V březnu loňského roku jsem byla hospitalizována na oddělení psychiatrie v nemocnici v Liberci. Na jedné z komunit jedna pacientka projevila obavy z návratu sanitáře Patrika, který byl tou dobou na delší dovolené. Říkala, že je agresivní k pacientům a jeho chování je vůči nim nevhodné. Asi ho znala z předchozích hospitalizací. Tam to personál odmítl řešit a také se o tom dále s pacienty nebavili.

Na pokoji jsem měla spolupacientku, před kterou jsem odmítala své problémy při vizitě řešit, protože se mi pak vysmívala. Tak jsem měla s ošetřujícím lékařem domluvu, že za mnou vždycky přijde na jídelnu. Nastala služba sanitáře Patrika a už hned ráno jsem byla svědkem, kdy dotyčný před sebou oběma ukazováčky dloubal do zad paní, která ležela se mnou na pokoji a byla zmatená (její přesnou diagnózu neznám) a tímto způsobem ji hnal na jídelnu ke snídani.


Pak přišel čas vizity. Ještě dodám že jsem byla o dvou francouzských berlích z důvodu ochrnutí levé nohy. Sanitář Patrik naběhl na jídelnu a začal na mě ječet ať jdu na pokoj, že bude vizita. Tak mu slušně říkám, že nejdu, že doktor přijde na jídelnu za mnou. O tom on nechtěl ani slyšet a dále na mě křičel, že mám jít na pokoj a doprovázel to lehkým kopáním do mé postižené nohy. A pokoušel se na mě sahat, že mě zvedne z křesla, ve kterém jsem seděla. Říkala jsem mu, ať na mě nesahá a stále jsem si trvala na svém že nikam nejdu. Na to on stupňovat verbální agresi, že co mu jako udělám. Opakovaně jsem ho upozornila, ať na mě nesahá a nechá mě být. Na to on vystupňoval svoji agresi a chytil mě za pravou ruku za zápěstí a shodil mě z křesla a táhl mě po zemi. Vzhledem k tomu, ze vážím přes 100 kg mu to moc nešlo. Jediné co se mu povedlo bylo to, že mě zvedl za zápěstí ještě víc a pak se mnou praštil o zem. V tu chvíli už byl asi spokojen, jak mi to nandal, nechal mě ležet na zemi a odešel. 

Vzhledem k tomu, ze jsem byla o dvou berlích, které zůstaly ležet docela daleko ode mě,  mi nezbylo nic jiného než se doplazit zpět ke křeslu. V tu chvíli už jsem se rozbrečela a ruka za kterou mě tak nevybíravě tahal po zemi mi během chvíle otekla a bolela. Dolezla jsem ke křeslu a sedla si zpátky. Doktor ani za mnou nepřišel, jestli si vzpomínám dobře, měli nějaký akutní příjem. Asi za dvacet minut začínala komunita. Seděla jsem tam a brečela a sestra se mě ptala co se stalo. Tak jsem jí to řekla, i jsem si stěžovala, že mě ta ruka bolí. Jen se na ní podívala a nechala to být. Na komunitě se opět řešil sanitář Patrik, tak jsem se přihlásila že souhlasím, že jeho chování vůči pacientům je nevhodné a i jsem před všemi řekla, co mi před chvílí udělal. Bez větší reakce zdravotnického personálu…

Ruka dále bolela a byla oteklá a nepoužitelná ani chleba jsem si s ní nenamazala. Nosila jsem ji ve zvýšené poloze a občas si nějaká sestra všimla obrovského otoku a modřiny a řekla mi ať si na to dám led a namažu Heparoidem. Led jsem na ní pro bolest nesnesla. A Heparoid byl k ničemu. Tři dny jsem si všem z personálu stěžovala že mě to bolí… terapie opět ledem a Heparoidem. Až nastal víkend a můj ošetřující lékař nebyl přítomen. Místo něj byla lékařka která mi v sobotu ráno slíbila, že mě pošle na rentgen. Najednou bylo cca pět večer a rentgen v nedohlednu…. už jsem byla docela i naštvaná, tak jsem si lékařku nechala zavolat. Přišla po hodině. Tak jí říkám, že chci podepsat okamžitě revers a jít domů, abych si mohla ruku vyřešit v jiném zařízení. Na to mi doktorka řeka kyselým tónem, že neví, zda mi ho vůbec může dát podepsat a že si mám počkat do pondělí na svého lékaře. Tak jsem ji poslala do prdele a sebrala se a odešla z vyšetřovny. 

Za cca půl hodiny přišel sanitář Martin a řekl mi, že si uděláme výlet. Ptám se kam a on na rentgen. Jeli jsme na něj a pak se vrátili zpět. Za další cca půl hodinu za mnou zase přišel sanitář Martin a říká, že si uděláme ještě jeden výlet…Tak se ptám kam a on do sádrovny… Tak jsem jen řekla ALE COPAK? Dojeli jsme tam a diagnóza zněla zlomenina distálního konce radia. Dostala jsem dlahu s tím, že až opadne otok mi ji dotočí na plnou sádru. Vrátili jsme se zpět na oddělení a v pondělí ráno mi staniční sestra říká, že se to bude řešit. V té době už to věděl i můj manžel a on, trošku temperamentní, udělal velké haló u lékařského ředitele. Shodou okolností také primáře psychiatrie. Na velké vizitě mi bylo primářem řečeno, že to vyřeší a dá nám vědět. To samé řekl i mému manželovi. Od okamžiku, kdy má ruka skončila v sádře jsem trvala na okamžitém propuštění. Můj ošetřující lékař mi přislíbil, že po velké vizitě mě pustí domů. To samé řekl i při vizitě a v okamžiku kdy mělo dojít na propuštění najednou vyrukoval, že mě pustí, ale musím podepsat revers. Do té doby o reversu nepadlo ani slovo. Ten jsem velmi ráda podepsala a šla domů. 

Do dnešního dne se nikdo neozval, nikomu jsem nestála ani za blbé omlouváme se, natož aby se primář ozval jak slíbil. Už je to rok a já se neustále v noci budím hrůzou zpocená, občas křičím ze spaní, občas se i v noci vzbudím pomočená, neustále mám před očima hrůzu, která se mi stala. Pořád myslím na to jak je možné, že člověk ne zcela psychicky pořádku je napaden personálem nemocnice. Vždyť jsme tak zranitelní s našimi problémy a ještě místo podpory se setkáme s násilím ze strany těch, kteří nám mají pomoci…

Sanitář Patrik měl ještě během mé hospitalizace ještě jeden výstup s pacientem Pavlem, který měl operovanou ruku a nebyl schopen si sám namazat chleba. Sanitář Patrik byl na Pavla hrubý a to si Pavel, o mnoho let starší než Patrik, nenechal líbit a obořil se na něj tak, až ho přišla uklidňovat sestra ať se uklidní, že se to už řeší a sanitáře Patrika z jídelny vykázala. Ještě se ke mě dostala informace, že Patrik hojně užívá marihuanu. A také to, že už s ním v minulosti byly problémy, ale jeho matka dělá někde v liberecké nemocnici staniční sestru a všechny jeho průšvihy vždy nějakým způsobem smetli že stolu.

S rukou mám neustále problémy, bolí mě, otéká, budí mě bolest a celkově mám tu ruku moc nepoužitelnou. Před cca týdnem jsem navštívila chirurgickou ambulanci, kdy mi dělali kontrolní rentgen, lékař mi řekl, že v pravé ruce mám dvakrát menší sílu než v levé a odkázal mě do ordinace neurolog s tím, že může jít o poúrazové poškození nervů.

Je to cca měsíc co jsem psala primáři e-mail kde jsem žádala o výsledek jeho šetření….Do teď nepřišla žádná odpověď.  Dnes jsem tedy volala na sekretariát, abych si domluvila oficiální schůzku. Bylo mi řečeno, že není přítomen a mám zavolat zítra ráno.

Nechci to nechat jen tak být, ale jsem asi moc malá paní. Ne kvůli sobě ale kvůli ostatním pacientům, kteří jsou zdravotnickým personálem ohrožováni jak psychicky tak fyzicky. Všude se píše jak pacient něco udělal zdravotnickému personálu, ale nikde se nedočtete, co se děje nám, pacientům z jejich strany.

A. R.