Asi před deseti lety jsem pracoval jako výzkumný pracovník Akademie věd ČR. Jelikož jsem kdysi prodělal borreliózu, býval jsem často unavený, a tak jsem v té době občas užíval jistý opuštěný lék se stimulujícími účinky jako „akademický doping“. Jednalo se o piperidinový derivát, jenž byl v té době v ČR naprosto legální a mně jeho občasné užívání zlepšovalo kognitivní schopnosti – lepší soustředění a více energie. 

Mým rodičům, u nichž jsem tenkrát ještě bydlel, se ale nelíbilo, že po tomto léku bývám „zrychlený“, hovořím rychleji a celkově mívám rychlejší psychomotorické tempo. Moji rodiče proto jednoho dne rozhodli, že s nimi pojedu do Psychiatrické léčebny Bohnice. Neprotestoval jsem a zprvu jsem navštívil Centrální příjem, kde jsem podepsal dobrovolný vstup a tamní lékařka mě odeslala na pavilon 26. Na tomto pavilonu v druhém patře na sesterně mě zdravotní sestry vyzvaly, abych jim odevzdal mobilní telefon a občanský průkaz. Svůj občanský průkaz jsem však sestrám neodevzdal, nýbrž sdělil jsem jim, že jejich požadavek je protiprávní, jelikož odporuje zákonu o občanských průkazech 328/1999 Sb. 

Tu na mne sestry začaly hulákat a všemožně láteřit. Já však trval na tom, že Psychiatrická léčebna Bohnice by měla postupovat v souladu se zákonem a navrhl jsem, že mobilním telefonem, jenž jsem sestrám rovněž neodevzdal, přivolám hlídku Městské policie, a ta ať rozhodne. Avšak dříve než jsem tak stačil učinit, objevilo se na sesterně několik potetovaných, statných a násilnicky vyhlížejících mužů s oholenými hlavami a já dostal strach. Vyslovil jsem proto přání opustit Psychiatrickou léčebnu Bohnice a vrátit se domů. 

Potetovaní muži mi však zastoupili východ ze sesterny, a proto jsem nemohl odejít pryč. Začal jsem jim zvýšeným hlasem vysvětlovat, že jsem si svoji dobrovolnou hospitalizaci zkrátka rozmyslel a jelikož jsem na Centrálním příjmu podepsal dobrovolný vstup, nemělo by mi býti bráněno ve svobodném pohybu a odchodu z pavilonu. Tu však jeden z potetovaných mužů vykřikl: „A na to jsme čekali!“, načež mě tito mužové uchopili svými pažemi v podpaždí a společně jsme šli ven z pavilonu 26. Před pavilonem stála sanitka, do níž jsme nastoupili a odjeli k pavilonu 27. Nikterak jsem se proti této fyzické agresi a zásahu do osobní integrity nebránil, vědělť jsem, že proti takové přesile nemám sebemenší šanci, a snažil jsem se zachovat klid, doufaje, že celá věc se nakonec nějak vysvětlí. 

Na pavilonu 27 přízemí na sesterně jsem opět trval na svém odchodu. Stejně jako předtím jsem ani náznakem nebyl agresivní verbálně ani brachiálně, jen jsem hovořil rychleji právě v důsledku dříve užitého piperidinového farmaka. Přesto mě ošetřovatelé odvedli do prosklené místnosti vedle sesterny a jali se mě přivazovat k posteli. Jeden z ošetřovatelů, vyšší postavy a s šišatou hlavou, mě při kurtování začal dusit jedním z popruhů. Dodnes nevím, proč tak činil. Moje domněnka je, že ho to vzrušovalo sexuálně, anebo mě chtěl vyprokovat konečně k nějaké sebeobraně, aby mi ošetřovatelé mohli dát nakládačku. Stále ještě jsem se však dokázal perfektně ovládat a jen jsem sípal, že se dusím a ošetřovatel dušení zanechal. Následně se jeden z ošetřovatelů chystal aplikovat mi do hýždě injekci. Otázal jsem se jej, co to je za preparát, a on odvětil, že haloperidol s Apaurinem. 

Zkusil jsem poslední věc: Řekl jsem mu, že mám alergii na butyrofenony. Zarazil se a odkvačil. Za chvíli se však vrátil a injekci mi píchnul. Po této injekci se mi udělalo neskutečně špatně: Začalo mi bušit srdce a po celém těle se mi rozlévala nesnesitelná horkost. Myslel jsem, že je to má poslední hodinka, ležel jsem tam sám svázaný, nemoha se pohnout, nikdo mi nesdělil, proč se mnou takto nakládají a jak dlouho to bude trvat. Zmocnila se mě panika a začal jsem volat o pomoc. Za chvíli do místnosti vtrhli ošetřovatelé, vpíchli mi tutéž injekci ještě jednou a opět odešli. Udělalo se mi ještě hůře a k nesnesitelné horkosti se přidala nesnesitelná žízeň a sucho v ústech. Celý večer a celou noc, celkem asi 12 hodin, jsem hlasitě prosil o vodu. Noční službu měla rusovlasá zdravotní sestra, která celou noční službu seděla před prosklenou místností a četla si knihu. Napít mi nedala. 

Došlo tak k porušení Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání OSN, 143/1988 Sb. Teprve ráno mi jistý ošetřovatel dal konečně napít. Na posteli vedle mě ležel přikurtovaný mladý Rom ve špatném fyzickém stavu, který byl zřejmě inkontinentní, neboť ošetřovatelé na něj řvali, cituji: „Jak to, že ses zase pochcal?“ Po určité době mě odkurtovali a já se přesunul na pokoj s dvěma dalšími pacienty. MUDr Matěj Kollár u mě diagnostikoval mánii a jako léčbu stanovil valproát sodný (Depakin). Já jsem mu však oponoval, že tato diagnóza je nesprávná, neboť ke zrychlení psychomotorického tempa u mě došlo v důsledku užití onoho obsoletního piperidinového farmaka, jehož přítomnost v plasmě či moči současné testy pochopitelně nedokázaly stanovit. 

Dokonce ačkoli se telefonicky s MUDr Matějem Kollárem spojil telefonicky můj otec a potvrdil mu, že jsem toto farmakum skutečně užil, MUDr Matěj Kollár trval na tom, že mám mánii a musím užívat přípravek Depakin. Když jsem to odmítal, jistý zdravotní bratr menšího vzrůstu mi pohrozil, že nebudu-li přípravek užívat dobrovolně ústy, bude mi proti mé vůli podáván v injekční podobě. Došlo tak k porušení Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, 96/2001 Sb, neboť jsem byl schopen dát informovaný souhlas s léčbou, nešlo o akutní, život ohrožující stav ani jsem neohrožoval sebe či své okolí. 

Po těchto výhružkách násilným podáváním léků jsem nakonec přistoupil na užívání tablet uhličitanu lithného (Lithium) a amisulpridu jako terapii mé „mánie“, která ovšem existovala pouze v hlavě MUDr matěje Kollára. Součástí léčby byl ještě obligátní modrý roztok klonazepamu, jenž na „neklidu“ musel užívat každý pacient. Asi třetí den mého nedobrovolného pobytu na bohnickém „neklidu“, dostavila se na oddělení pracovnice Obvodního soudu pro Prahu 8, aby se mnou sepsala „Účastnickou výpověď“. Podrobně jsem jí vylíčil okolnosti a průběh mého nedobrovolného zadržení a zadržování na tomto oddělení. Zákonný postup je takový, že pracovnice Obvodního soudu pro Prahu 8 měla vyhotovit písemný záznam mé výpovědi, ten mi přečíst, a já jej měl stvrdit svým podpisem. Toto nebylo splněno a nic jsem nepodepisoval. Když se mi později dostalo do ruky rozhodnutí soudu, má účastnická výpověď obsahovala smyšlenky a výroky, jež jsem nikdy nepronesl, a navíc obsahovala enormní množství pravopisných chyb. 

Nerozumím tomu, proč Obvodní soud pro Prahu 8 zaměstnává pologramotné osoby, jež naprosto neovládají svoji mateřštinu. K zastupování u soudu, který měl rozhodovat o přípustnosti mé nedobrovolné hospitalizace, mi byl stanoven jistý advokát, který mě nikdy nenavštívil ani se se mnou nespojil telefonicky. Ani já jsem neměl možnost, jak jej kontaktovat, jelikož mobilní telefony nesměli pacienti mít u sebe a jediný telefonní automat byl umístěn u vchodu na oddělení, byl pouze na mince, směl se používat maximálně 2x denně a vždy pod dohledem ošetřovatele, který spojení okamžitě ukončil, pokud se pacient například pokusil kontaktovat policii. Dopisní obálky a psací potřeby rovněž na oddělení nebyly k dispozici. Na oddělení panovala neobyčejně stresující a trýznivá atmosféra. 

V podstatě to velmi připomínalo známý Stanford prison experiment s tím, že „bachaři“ mohli navíc pacienta kdykoli přikurtovat a vpíchnout mu do těla paralyzující chemikálii. Ošetřovatelé vypadali jako bývalí trestanci, boxeři či hospodští rváči, navíc řada z nich byla patrně pod vlivem psychotropních látek, a zejména jeden ošetřovatel s dredy působil dojmem, že je zfetovaný permanentně. Měl jsem veliké štěstí, že po pouhém týdnu v tomto „Malebolgu“ či „koncentráku“ MUDr Matěj Kollár rozhodl o mém přesunu znovu na pavilon 26. Na pavilonu 26 nepanoval již tak striktní režim, ale byl to pavilon uzavřený a v žalostném stavu po materiální, vybavenostní i personální stránce. Na celém patře byl pacientům k dispozici jediný záchod, jediná sprcha a toaletní papír nebyl k dispozici žádný. Pacienti museli zastávat práci zdravotníků i uklízeček, mj. převlékání postelí a vytírání podlahy. Kuriózní bylo, že počet příborů v jídelně byl vždy menší než celkový počet pacientů. Na pokoji jsem byl s asi deseti více či méně „bláznícími“ pacienty. 

Zdravotní sestry byly velice zlostné a nepříjemné osoby, na noc se slézaly do místnosti v přízemí, kde pokuřovaly nebo spaly, a nemohly tak pacientům vydávat noční léky předepsané lékařem. Jelikož jsem se jednou kvůli hygieně opozdil o pár minut na večerku, jedna z těchto zdravotnic mě začala nevybíravým způsobem plísnit a vyhrožovat mi, že mě „zpátky šoupnou na neklid“. Čili prostředí tam bylo, stejně jako na „neklidu“, takové, že i úplně zdravý člověk by tam nejspíš zešílel. 

Zdaleka nejhorší pro mne ale bylo užívání Lithia. Po tomto léku mi ustavičně bylo neobyčejně zle a ačkoli dutina ústní se po spolknutí léků neprohlížela již tak důsledně jako na „neklidu“, nemohl jsem to „šidit“, jelikož mi každý týden stanovovali hladinu lithia v krvi. Na pavilonu 26 pracovali mj. MUDr Martin Pozdílek a MUDr Lucia Pacherová. Obou jsem se zeptal, zda jsem nebezpečný sobě či svému okolí a oba odpověděli záporně, avšak nevyhověli mému požadavku na změnu z nedobrovolné na dobrovolnou hospitalizaci. 

Teprve po několika týdnech se mi podařilo přesvědčit MUDr Luciu Pacherovou k této změně, ovšem tato lékařka tento právní úkon podmínila následující zlověstnou výhrůžkou: „Dám Vám podepsat dobrovolnou hospitalizaci, ale jestli podáte revers, změním Vám ji zase na nedobrovolnou.“ Strádal jsem tedy ještě asi dva týdny na tomto pavilonu, než mě přeřadili na otevřené oddělení v prvním patře pavilonu 27. Tam jsem již neváhal a ihned podal negativní revers, odjel jsem domů, Lithium jsem spláchl do klozetu a vrátil se do práce v Akademii věd ČR, v.v.i. Konečně jsem byl zase svobodný. Následně jsem sepsal své zážitky z PLB ve formě trestního oznámení, jež jsem podal na příslušné státní zastupitelství. Státní zástupkyně celou věc odložila.

Korespondent si přeje zůstat v anonymitě