Vladimíru přijali 17. února 2013 do Psychiatrické nemocnice Bohnice. Z příjmu volala své matce, že byla z nicotných důvodů zavřena a svazována na neklidovém oddělení. Když její matka přijela žádat o propuštění dcery a před lékařkou se rozplakala, tak ji na neklid zavřeli také. Kvůli chování personálu, nesmyslné hospitalizaci a jejím následkům podala rodina na nemocnici žalobu. Následně se ukázalo, že Vladimíra netrpí v podstatě žádnou psychiatrickou nemocí, ale autoimunitní poruchou, kterou jí tento stát odmítá léčit.

Rodina nejdřív nechtěla na nemocnici dávat žalobu, na jejíž podání byla lhůta tři roky od skutku. Postupem času si však začali uvědomovat, že jde o princip. Vladimíra studuje evropská bezpečnostní studia. Je dobrovolnou sestrou Červeného kříže a zachránila několik lidí. Má platný doklad o spolehlivosti vydaný úřadem pro civilní letectví a povolení pro vstup do mezinárodních letišť. Chybná anamnéza by mohla poškodit i její kariéru. V únoru 2016 tak byla nemocnice s pomocí tří právníků zažalována.

Vladimíra zjistila, že trpí vzácnou autoimunitní poruchou. Byla vyšetřena na speciální klinice v Linzi. Se 135 zdravotními zprávami pokračovala na kliniku v německém Ulmu. Tam také expertizou výskyt autoimunitní poruchy potvrdili a předpokládají autoimunitní polyglandulární (polyendokrinní) syndrom. Vladimíře dokonce nabídli potřebnou léčbu, ale zdravotní pojišťovna se jejím potřebám vysmála. Kvůli svému případu mluvila i s ministrem zdravotnictví. Její neléčená nemoc přitom ničí orgány. Při kolapsech se dostává do konfliktů se záchranáři, protože ji považují za blázna nebo simulanta. Obvodní lékař se jí snaží zbavit a navrhuje přeregistrování. Velké nemocnice ji s touto vzácnou nemocí léčit odmítají. Opakovaně tak byla hospitalizována na psychiatrii, kde ji týrají, protože tam zcela správně nechce být. V České asociaci vzácných nemocí je jedinou členkou za danou diagnózu. Odhaduje se, že shodným typem mohou v České republice trpět stovky lidí. Naprostá většina z nich o tom nemá ani tušení a mnoho jich může být nesmyslně drženo v psychiatrické péči.

Neklidná dcera

Byla jsem na zkoušce ve škole a udělalo se mi špatně. V sobotu mě odvezla záchranka na Vinohrady, kde zjistili srdeční arytmii. V testech vyšlo malé množství THC v moči a doktorka interny na mě začala útočit, že jsem zfetovaná. Předtím jsem byla v hostelu, kde jsem se zřejmě na kuřárně nadýchala marihuany. Sama jsem abstinent a psychotropní látky velmi špatně snáším. Bylo mi špatně a celou noc jsem nemohla spát. Chtěla jsem tedy oznámit policii, že mne někdo přiotrávil marihuanou. Policisté přijeli v neděli ráno a řekli: Je nám líto, že jste kvůli tomu skončila v nemocnici, ale snad si nemyslíte, že to budeme řešit. Na to jsem jsem si neodpustila poznámku „Pomáhat a chránit, ale grázly“. Pak si promluvili s doktorkou a přišli s tím, že mě musí vyšetřit psychiatr a pojedu do Bohnic. Byla jsem ochotna si promluvit s psychiatrem ve Vinohradské nemocnici, ale tam ho prý neměli. Tak policisté přinesli můj kufr s učebnicemi, že mám počkat na sanitku. Protože jsem do Bohnic nechtěla, tak jsem utekla. Dojela jsem metrem na Muzeum a kvůli slabosti jsem zůstala ležet na lavičce. Dozorčí přepravy zavolal sanitku, kde jsem již byla hlášena jako pohřešovaná. Záchranáři mě proto odvezli do Bohnic.

Na příjmu psychiatrické nemocnice jsem doktorce Léblové opakovala, že chci jít domů. Protože jsem se s ní odmítala jinak bavit, tak jsem si vysloužila zařazení na neklidové oddělení. Nebylo v tom tedy žádné násilí, ani jsem nebyla nebezpečná, jen jsem chtěla jít domů. Naložili mne do sanitky a odvezli na pavilon 27, kde nastalo peklo. Plačící mě odvedli do místnosti, kde bylo pět lidí. Urostlý muž mi přikázal, aby se svlékla. Jen jsem stála a dál brečela. Když na mě sáhl, tak jsem instinktivně jeho ruku odstrčila. V tu chvíli se na mě všichni vrhli, servali všechno oblečení a přikurtovali mě k posteli. Pak mi vrazili do stehna nějakou injekci. Nikdo mi neřekl co a proč. Byla jsem v té době po zánětu slinivky. Ležela jsem a říkala si, že tohle musím nějak přežít. Za několik desítek minut znovu někdo přišel, tak jsem lhala, že potřebuju na záchod, protože jsem nechtěla být přivázaná. Byla neděle večer a nikdo z rodiny nevěděl, kde jsem.

V pondělí ráno jsem si vyžádala svůj mobilní telefon a bylo mi řečeno, že mám nárok na jeden hovor denně. Telefonovat se muselo pod dozorem sestry, která poslouchala každé slovo. Zavolala jsem mamce a v jednu chvíli jsem se sklonila za pult recepce, abych jí mohla říct „Dostaň mě odsud, je to tady strašný.“ Sestra křičela jak bachař ve vězení, že se mám okamžitě narovnat. Začali do mne nalévat rivotril po obrovských dávkách. Vůbec nikdo neřešil můj zdravotní stav, nikoho nezajímalo, že jsem původně byla hospitalizovaná s arytmií. Protože jsem věděla, že tohle nepotřebuju, tak se mi aspoň občas podařilo léky vyplivnout. Měla jsem ten den absolvovat další zkoušky ve škole, čímž mi studium posunuli o půl roku. Jen mi řekli, že mám léčbu nařízenou, ačkoliv o žádné bezprostřední ohrožení podle zákona nešlo. Myslím, že to byla msta za to, co jsem na Vinohradech řekla policii.

Pondělí jsem přežila bojem o pastelky. Ošetřovatel mi řekl, že žádné nemají. Tak jsem šla znovu k sestře. Proskleným oknem ze sesterny na pozorovací pokoj v mužské části jsem viděla ošetřovatele, který tvrdil, že pastelky nemají. Pacientovi s přikurtovanýma rukama hodil surově nohy na postel a praštil ho pěstí do obličeje. Nevěděl, že ho vidím. Stála jsem tam konsternovaná a nechápala, proč mlátí svázaného člověka.

V úterý odpoledne se objevila moje maminka, která musela přijet z jižních Čech. Viděli jsme se pět minut a pak vyrazila jednat o mém propuštění s tím, že za chvíli přijde. Hrála jsem pak se spolupacientkou scrable a po dlouhé době nám řekli, že máme odejít do jiné místnosti. Že prý někoho nového vezou a nesmíme být na chodbě. Pak zase přišli za mnou, že budu přeložena na jiný pavilon. Byla jsem sjetá rivotrilem, zpocená a nervózní z toho, kam se ztratila moje matka. Sanitkou mě převezli na pavilon č. 4 a konečně mi vrátili mobilní telefon. Mobil mojí matky byl vypnutý a ani otec netušil, kde může být. Tak tedy oznámil její zmizení na policii. Dva dny jsem na novém oddělení požadovala na personálu, ať mi zjistí, kde máma je. Až třetí den mi přišel úplně šílený nápad, že také mámu zavřeli na neklidu. Konečně jsem přemluvila jednu sestru, ta se podívala do PC a potvrdila, že máma opravdu leží na pavilonu 27. Až třetí den bylo tedy pátrání po mé mámě na policii odvoláno. Obrovský strach všech členů rodiny byl odpovědným zdravotníkům evidentně lhostejný.

Maminka mne tak opravdu zachránila, protože díky její intervenci mne museli přeložit na jiný pavilon. Na neklidu prý totiž nesmí být společně hospitalizování příbuzní.

Neklidná matka

V úterý 19. února jsem svou dceru přijela zachránit a odvést domů. Byla jsem vynervovaná strachem, že nevím, co s ní je. Byla jsem rozhodnutá slušně požádat o její propuštění. Nejprve jsem šla do patra hlavní budovy za ředitelem Martinem Hollým. Vše jsem mu vysvětlila, ale nepomohl mi a neměl zájem to řešit. Pokračovala jsem tedy na centrální příjem a u okénka jsem se zeptala na hospitalizaci dcery. Odkázali mne na pavilon 27. Tam jsem se hned od počátku necítila dobře, všude samé zákazy a divná atmosféra. Po rozhovoru s dcerou jsem už uvažovala, že se obrátím o pomoc na policii. Viděla jsem jasně, že nejde o psychiatrický případ. Šla jsem tedy znovu na centrální příjem.

Po krátkém dohadování u okénka vyšla lékařka a pozvala mne do kanceláře. Popsala jsem jí všechny souvislosti, ale bylo mi jasné, že mi nevěří. S pláčem jsem tedy chtěla odejít, ale personál zamknul dveře. Dva muži mne začali vláčet, roztrhali mi kabát a rozbili mobil. Nebyl k tomu jediný důvod, neprala jsem se, nehádala, jen jsem brečela. Můj jediný odpor spočíval v tom, že jsem jim řekla, že s nimi nepůjdu.

Na pavilonu 27 mě přikurtovali a nechali tak celou noc. Nemohla jsem dojít na záchod, ani nikoho zavolat. Byla jsem na pokoji s oknem do sesterny, ale nikdo si mě nevšímal. Byla jsem utlumená léky a také nikdo nezjišťoval, jestli nemám třeba srdeční vadu nebo jinou kontraindikaci.

Ve středu mne přeložili na pokoj, kde byly další dvě paní. Jedna vůbec nevnímala, nejspíš pod vlivem silných léků. Druhá mi vyprávěla svůj příběh. Léčila se s leukémií a jednou se doma koupala a nebrala partnerovi telefon. On si myslel, že se jí něco stalo a zavolal záchranáře a policie násilím otevřela dům. Když se paní vyděšená z útoku na svůj domov bránila, tak jí zabalili do skelné vaty, která tam zbyla ze stavby a odvezli do Bohnic. Jiná spolupacientka byla držena na neklidu devět měsíců a navštěvolaly ji jeptišky, aby to vůbec přežila.

Při telefonování mě personál šmíroval. Myslím, že lidé ve vězení mají víc práv. Za dva dny přišla soudní zmocněnkyně, aby zjišťovala oprávněnost hospitalizace. Okamžitě konstatovala důvod pro propuštění z nemocnice.

Nikdy jsem nezažila takový strach o život jako v Bohnicích. Následkem hospitalizace se u mě rozvinula klaustrofobie a nemohu vstupovat do uzavřených prostor. Stále vidím mříže na oknech a uzamčené dveře. Nikdy předtím jsem se neléčila psychiatricky, ani nebyla jinak dlouhodobě nemocná. Pracovala jsem jako finanční poradce. Jenže, jak chcete psychiatrům prokázat, že nejste to, co oni si myslí?

Na základě rozhovoru připravil Michal Štingl