Moje dcera byla na pavilonu 27 nedobrovolně hospitalizována dvakrát. Jednou koncem roku 2018 a před tím v roce 2016. Byla odvezena policií v poutech a nevybíravým způsobem. Poprvé měla pocit ohrožení a hledala doma odposlechy ve stěnách. Používala k tomu nůž, který pak zůstal ležet na posteli. Odvozu sanitkou se bránila a tak zdravotníci zavolali policii. Ve všech zprávách se pak objevovalo, že měla na posteli nůž a má proto sebevražedné sklony. Nikdo nereflektoval na moje sdělení, že to není pravda. Při první hospitalizaci byla na neklidu šest týdnů.

Ráda bych konfrontovala ředitele bohnické nemocnice. Jeho sdělení veřejnosti jsou založena na neznalosti věci. Samozřejmě, že když ředitel vstoupí na oddělení, tak nevidí obvyklou realitu. Člověk se stal zbožím, nemocnici zajímá obsazenost lůžka a žádný jiný kontext. Personál odmítá spolupráci s rodinou. Dostat se k lékaři na konzultaci bylo v nejlepším případě možné po týdnu a mému manželovi se to nepodařilo ani za šest týdnů. Když jsem se zhruba po sto telefonátech dobrala k ošetřujícímu lékaři, ten mi sdělil, abych zavolala za půl hodiny a pak už nikdo telefon nebral. Nakonec se dozvím, že nemá podepsaný souhlas s poskytováním informací. Přitom jsem na návštěvách trávila denně až pět hodin a nikdo ze zaměstnanců se mnou nehovořil.

Lékař na oddělení neklidu buď vůbec není, nebo je zavřený v ordinaci. Jeho role je omezená na funkci úředníka. Když jsem měla objednanou schůzku a chtěla do místnosti vstoupit, tak mne uchopili zřízenci a vynesli ven. Stejným způsobem manipulovali s mojí dcerou. Když si chtěla normálně promluvit, tak ji odtáhli. Nespolupráce a nezájem o případ pacienta je všudypřítomná.

Pan ředitel Hollý argumentuje nedostatečným množstvím personálu. Přitom se tam doslova fláká šest až osm lidí. Ti jsou většinou zavření v jedné místnosti nebo chodí ven kouřit. Jinak jen sledují, koho by kde nachytali a počínají si jako drábi. Jenom hlídají přestupky, aby mohli zasáhnout. Při sebemenším požadavku lidi odbývají a prakticky všichni pracovníci jsou naprosto nekompetentní. Jen jedenkrát jsem viděla, že jedna sestra česala pacientku a zaplétala jí copy. To byl jediný okamžik lidského přístupu za desítky hodin návštěv.

Dcera měla při první hospitalizaci narozeniny a tak jsme přinesli dva dorty, jeden pro pacienty a druhý pro personál. Za tři dny mi dorty z lednice vrátili zkažené. Nedokázali je ani rozkrájet a nabídnout pacientům. K odpolední svačině jim tam přitom leží suchý chleba, který zapíjejí čajem. Hlavní jídlo připomíná šlichtu pro dobytek. Přitom za spoustou lidí tam nechodí žádné návštěvy a tito lidé mají hlad. Nemocenská jim začne chodit po pěti měsících, pokud ji vůbec mají. Utratila jsem tak celkem několik desítek tisíc, protože jsem potřebným stále nosila jídlo a cigarety. Ještě dceři personál napsal do záznamu, že matka narušuje chod oddělení.

Pracovníci chodí v noci po oddělení s baterkou a prohlížejí pacientům noční stolky. Dceři takto zmizely nové ještě zabalené věci za několik tisíc – balíčky spodního prádla, tři pyžama, apod. Kdyby to vzal nějaký jiný pacient, tak by to u něj musela vidět.

Moje dcera prosila, aby ji pustili aspoň na pět minut na zahradu, ale nikdy nevyhověli. Lidé jsou tam držení dlouhé týdny pod zámkem, ačkoliv by mohli chodit aspoň na oplocenou zahradu.

Pro mne osobně byl strašně silný příběh jedné pacientky. Byla to paní, které onemocněl syn. Člověk, který nic od systému nechtěl. Ona se o něj v nemoci starala a vyčerpala svoje finanční rezervy. Syn zemřel a jí nezbylo ani na pohřeb. Následně se zhroutila a dostala se do Bohnic. Nemohla platit nájem a majitel bytu jí v průběhu hospitalizace vystěhoval. Z blázince tak šla rovnou na ulici. Žádný sociální pracovník to s ní neřešil. Taková strašná věc, matce zemře dítě a systém ji nechá spadnout na úplné dno. Je to přesná ukázka, že nikoho nezajímá, proč se někdo do Bohnic dostal, a nikdo neřeší jeho příběh.

Dále jsem vídala dvacetiletou dívku, která dva týdny chodila sem a tam po chodbě a plakala. Stále opakovala: Já tady nechci být, já chci domů. Všichni ji jen obcházeli a nevšímali si jí.

Za většinou pacientů, pokud vůbec, tak docházely návštěvy jen na 15 – 30 minut. Rodiny nechápou situaci, nedokáží s blízkým komunikovat a prostředí je jim velmi nepříjemné. Nikdo s nimi nehovoří a nikdo jim nic nevysvětluje. Spolupráce mezi institucí a rodinou je hrozná.

Z vyprávění dcery jsem slýchala, jak se ženy musí hromadně sprchovat a ošetřovatelé si stoupnou s rukama v bok a koukají na ně. Přístup k hygieně je omezený na to, že jednou denně je všechny naženou jako hovádka.

Také vůbec nechápu, proč pacienty drží na akutním oddělení tak strašně dlouho. Dcera prokazatelně neohrožovala sebe ani nikoho jiného. Nikdy neměla sebevražedné sklony. Soudní řízení o nedobrovolnosti probíhalo naprosto formálně. Při první hospitalizaci tam byla soudní úřednice, při druhé už vůbec nikdo. Jednání byla pětiminutová záležitost.

Léky šíleným způsobem ovlivňují vnímání pacienta. V prvních týdnech jsem měla dojem, jakoby proti mně šel duch. Chodila jako robot, byl to úplně ubitý člověk. Zničili jí kognitivní schopnosti, což se projevuje už trvale. Přestala chtít komunikovat s lidmi a vyčerpávají ji sociální kontakty. Chtěli jí dávat i elektrošoky a museli jsme sehnat pomoc od jednoho bývalého primáře psychiatrie, který návrh jednoznačně nedoporučil.

Argumentace ředitele Hollého je naprosto od věci a mám dojem, že netuší, co se na oddělení neklidu děje. Jsem přitom ochotná s ním jednat, ať už se tyto věci změní. Podle mého názoru je potřeba toto oddělení zrušit. Nikomu bych nepřála, aby to zažil a dokonce ani aby to viděl. Za dva roky mezi dvěma hospitalizacemi mé dcery tam nedošlo k vůbec žádným změnám.

Maminka pacientky zaslala tento text řediteli Psychiatrické nemocnice Bohnice. 
V případě poskytnutí reakce Martina Hollého bude jeho text připojen k tomuto článku.