Pracovala jsem jako strážný u bezpečnostní agentury v psychiatrické klinice Ke Karlovu v Praze. Ve čtvrtek 12. března 2020 jsem měla ranní směnu od 6 do 14 hodin. Ráno jsem jsem do osmi kontrolovala auta a pak šla na obchůzku do zahrady. Když jsem se vrátila, volaly sestry, že před klinikou sedí bezdomovec, který se tam pohyboval už od pondělí. Šla jsem s kolegou, protože vedoucí směny nám řekl, že ho máme vyhnat. Nejdřív nechtěl odejít, ale pak se zvedl a šel před areál, kde si sedl na chodník a pil vodku.

V deset hodin se vracel zpět, že chce jít na příjem. Kolega volal policii a mně tam poslal samotnou, i když se mi to řešit nechtělo. Seděl uvnitř na chodbě na lavici a měla jsem za úkol ho hlídat. Třásla jsem se a čekala před vchodem. Přišly sestry, že ho nikde nevidí a pak ho jedna našla zamčeného na záchodě. Byl sice opilý, ale nechoval se nebezpečně a nebyl agresivní. Podle mého názoru se o něj měl postarat zdravotnický personál.

Na příkaz vedoucího jsme ho museli vyprovodit ze záchodu. Bouchali jsme na dveře a asi po půl hodině vyšel ven. To mohlo být jedenáct. Sedl si na lavičku před budovou. Městští strážníci si dávali na čas, protože v předchozích dnech tam byli asi pětkrát. Z kliniky vyšly také sestry a všichni jsme tam stáli a on si zatím prokousl ruku do krve a začal brečet. Sestra šla pro dezinfekci a uklidňovala ho.

Dozvěděli jsme se, že tam byl hospitalizovaný, porušil řád požitím alkoholu a proto byl vyhozen. Lékař tvrdil, že to na nás jen hraje. On stále opakoval, že si podřeže žíly a psycholožka se s ním snažila mluvit. Lidé z personálu mu říkali, že nejsou azyl, znovu ho nepřijmou a má jít na charitu. Do toho přijela městská policie.

Bylo mi do pláče, věděla jsem, že ten člověk potřebuje pomoc a vlastně mě nutili mu ubližovat. Strážníci ho pak vyprovodili z areálu. Sedl si před večerku na chodník, hlavu svěšenou a kouřil. Šla jsem na další obchůzku. Kolem poledne jsem se od kolegy dozvěděla, že si opravdu podřezal žíly a strážníci ho odvedli na příjem. Tam byl znovu odmítnut a další hlídka městské policie ho odvezla neznámo kam.

Dokončila jsem směnu a jela jsem domů a po cestě jsem si koupila sedmičku vína. Doma jsem připravila jídlo pro dceru a pro sebe. Bylo toho na mě opravdu hodně, tak jsem si vzala tři 25 mg ataraxy. Před nedávnem mi zemřel otec a řeším další rodinné problémy. Během odpoledne jsem pak vypila asi půl litr vína a šla si zdřímnout. Mezitím přišla sousedka, která mi hlídá dceru (11 let).

Spala jsem asi čtyři hodiny a navečer zazvonili u bytu policisté. Zřejmě jiná sousedka přes klepy v domě usoudila, že se mi něco stalo. Dovnitř je pustila dcera a já jsem si sedla na postel a vysvětlovala, že jsem jen unavená. Na stole ale viděli zbytek vína a tak zavolali sanitku a také otci mé dcery. Trvalo nejméně půl hodiny, než záchranáři přijeli. Jelikož policie trvala na odvozu, tak jsem byla dovedena do sanitky.

Na centrálním příjmu v Bohnicích jsem vysvětlovala, že tam nechci být. Bylo asi osm večer a doktorka říkala, že mě nemůže pustit, protože mě přivezla policie. Navrhovala, že tam zůstanu jednu noc, ale musí mě umístit na uzavřený pavilon. Snažila jsem se odejít a začala jsem i sprostě nadávat. Odmítla jsem podepsat dobrovolnou hospitalizaci, nechápala jsem, jak může někdo za pět minut posoudit můj stav. Říkali mi, že jsem agresivní a neklidná, pořád tam pobíhal někdo z personálu a necítila jsem se tam dobře.

Když jsem chtěla z ordinace odejít, tak mě dva muži chytili za ruce a svalili mě na zem. Jeden z nich ještě říkal, že jsem tam byla tři čtvrtě hodiny a že „by se se mnou takhle dlouho nesral“. Klečeli na mě a sestra mi píchla nějakou injekci. Pak mě táhli po zemi, křičela jsem, že mě to bolí a můžu jít sama. V sanitce mě drželi tři a čtvrtý řídil. Byla jsem úplně bezmocná, jeden mi stále klečel na ruce. Citlivě se choval jen zdravotní bratr, který říkal, že má kurz nenásilného zacházení s pacienty a snažil se mírnit kolegy sanitáře.

Na pavilonu 27 mě zdravotní sestra nasměrovala na pokoj, kde mi vzali osobní věci a většinu oblečení. Zůstala jsem jen ve spodním prádle. Položili mě na lůžko a dali mi vypít rivotril (modrá tekutina v kelímku). V deset večer mi udělali odběr krve a druhý den jsem se dozvěděla, že byl negativní na alkohol. Protože jsem kašlala a měla mírně vyšší teplotu, tak musela být opět zamčená, tentokrát s podezřením na koronavirus. Udělali mi výtěr nosu a na spaní jsem dostala injekci zyprexy.

Pokoj byl s jedním lůžkem, za prvními zamčenými dveřmi byla předsíň a záchod a další zamčené dveře. Když jsem chtěla na záchod, mohla jsem si zazvonit. Sobotu jsem prospala, občas někdo přišel s léky, nebo abych si mohla odskočit. Dostávala jsem také zoloft a další léky. Výsledky testu na koronavirus jsem se dozvěděla v neděli a byly naštěstí negativní. Takže jsem konečně mohla na běžný dvoulůžkový pokoj s odemčenými dveřmi. Tam už jsem také mohla být ve vlastním oblečení.

V pondělí mě po dohodě propustili. Musela jsem podepsat, že se cítím kompenzovaná a jsem schopna samostatně fungovat. Mám dojem, že se to všechno dalo řešit jinak. Jak v případě zoufalého člověka v Kateřinkách, tak u mého nedopatření s léky, které posilují účinek alkoholu.

Petra Síkorová

Redakční poznámka: Tento příběh je cenný z několika důvodů. Pomineme-li zjevné selhání lékaře, který usuzuje na dramatický výkon pacienta, který se vzápětí opravdu podřeže, lze nalézt i pozitivní momenty. Zejména jde o několikáté svědectví, podle něhož se zkrátila doba hospitalizace na tzv. bohnickém neklidu a přiblížila se reálné době akutního stavu. Je patrná i větší ochota se s pacientem domluvit. Zdravotní bratr absolvoval kurz nenásilných metod v psychiatrii a nebojí se ho použít v praxi. Zároveň ale sama autorka připomíná, že vše šlo řešit daleko lepší cestou. V jejím případě například zásahem krizového interventa v místě bydliště. Zde ovšem narážíme na fakt, že centra duševního zdraví fungují jako ambulance a nemají terénní pohotovost, což je samozřejmě vážný nedostatek.