V roce 2016 jsem měl divné stavy v reakci na léky. Nějak jsem se necítil sám sebou a šel jsem se poradit do Centra krizové intervence v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Mladá lékařka mi po rozhovoru oznámila, že si mne zde nechají. Zprvu jsem nechápal jak to myslí. Až zamčené vchodové dveře a rychlý příjezd sanitky s dvěma muži, kteří působili dojmem vězeňské eskorty, mi pomohly pochopit moji situaci. Lékařce jsem se svěřil například s pocitem, že sousedka poslouchá přes zeď, když telefonuju. Kdo někdy bydlel v paneláku, tak ví, že nejde o nic nemožného. Doktorka však do dokumentace napsala, že mám odposlouchávaný telefon. Návrh hospitalizace mne šokoval a odmítal jsem ho. Řekla mi jen, že si můžu podat stížnost k soudu.

Přijatý jsem byl o víkendu na pavilon číslo 1. Musel jsem se podrobit osobní prohlídce. Zabavili mi mj. klíče od bytu. V neděli odpoledne mi lékař řekl, že se nemám obracet na soud, protože to ještě nikomu nevyšlo. Asi polovina pacientů tu byla s nedobrovolným vstupem. Jak to chodí, jsem pochopil při scéně, kdy si jiný pacient odmítl vzít léky. Přijelo komando potetovaných svalovců, kteří ho obstoupili a přišla sestra s injekcí. Mnou pozorovaný nešťastník pod tíhou situace kapituloval a spolkl podávané léky. Připadalo mi, že většině personálu dělá tento represivní systém dobře.

Sestry bohužel neměly jmenovky a když člověku vztekle vytrhnou povlečení z ruky nebo na vás křičí přes celou chodbu, tak je ani nemůžete oslovit. Byli samozřejmě i mezi zaměstnanci hodní lidé. Kromě asi tří sester si člověk i odpočinul při muzikoterapii, kde nikdo neotravoval s celkově nastaveným bachařským systémem. Celkově jsem měl ale dojem, že chybí odborné vedení a každý si jede podle svého.

Jeden zdravotní bratr třeba obcházel po večerce pokoje a svítil lidem baterkou do obličeje. Ti, co nespali, na něj museli mávnout. Nikdo jiný to nedělal, byla to čistě jeho iniciativa. Od lékaře jsem měl předepsaný hypnogen na spaní. Když jsem si pro něj chodil na sesternu, tak mi jedna sestra vždycky říkala, že jsem na něm závislý a předstírala, že mi ho nechce dát. Protože jsem měl předepsanou mast na zánět v močovém měchýři, tak na mě všechny sestry pravidelně křičely na celé oddělení: „Pan XY, mastička na penis“. Další sestra nás popoháněla na hromadných vycházkách slovy: „Všichni se mnou drží krok, protože jdeme mojí rychlostí.“ Když jsem si stěžoval doktorce, tak mi řekla, že prý ona ve spolupráci s nimi problém nemá.

Celkově byla na pavilonu nepřátelská atmosféra. Když se někdo začal propadat do špatné nálady, tak s ním ostatní pacienti přestali komunikovat a ani personál mu nijak nepomohl. Při dávnější hospitalizaci jsem byl v Psychiatrickém centru Praha. Tam bylo třeba možné si jít v noci popovídat se sestrou. Vůbec se to nedá srovnávat, při hospitalizaci na pavilonu 1 jsem byl označený jako „nebezpečný sobě, nebo svému okolí“. Nikdo mi do dneška nevysvětlil čím jsem byl nebezpečný, a ani já jsem to osobně nepochopil.

Mgr. Martin Vigner