila a do rána už bděla, seděla u televize a kreslila. A tak to šlo celý měsíc.

Už jsme nevěděli, jak jí víc pomoci, vždyť jsme vyzkoušeli všechno možné. Tolik jsme se všichni k tomu Karláku a EKT upínali, i kdyby to nakonec nepomohlo, mohli jsme si alespoň říci, že jsme to zkusili. Takhle to ale nemohlo zafungovat ani skutečně, ale ani jako placebo efekt. Dokonce i personál často hovořil o tom, že je třeba EKT absolvovat alespoň v sérii 9 – 12 výkonů obden. Dcera absolvovala tři v prosinci, tři v lednu, dál už jí to umožněno nebylo a za to, že se její stav zhoršil, byla nečekaně „potrestána“ odebráním dalších EKT, zavření do izolace a eskortním přeložením do Bohnic.

Stále mi v hlavě běží přirovnání k tomu, zda by se takto mohli zachovat lékaři například k onkologicky nemocnému, kterému by na začátku byly stanoveny chemoterapie v počtu 9 aplikací a kterého by třeba přistihli, jak na balkóně kouří a pak mu je špatně. Zda by se mohlo stát, že místo toho, aby mu dále pomáhali a léčbu dokončili, tak by ho potrestali tím, že by mu chemoterapie zrušili a přesunuli ho do jiné nemocnice, ať s ním dělají, co můžou. Nezdá se Vám, že by to měla být léčba jako léčba? A že pacient by neměl v nemocnici nikdy mít nic za trest? Vždyť vždy je tam za účelem se uzdravit, byť by se mu v průběhu léčby přihodilo cokoliv. 

Tento příběh skončil o další měsíc později, na MDŽ, 8. března, kdy jsem po příchodu z práce našla dceru doma uškrcenou na pásku od županu. Už zkrátka nezvládla bojovat s větrnými mlýny a z posledních pokusů volání o pomoc na pravých místech nabyla dojmu, že pomoci se už v těchto zařízeních dovolat nedá. Naše dvacetiletá krásná holčička spáchala sebevraždu a po ní zůstala jen truchlící rodina, která se ptá: „Proč to takto muselo dopadnout? Proč odborníci neudělali maximum? Proč se za neštěstí a bolest v nemocnici trestá? Proč lékaři nemají víc empatie? Proč se v psychiatrických zařízeních nesnaží o optimističtější a veselejší prostředí? Proč není v těchto zařízeních víc terapeutů, psychologů, podpůrných činností? Proč…?“

Nechci samozřejmě odradit další pacienty od hospitalizací či léčení, ale chci odhalit pravou tvář našeho psychiatrického zdravotnictví, které má opravdu daleko k civilizovanému lidskému způsobu léčby. Pokud vím, tak o reformě psychiatrické péče se v České republice hovoří minimálně deset let. Ukáže mi někdo, kde lze nalézt pozitivní výsledky této reformy? Naše milovaná holčička se jich nedočkala ani v roce 2021.

viz též Deník Referendum: Dívka bez hranic zemřela