Tohle jsou 3 příběhy lidí, které jsem kdysi (v mé vlastní životní a psychospirituální krizi) potkala v PL Bohnice a v PCP (1998, 2000). Tehdy o tom chtěl jeden novinář psát, tak jsem vybrala lidi, o nichž jsem věděla, že by s tím asi souhlasili, kdybych se jich zeptala. Jenomže pak na ten článek nedošlo. Tehdejší ředitel PLB novináři vysvětlil, že v léčebně chybí personál a peníze.. bla bla bla. Jistěže chybí, ale v tom to asi všechno nebude… Těch příběhů jsem tam tehdy vyslechla a pozorovala mnohem víc a některé byly daleko smutnější a tragičtější. Když jsem to novináři vyprávěla, šel si dát třetího ferneta a těžko potlačoval dojem, že mluvím spíš o Rumunsku a nikoliv o zdejší „moderní psychiatrické péči“ přelomu tisíciletí.

Dívka A.

– přibližně 21 let, studentka. Poměrně nenadále začala trpět silnými úzkostmi a strachy. Vyhledala psychiatra, začala požívat doporučená farmaka a teprve poté se dostala do stavů, jež lze označit za psychotické. Zažívala leccos, bylo to obsahově dost silné (vyprávěla mi o tom) a tudíž se ocitla v PLB (pavilon 2, rok 2000). Nasadili jí neuroleptika a její zkušenost byla takováto : Začala mít dramatické křeče, po nichž lezla po čtyřech po zemi a hlava se jí vyvracela dozadu. Personál na to reagoval tak, že na ni řvali – ať tu hlavu narovná a tak podobně. Výsledek byl, že se dívka A. těšila až umře. Poté se dostala do jiné léčebny, do lidštějšího prostředí (PCP) a dávky neuroleptik jí byly sníženy. Prožitky, díky nimž se do léčebny dostala (ty „psychotické“) postupně odezněly. Vnitřní názor téhle dívky byl, že odezněly samy – časem a pak – díky rozhovorům se spolupacienty, kteří měli za sebou mnohdy podobné prožitky a tudíž v tomto směru dokázali soucítit. Měla na mysli soukromé rozhovory mezi jednotlivými pacienty, které někdy asi skutečně působí terapeuticky, nikoliv rozhovory vedené nějakým terapeutem či lékařem. To jen lékaři od ní stále chtěli slyšet, že jí pomohly ty léky – ona to tak rozhodně nepociťovala. Jí z těch léků bylo strašlivě zle a jednání personálu v PLB vystihla výroky : “ Tohle přece nemůže být pomoc. Vždyť oni byli tak hrozně zlí!“

Výsledek : Diagnosa – psychóza v pásmu schizofrenie a neuroleptika na doma.

Ještě bych dodala: Ty její strachy a úzkosti – přepadlo ji to tehdy na školní praxi v rehabilitačním ústavu. Tím chci říct, že strachy a úzkosti byly jejím prožitkem a ambulantní psychiatr jí na to předepsal antidepresiva – nezabíraly, tak jí dal dost vysoké dávky … no a i na krabičkách mnohých antidepresiv se lze dočíst, že vedlejším účinkem mohou být projevy psychotické – třeba halucinace. Té dívce se právě toto možná stalo. Měla halucinace a s těmi ji zavřeli do Bohnic, kde jsme se potkaly. Jenže tam už vůbec nikoho nezajímalo, zda to třeba nemá z těch prášků, tam už jí „léčili“ jen pro ty halucinace. Jejím rodičům řekli, že má vážnou duševní chorobu. O její život a starosti se nikdo nezajímal.

Muž B.

– přibližně 42 let, věřící, inteligentní. Bylo mu psychicky mizerně po rozvodu manželství a nechal se dobrovolně hospitalizovat na otevřeném oddělení PLB (pavilon 30, rok 1998) – chtěl si odpočinout. Výsledek: 5 týdnů se mu lékařky snažily vnutit nějakou psychiatrickou diagnosu a prášky. To, že by si potřeboval jen odpočinout, to jim bylo zcela proti mysli a tím, že diagnosy i prášky odmítal, ocitl se v jejich nelibosti. I on se tam v PLB hodně rozhlížel a měl názor, že spoustě pacientů tento způsob psychiatrické péče jen pramálo pomáhá.

Paní C.

– starší, srdečná paní. Vydala se kdysi na jednu psychiatrickou kliniku (Ke Karlovu) – aby jí tam pomohli vyléčit nespavost. A oni ji zavřeli mezi dlouhodobě léčené pacientky, jež byly v naprosto zoufalém stavu. A naordinovali jí tolik prášků na spaní, že po nich začala mít silné halucinace, jež jí přinesly velmi nepříjemné zážitky. Nespavost jí to pochopitelně nevyléčilo, spíš k ní má od té doby o důvod víc. Děsí ji představa, že by v péči takovéto psychiatrie jednou mohla skončit setrvale. Ona není žádný odpůrce psychiatrie, potkala jsem ji v oné lidštěji vedené psychiatrické léčebně (PCP). Chtěla to ještě zkusit, zda by jí nějak nepomohli řešit tu nespavost. Jaký byl výsledek, to nevím.

Petra (Praha)