Můj táta žil do devadesáti aktivní život, několik let se dokonce staral o svou nemocnou ležící paní a teprve po její smrti osaměl. Chtěl ale dál bydlet ve svém bytě, nakupoval, chodil do banky, cvičil, vařil, o spolužití s někým jiným z rodiny nestál. Po devadesátce se ale občas začal chovat zvláštně a vyvrcholilo to jeho voláním na policii, že ho prý chce někdo zabít. Šlo už asi o projevy Alzheimerovy nemoci. Policisté přijeli, žádného útočníka nenašli. Teprve když jim táta volal opakovaně, tak usoudili, že blázní a odvezli ho v jeho 92 letech do Bohnic. Psal se rok 2018.

Dostal se na pavilon 27. A já jsem tak prostoduchá, že jsem si myslela, že po roce 1989 jsou Bohnice autoritou a příkladem pro to, jak se má v dnešní době přistupovat k duševně nemocným. Ale na tomto pavilonu byl tatínek připoutáván k lůžku a ležel dlouhé hodiny v mokrých plenách nebo i v něčem horším, neholili ho a zacházeli s ním i s ostatními dosti drsně. Co mně ale opravdu šokovalo: Vůbec žádná spolupráce s rodinnými příslušníky.

Jeho diagnóza se neustále upravovala a různě měnila, bylo skoro nemožné dostat se k doktorovi, sestry říkaly vždy něco jiného, dokonce ho vedli v záznamech pod chybným jménem. Dobře, všechno jsem nějak chtěla chápat. Ale pak se stalo to, co považuji za vrchol, a když to není fyzické mučení, tak je to psychické: Jednoho dne seděl úplně zhroucený a odmítal i pít a jíst. Když jsem se zeptala proč, tak řekl, že mu pověděla paní doktorka, že ho rodina zpátky domů NECHCE!!!!! Za prvé to nebyla pravda a za druhé, i kdybychom byli tak hnusní, tak ta doktorka přece nemůže toto říct slabému 92 letému pánovi, který se před pár dny zhroutil?????

Nevěřila jsem tomu a šla do sesterny a naštvaně a nahlas jsem sdělila, co mi řekl.

„Kdo mu to řekl?“ ptám se. Ze zákulisí vyšla v pohodě mladá lékařka a přiznala skoro s úsměvem, že to mu řekla ona. Já už si nepamatuji, jak jsem reagovala. Chtěla jsem napsat nějakou stížnost na ředitelství, ale pak jsem měla strach, že se mu budou mstít.

Myslím, že jsem ještě něco zapomněla, ale to už asi byly maličkosti. Jako že mu někdo ukradl holicí strojek za dost peněz, který jsem mu koupila, když jsem viděla, v jakém je stavu.

Nyní je táta naštěstí už v sanatoriu se zvláštní péčí pro pacienty s Alzheimrem, kde se o něj pěkně starají. Bohnice byly noční můrou.

Magda

autorka příběhu žije trvale v Německu a v minulosti řadu let pracovala jako pečovatelka o seniory v domácím prostředí