Před loňskými Vánoci jsem vezl jako taxikář přes Václavské náměstí klienty, kteří odmítli zaplatit. Hádali jsme se a mávnul jsem na kolemjedoucí hlídku státní policie. Bavili jsme se asi pět až deset minut a policista začal být arogantní, takže jsem také reagoval arogantně. Kvůli tomu mě chytl za ruku a praštil se mnou o zem. Jeden mi klekl na záda, druhý na hlavu a nasadili mi pouta. Mezitím přijely další hlídky a když mne měli vézt na služebnu, tak jsem odmítal jet s policistou, který na mě zaútočil. Toho jsem nedosáhl a naopak mi při výslechu pohmoždil koleno, hlavu a žebra.

Pak mě policie odvezla na psychiatrii Ke Karlovu. Tam za mnou přišel rozespalý mladý lékař. Když jsem mu dal najevo, že neznám důvod, abych se bavil s psychiatrem, tak dal pokyn k dalšímu odvozu. Do rána jsme objeli další vyšetření a rentgen. Byl jsem už vyždímaný, protože předtím jsem pracoval celý den na montáži a v noci v taxíku. V Bohnicích na příjmu se se mnou vůbec nikdo nebavil a odvezli mne k pavilonu 27. Žádal jsem, abych si mohl dát ještě cigaretu. Stále jsem měl pouta a začali mne pozadu strkat do budovy. Přitom mě jeden ze zřízenců škrtil. Stačilo přitom říct, že už si cigaretu dát nemůžu.

Uvnitř mě přikurtovali k posteli a odešli. Po půl hodině přišli dva ošetřovatelé a dali mi injekci. Za nějakou dobu jsem žádal, abych mohl jít na záchod. Na to mi částečně sundali kalhoty, což jsem nechtěl, takže mě tak nechali ležet a zase odešli. Začal jsem být vzteklý a vzpouzet se na posteli, takže mi ještě přidali pás přes hrudník. Po dalších dvou hodinách jsem jim asi stále připadal drzý, takže jeden řekl „přiškrtíme..“. Zcela přivázaného k posteli mě začal škrtit a škrtil mě tak dlouho, až jsem ztratil vědomí.

To je hodně emotivní zážitek. Myslel jsem, že mě zabije. Probuzení je ještě horší. V tu chvíli jsem poprvé měl pocit, že jsem se zbláznil. Stále se mi v mysli opakoval jediný okamžik a rozbrečel jsem se. Oba rozesmátí ošetřovatelé opět odešli. Z toho jsem měl asi pochopit, že jsem se dostal na specializovanou kliniku, kde mi chtějí „pomoct“.

Další dny si vlivem silných léků jen málo pamatuji. Nasypali mi koktejl, který ze mě udělal zeleninu. V tomto stavu prý se mnou mluvila doktorka Léblová a později mi doporučila soudní léčbu.

Hospitalizace mě poškodila i mimo nemocnici. Když se spolubydlící dozvěděli, že jsem zavřený v blázinci, tak jako první zpráva zvenku byla, že si mám zařídit vystěhování. Měl nasmlouvanou spoustu práce, která padla a tyto firmy mi už nedaly žádné zakázky. Propadly mi také dvě letenky na Mallorku.

Na neklidovém oddělení jsem byl dvanáct dnů. Tam se nedá nic dělat, jenom se jí a kouří. Všude jsou mříže a člověk je pořád zavřený. Další měsíc jsem byl o patro výš, kde jsou aspoň nějaké terapie a je možné vycházet do areálu. Když jsem se s psychologem bavil o škrcení, tak uznal, že je to pochybení personálu. Žádnou oficiální stížnost se mnou ale neřešil.

V horním patře jsou pokoje pro dvanáct lidí, jedna společná koupelna, podmínky tragické, vybavení tak ze sedmdesátých let. Seberou vám doklady, telefon a nikoho za vámi nepouští bez souhlasu lékaře. I moje právnička mi potvrdila, že vězení je proti tomu pětihvězdičkový hotel. Nesmíte s čímkoliv nesouhlasit, to je největší chyba. Když jsem odmítl změnu medikace, tak mi zakázali vycházky. Radkin Honzák se mi vysmál během skupinové terapie.

V pátek mi oznámili, že mě v pondělí 21. ledna propustí. Přes víkend jsem měl dobrou náladu a obvolával jsem známé, hrál jsem na kytaru a bavil se. Pro personál to však byl akutní manický stav. V pondělí doktorka Janoušková oznámila, že mě nepropustí. Vyhrožovala, že pokud podepíšu revers, tak mi znovu napíše nedobrovolnou hospitalizaci. Takže jsem zavolal právničce a podepsal revers. Naštěstí mi už dále nebránili.

V životě nemám žádný horší zážitek, než je tato léčba. Po propuštění jsem si prošel nejtěžší depresí v životě. Byl jsem bez řidičáku, bez práce a s dluhy. Navíc mi státní zastupitelství navrhlo ochrannou ústavní léčbu, kvůli které nyní probíhá soud. K minulému stání dotyční policisté bez omluvy nepřišli. Celé to nechápu, protože jsem prakticky nekladl odpor, z mé strany nebylo po celou dobu žádné násilí. Nemám žádné konflikty, abych bezdůvodně napadal lidi. Kromě toho mám dojem, že moje životní problémy začaly až s předešlou léčbou na psychiatrii. Do té doby jsem byl normální pracující a studující člověk.

David Novák